Pondělí 6. března 1876

Vzpomínám si, že včera, během závodu, mi upadla kytička, Antonelli seskočil dolů, zvedl ji a musel pak lézt nahoru po kolenou.
„Jak se asi dostane nahoru,“ zvolala Dina.
„Ach, to je velmi snadné,“ říkám.
„Všechno, co dělám, je velmi snadné,“ říká ten malý a oprašuje si kolena, „dělám ze sebe šaška, a to je velmi snadné,“ a zahleděl se do dálky, aby předstíral, že je dotčen.
škrtnutoNevědouc, v kolik hodin.
Visconti byl včera u nás, vyprávěla jsem mu svůj papežský sen.
„Arcisvatba!“ zvolal starý baron.
napříč stránkou
Prosím jednou provždy, nepřikládejte přílišnou váhu tomu, co jsem psala o Antonellim. Přikrašlovala jsem ho, abych vytvořila román.
Dej Bůh, pomyslela jsem si.
To je mrzutost! Zmeškali jsme parlament! Byla jsem přesvědčená, že to začíná ve dvanáct, a tak jsem byla připravená ve tři čtvrti na dvanáct. Přišli jsme, když už bylo po všem. Králova řeč, poslanci, všechna ta knížata! U sta hromů! Všímám si, že znovu upadám do svého žalostného stylu, tak prostáckého, do tak obyčejných výrazů, ale co!
Lepší to než směšná strojenost; tím spíš, že to dělám schválně.
Viděli jsme Pietra na Corsu, Pietra, který vyšel hned ráno, Pietra, jak si čte noviny jako řádný občan!
Walitský vystupuje a jde mu vstříc, my zatím jdeme ke Gagiabimu koupit Dině rukavice a oba muži nás tam zastihnou.
„Vstal už o půl desáté,“ říká, „aby mi sehnal koně; kůň, kterého pro mě chtěl, onemocněl, a tak mi šel hledat jiného, a zmeškal parlament.“
„Ach, to jsem se naběhal, věřte mi!“
„Děkuji.“
Však víte, jaký vede život, dělá z noci den a ze dne noc.
„Den začíná dobře,“ říká Walitský později, „viděli jsme ho.“
A já se usmívám. Ne, vážně, nejsem modrá, ale úplně žlutá. Byla jsem zamilovaná do Audiffreta, a stačily dva měsíce, aby to bylo nadobro pryč, či spíš pár dní, neboť až do posledního okamžiku před Antonellim jsem se ještě obírala Záhadným.
Neměla jsem nic lepšího na práci, a dokud nebylo nic nového, trvalo to staré. Vévoda trval až do Audiffreta, Audiffret trval až do Antonelliho. Nikdy se mi nestane, abych byla srdcem zdravá. Ostatně v tomto případě je zdraví nemocí. Když člověk nemyslí na nikoho, otupí.
Vím dobře, že ti dva jsou jen tretky, že se nemohou rovnat Hamiltonovi nebo Doriovi, ale líbí se mi a nebojím se jich. Nemyslím, že jsem byla zamilovaná do Záhadného, jen mě rozrušoval, a to je všechno. Inu, je to pryč, už to nedokážu posoudit.
Skoncujme s tím, jak říká Visconti. Ve tři hodiny jsme u Porty del Popolo. Loebecke, Plowden a Antonelli nás tam potkávají. Antonelli mi pomáhá vyskočit do sedla a vyrážíme.
Moje amazonka je z černého sukna a ušitá z jednoho kusu od Laferrièra, takže nemá nic z té anglické strnulosti ani z obvyklé ošumělosti. Jsou to princeskové šaty, přiléhavé... všude.
„Jak vám to na koni sluší,“ říká Antonelli.
Plowden mě otravuje, neboť chce neustále zůstávat se mnou. Pietra znepokojuje, co dělá máma, která za námi jede v landauru s Walitským.
