Neděle 5. března 1876

Nejdu do kostela, pořád kvůli těm Rusům, kteří by si zase rozjeli své komentáře.
Strach z Bruschettiho návštěvy mě vyhání ven ve tři hodiny. Ve vile Borghese je velký závod. Jakýsi muž se zavázal, že čtyřicetkrát oběhne Piazzu di Siena (velký trávník přímo ve vile) za hodinu a pět minut.
Veliká sešlost, v jejímž čele se nepochybně nachází půvabná kněžna.
Od dob Dorii velmi obdivuji Markétu. Za časů
Hamiltona jsem obdivovala Gioiu, za časů Audiffreta Robensonovou. Myslím, že u ostatních je to naopak.
Zucchini! Zucchini je tady. Pandola, ten obrovský poslanec, taky. A zdálky vidím přicházet, ó! Bruschettiho, fuj!
Zastavujeme se, abychom se podívaly na závod. Přibližuje se Loebecke. Říkala jsem už, že s ním máma včera mluvila na Pinciu a že byl u nás? Je to dobrácký, tlustý mladý Němec, velmi způsobný a dobromyslný.
Z vozu bylo špatně vidět, vystoupili jsme, já, Dina a Walitský, a následováni Loebeckem jdeme po víceméně rozkvetlém trávníku k Piazze di Siena, která se, jak známo, nachází v prohlubni, takže kolem dokola jsou dosti úctyhodné schody, po nichž bych nechtěla stoupat jako po schodišti. Zastavujeme se na okraji. Zucchini je tu, rozesmává mě. Od chvíle, co znám jeho příběh, mi připadá tak ubohý a žalostný!
Doria bílý, prochází kolem, dobře oblečený a moc pěkný... A spousta dalších. Připomíná mi to dostihy, všichni ti lidé procházející se po trávě skýtají velmi půvabnou podívanou.
Bum! zahlédnu svého drahého kardinálka a odvracím se mluvit s Loebeckem, protože cítím, že rudnu.
„Dobrý den, slečno," říká, když přichází.
„Dobrý den, pane."
Hle, dvě osoby, které pro mě existují nezávisle jedna na druhé. Doria a Antonelli.
Doria – majestát, led a hrůza, Antonelli – veselost, koketérie a kouzlo.
Antonelli se mi viditelně líbí.
[Na příč stránky: To jsem se ale nadřela, abych si namluvila, že se mi Antonelli líbí!]
Po nějaké chvíli nás najde Plowden a všech šest se bavíme sledováním muže, který běhá svých čtyřicet okruhů. Řekla jsem, že jím fialky, a Plowden i kardinálek si o ně říkají, dávám jim je ze své kytičky a oni je jedí jako dva osli. Antonelli nakonec sezobl i hedvábné nitky, které jsem vytahovala ze svého třásnění.
Domlouváme na zítřek vyjížďku na koních, ven na venkov, k Farnesině.
„Dobrá," říkám, „jenže se musíme zeptat, jestli máma svolí, sama nemůžu nic rozhodovat."
„To je pravda, přijdu dnes večer k vám, dovolíte-li, a rozhodneme to."
„Dobrá."
Po skončení závodu jdeme k vozu, a jelikož Antonelli žádá mámu o dovolení přijít, zveme i ostatní.
A tak, vesele a poklidně, jdu domů, či spíš ne, jdeme na večeři ke staršímu Spillmannovi, a ta mi přijde tak špatná, že odcházím domů.
Loebecke dorazil první, byli jsme už nějakou dobu v salonu, když ohlásili... fuj! fuj! fuj! fuj! Však chápete. Vrhnu se do svého pokoje, padnu na židli a pláču jako ubožačka.
Nic nedokáže vystihnout, jaký odpor k tomu pánovi chovám. Ba, poslyšte, vedle něj mi onen polský hrabě připadá jako učiněné kouzlo.
Musela jsem jít do salonu, ale musela jsem k tomu mít také odvahu, mé tělesné zmatky přede dveřmi se podobaly těm, jež zakouší Markéta v chrámové scéně. Konečně jsem vyšla! Stálo mě to dost, to vám přísahám.
Loebecke mi dává růži,
„Je zvadlá," říkám.
„Máte ráda jen čerstvé květiny?" ptá se ta hrůza.
„Ano!"
„Někdy si člověk rád ponechá i jiné květiny."
„Ano, ano."
„Ráda měníte."
„Ano."
„I osoby."
Vidíte tu opovážlivost! Měnit osoby, takže já jsem vyměnila jeho! Zatracené zvíře ďábelské!
