Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 6. března 1876

Vzpomínám si, že včera, během závodu, mi upadla kytička, Antonelli seskočil dolů, zvedl ji a musel pak lézt nahoru po kolenou.
„Jak se asi dostane nahoru," zvolala Dina.
„Ach, to je velmi snadné," říkám.
„Všechno, co dělám, je velmi snadné," říká ten malý a oprašuje si kolena, „dělám ze sebe šaška, a to je velmi snadné," a dal se do zírání do dálky, aby předstíral, že je dotčen.
[Škrtnuto: Nevěda, v kolik hodin.]
Visconti byl včera u nás, vyprávěla jsem mu svůj papežský sen.
„Arcisvatba!" zvolal starý baron.
[Na příč stránky: Prosím jednou provždy, aby se nepřikládala přílišná váha tomu, co jsem psala o Antonellim. Přikrašlovala jsem ho, abych vytvořila román.]
Dej Bůh, pomyslela jsem si.
To je mrzutost! Zmeškali jsme parlament! V přesvědčení, že to začíná ve dvanáct, jsem byla připravena ve tři čtvrti na dvanáct. Přišli jsme, když už bylo po všem. Králova řeč, poslanci, všechna ta knížata! U sta hromů. Všímám si, že znovu upadám do svého žalostného stylu, tak prostopášného, do tak obyčejných výrazů, ale co!
Lepší to než směšná strojenost; tím spíš, že to dělám schválně.
Viděli jsme Pietra na Corsu, Pietra, který vyšel hned ráno, Pietra čtoucího noviny jako řádný občan!
Walitský vystupuje a jde mu vstříc, my zatím jdeme ke Gagiabimu koupit Dině rukavice a oba muži nás tam zastihnou.
„Vstal už o půl desáté," říká, „aby mi sehnal koně; kůň, kterého pro mě chtěl, onemocněl, a tak mi šel hledat jiného, a zmeškal parlament."
„Ach, to jsem se naběhal, věřte mi!"
„Děkuji."
Však víte, jaký vede život, dělá z noci den a ze dne noc.