Jakmile jsem o samotě s kardinálkem, stočí se hovor docela přirozeně k lásce, ač začal Sókratem.
„Věčná láska je hrobem lásky,“ říká ten malý, „milovat se má jeden den, a pak změnit.“
„Rozkošné názory, naučil vás jim váš strýc kardinál?“
„Ano,“ říká se smíchem, „ale poslyšte, kupříkladu: jakmile jsem vás uviděl, hned jsem se do vás zamiloval, a pak to přešlo.“
„Jste vskutku velmi laskav.“
„Je to pravda!“
„Ošklivá pravda.“
„Pravda nikdy není ošklivá.“
„Fuj!“
Mizerný synu psí a kněžský, myslím, že mě rozzlobil málem doopravdy tou pravdou, pronesenou s tím jeho klidem!
Jakmile jsme na venkově, dáváme se do cvalu, přeskakujeme příkopy a letíme jako vítr. Je to rozkošné.
Stává se, že jsme s tím mužem často o samotě, ostatně po ničem jiném netoužím. Jezdí na koni dokonale.
Loebecke vychvaluje pruské vojáky, Pietro vzplane a šermují bičíky místo mečů, místo šavlí. Naštěstí jsou to jen bičíky, jinak by bylo po Loebeckovi, neboť rozzuřený kardinálek, mrštný jako čert, mu zasadí ránu napříč hrudí, která by ho rozsekla vejpůl, kdyby to bylo železo. A je z toho nadšený jako dítě.
Vjíždíme do stáda ovcí na břehu Tibery. Jsem nervózní.
„Pojďme se podívat, co dělá milostpaní,“ říká Antonelli.
„Pojďme,“ říkám.
„Ale ne,“ přerušuje nás Plowden, „objeďme to tudy.“
„Tak tedy to objeďme.“
Nato se Antonelli rozjede jako šílenec k vozu, který zůstal daleko za námi.
Chtěla jsem nenápadně uniknout Plowdenovi, nemám ho v nenávisti, ale kardinálka mám mnohem raději.
Vrací se rychle jako vítr a my zůstáváme vzadu, baví se tím, že mi skládá poklony, a zamane si vzít mě za ruku.
„Ale co, copak je tak zlé políbit ruku!“ volá.
„Ovšemže je to zlé.“
„Vy nechcete?!“
„Ne.“
„Ale vždyť na tom není nic zlého.“
„Ne, ne.“
Dojíždíme k ostatním a vidíme Dinu pěšky a Plowdena také, jak běhá za svým koněm. Dina byla tak laskavá a spadla koni přes hlavu, a kůň přeskočil přes její.
Naštěstí si ani jeden neublížil.
„A pak to přešlo“ mi nejde z hlavy a bere mi řeč.
Plowden se přetrhuje samou úslužností, zatímco kardinálek poskakuje, pobíhá sem a tam jako patnáctiletý chlapec.
Venkovský vzduch, slunce a ovce se svými špinavými pastýři mě rozjařují a začnu zpívat Verdiho requiem.
Antonelli se odvrací a zvážní.
„Tak co je,“ říkám, „že by vás moje píseň takhle zasmušila?“
„Nevím, jsem očarován,“ odpovídá a nasadí tutéž vážnou a uchvácenou tvář.
„Prosím?“
„Nic.“
„Neslyšela jsem.“
Neměla jsem bičík, kardinálek si všimne vozu, jde k vozkovi a žádá ho o bič, ale ten venkovan naslouchá jeho přesvědčivým slovům jen vlažně; vida, že výmluvnost nepomáhá, koupí ho od něj, takže má elegantní osoba třímá selský bič, je to velmi originální a kolemjdoucí na mě hledí velmi zvědavě kvůli té mašině, kterou držím jako pravý bičík, docela přirozeně. Manévruje tak, aby Plowdena odlákal, a jsme sami.
„Vy nechcete, abych se vám dvořil,“ říká, už nevím, v jaké souvislosti.