Teta píše, že potkala Audiffreta, že se vyptával, jak se nám daří, a že mu řekla, že chce koupit jeho zámek. Prodává ho prý proto, že má Nice po krk. Desforges říká, že ho musí prodat kvůli dluhům. Ztratil všechen svůj šmrnc, píše teta, je k politování. Ze zoufalství zřejmě dvoří Špičaté. Ale to mám raději než Olivu, ostatně via! Neboť tady vchází Antonelli. [Dva řádky škrtnuty] Jdeme rozbalit mé sedlo do předsíně, a tam nás Plowden všechny zastihuje. Bruschetti přinesl na zítřek lístky na zahájení parlamentu. Ani jednou ho neoslovím, nedokážu to! Tváří se sklesle, chvílemi zoufale, ale je to silnější než já. Konečně
odchází! O Gioia! zase jsem veselá a šťastná.
Pietro je rozkošné dítě, jeho špílce mě okouzlují. Třeba přinese karty a vyzve mě ke hře; Plowden chce hrát také.
„Ale to nejde!" zvolá ten prudký kněžský synek a vykulí oči.
„Ale jde, jde," říkám, „dá se hrát ve třech, to je jedno a totéž."
„Jedno a totéž," říká a hledí na mě, jako by ho někdo píchl špendlíkem, „ó! tak to tedy ne," a napůl otočiv svou židli odvrací se, semkne rty a zírá do stropu.
Vyprávět se to nedá. Tahle drzost je lepší než nějaká cukrovaná poklona.
I teď, když píšu, mi zní jeho hlas v uších, jsem do něj velmi zamilovaná. Říkám to docela přirozeně, tak jak to cítím. Když odchází, zlobím se, nikdy ho nemám dost. Je nesmyslné zbláznit se do lidí, jako to dělám já!
„Aspoň abys potrápila Pietra," říká Dina, „buď na Bruschettiho hodná."
„Trápit! Na to nemám nejmenší chuť. Trápit, rozněcovat žárlivost, fuj! V lásce se to podobá líčidlu, které si člověk nanáší na tvář. Je to sprosté, je to nízké. Trápit se dá bezděčně, přirozeně, abych tak řekla, ale dělat to schválně, fuj! Ostatně schválně to ani nedokážu, nemám na to dost povahy. Copak je možné jít a milotit se s nějakou obludou, když je tu kardinálek a člověk může mluvit s ním?"
Ten uličník vytrvale dvoří mámě, která mu říká své drahé dítě. Ráda ho vidím tak hodného k ní. Stěžoval si na rodiče, kteří nechtějí, aby měl koně, protože příliš utrácel, když v sedmnácti utekl z domova a dal se k vojsku. V dubnu mu bude třiadvacet.
Dítě věkem i povahou.
Není menší než Záhadný.
Ohimè! Mignonina romance se mě dotýká už jen jako hudba, co se týče associations, jak říkají Angličané, requiem si non eterno, aspoň pro tuto chvíli.
Už mě nedobírají kvůli Audiffretovi, mluví se jen o Pietrovi, a já se usmívám tak, jak víte.
Ale po pravdě, musí přijít odpověď stran svěcené vody a článků řetězu svatého Petra. Tady je:
Svatý otec vše zamítl! Kardinál Antonelli má mnohem vážnější starosti než věznit jakousi ošklivou, hluboce zkaženou dušičku. Ale našli jsme prostředek, který nám aspoň na nějaký čas dopřeje trochu klidu. Uzavřeli jsme jeho duši do nádoby plné lihu, jako se to dělá s obludnými přírodopisnými exempláři. Tím tedy sbohem, měl bys vstoupit do kláštera, až prodají tvůj zámek.
Amen!
Mniši z Cimiez.
Tak je ta proslulá korespondence ukončena, či přerušena. Teď nemám čas se jí věnovat.
Kdo mně dá články řetězu schopné spoutat tu ještě tak nezralou duši toho, jehož patronem je svatý Petr! Myslím jen na to, jak ho znovu uvidím, jak ho budu vidět zas a zas a pořád.

Poznámky

Pozn. překl.: Odkaz na chrámovou scénu v Gounodově opeře Faust (1859), 4. jednání, kde Markétu při modlitbě trýzní hlas Mefistofela.
Pozn. překl.: V originále italsky: „via!" — citoslovce ve smyslu „ale jdi" či odbývavé „pryč s tím".
Pozn. překl.: V originále italsky: „O Gioia!" — Ach, ta radost!
Pozn. překl.: V originále italsky: „Ohimè!" — Běda!
Pozn. překl.: V originále anglicky: „associations" — citové vazby, vzpomínkové asociace.
Pozn. překl.: V originále latinsky: „requiem si non eterno" — odpočinek, ne-li věčný.