„Ne.“
„Ale dvořit se smí, když člověk miluje.“
„Ovšem, když miluje.“
„Miluji vás.“
„To není pravda.“
„Vy mi nevěříte!“
„Pochopitelně ne, po těch krásných věcech, které jste řekl.“
„To jsem žertoval; miluji vás.“
„Hloupost, hloupost.“
„Dovolte, abych se vám dvořil.“
„Ne, dvořit se mi dovoluji jen tomu, kdo miluje.“
„Miluji vás.“
„To není pravda.“
„Ach, když mi nevěříte –“ a odvrací se a semkne rty, aby předstíral, že je dotčen.
Mám dojem, že si troufá žertovat.
„Jste jako patnáctileté dítě,“ říkám mu později.
„To je pravda, ale to si mám nechat narůst vousy?“
„Ale kdo mluví o zevnějšku!“
„A povahou, jaký tedy jsem?“
„Dítě.“
„A co je třeba udělat, aby se z člověka stal muž?“
„Musí se změnit, musí žít jinak.“
„V poslední době jsem se hodně změnil.“
„Za poslední rok?“
„Ne, nevím, za posledních dvacet, patnáct dní.“
„To není vidět, ostatně nemůžu soudit, neznala jsem vás předtím.“
„Zeptejte se všech, kdo se mnou flámují, ti vám to řeknou.“
Nato dojíždíme k Portě del Popolo, sesedáme z koní a já nastupuji do vozu.
Zapsala jsem jen těch pár vět, které mi utkvěly v hlavě, jistě chápete, že to není všechno. Padla řeč o přátelství a o spoustě jiných věcí, ale to když jsme byli všichni pohromadě; pokud jde o mě a Antonelliho, mluvili jsme jen... o něčem jiném, a o čem byste chtěli, abychom mluvili!
Nejsem unavená, jsem zamilovaná a rozzuřená, protože si nemyslím, že by byl Pietro také.
Večer mi posílá kytici konvalinek a růží, prohrál ji včera v kartách se mnou. Myslím, že začnu mít ráda květiny. Není nic hloupějšího než mít rád všechny květiny, trhat je, kupovat je. Květiny mám ráda jen tehdy, když mi je někdo dá. Hlavně růže, neboť jak praví Ariosto:
„Spanilé dívky a ženy zamilované
rády si jimi zdobí ňadra i skráně.“
Je to pozoruhodně pravdivé. Můj věk patří lásce, nedivte se tedy, že mě o ní pořád slyšíte mluvit, později to bude jinak, a stejně jako je mi teď zatěžko se tomu slovu vyhnout, bude mi později zatěžko ho potkat.
Upřímně, teď nemám nic jiného.
Antonelli mě omamuje a brání mi přemítat o svém věčném žalu, nechci na to myslet, ne, ne, přijde chvíle, kdy se všechny hořkosti vysloví naráz:
„Spanilé dívky a ženy zamilované
rády si jimi zdobí ňadra i skráně.“
Hodně miloval, ten pes Ariosto, proto se v tom tak vyzná.
Píšu a dívám se na kardinálkovy květiny. Není to kytice vázaná jako v obchodech, ale prostě jen květiny.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky, citát z Ariostova „Zuřivého Rolanda“ (I, 42): „Giovani vagine donne innamorate“ (tak v textu; Ariosto má „Gioveni vaghi e donne inamorate“, „spanilí jinoši a ženy zamilované“: Mariino „vagine“ slévá dohromady „vaghi e“); dvojverší pokračuje v dalším odstavci a je přeloženo celé: „Spanilé dívky a ženy zamilované / rády si jimi [růžemi] zdobí ňadra i skráně.“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Amano averne i seni e tempie ornate“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Giovani paghi e donne innamorate“ (tak v textu; Ariosto má „vaghi“) — Marie opakuje totéž Ariostovo dvojverší, tentokrát s jiným přepisovým omylem. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Amano averne i seni e tempie ornate“. ↩