Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 3. března 1876

Už třetího března!
Nádherné počasí, ale nechci vyjít. Nechci, aby mě viděli, protože ti, kdo mě vidí, na mě hledí a ptají se, kdo jsem, a vždycky se najde nějaká úslužná duše s pytlem zpráv.
Muži se se mnou seznamují, protože jsem hezká, a otáčejí se ke mně zády, jakmile jde o to vzít si mě, nebo nic; ženy mi závidí a pomlouvají mě, až se za nimi práší. Je mi mnohem líp doma.
„Nechci jet do Nice," řekla jsem včera, „tady mě aspoň nikdo nezná."
„I tady jsme to popletly," odpověděla máma, „šla jsem k velvyslancově paní a k dalším, jen abych si přišla pro ohrnutý nos; neměly jsme chodit nikam."
„Ale myslíte si, že je možné se z vlastní vůle smířit s takovou existencí? Myslíte si, že dřív, než to člověk zkusí a sklidí ohrnuté nosy, jak říkáte, je možné takový život přijmout?"
I pro muže, znuděného vším na světě, je takový život nemožný, a pro mě tedy teprve! Mám ráda klid, domov, to je dobré, ale žít tak, jak žijeme, nelze. Skandály bratří Babaninových, romanovský proces, to všechno dopadá na mě, já tím trpím!
[Začerněná slova. Před čtyřmi] lety, když jsme byli v Ženevě a Romanov ještě žil, poslal Zamjatin, jeho švagr, ten, který rozpoutal proces, svého advokáta Vladimirova.
Ten Vladimirov se pokusil tetu zastrašit, aby se sama všeho vzdala, a když viděl, že se mu to nedaří:
„Možná," řekl, „že proces prohrajeme, ale otiskneme na vás na všechny takovou hanbu a takový skandál, že se nebudete moci nikde ukázat."
A vskutku téměř každý den rozesílali listiny k procesu přes všechna velvyslanectví, do Německa, do Švýcarska, do Francie. Všude se jména Romanovových a Baškircevových stala smutně proslulými. Podařilo se jim to.
„Bude o tom mluvit celá Evropa," řekl ještě Vladimirov, „jestli prohrajeme proces, přijdete o své dobré jméno."
Tak se i stalo. Všude, ve všech ministerstvech v Rusku, ve všech velvyslanectvích v cizině, a odtamtud všude. A to všechno dopadá na mě! Nedávno jsem si četla v
Plútarchovi, z jakých důvodů děti trpí za viny svých otců. Ten dobrák mě nepřesvědčil. „Neboť je-li spravedlivé," říká, „aby lidé vysoké ctnosti byli ctěni ve svém potomstvu, je spravedlivé také, aby velcí zločinci byli trestáni ve svém."
Některý z mých předků byl nepochybně velký zločinec, neboť má matka byla nešťastná ve všem a já jsem nešťastná ve všem.
Ať mi Plútarchos dovolí říci, že přílišným rozumováním nakonec blouzní.
Ctěni ano, je spravedlivé, aby děti dobrých byly ctěny lidmi na památku dobra, jež vykonali jejich otcové, ale je naprosto zbytečné, aby je z téhož důvodu Bůh zahrnoval svou přízní. Stejně jako snadno chápu, že člověk pociťuje jistý odpor k synu zločince, vůbec nechápu, proč by tento syn zločince měl být Bohem trestán za provinění, jež bylo spácháno možná ještě před jeho narozením a jímž je nevinen.
[Na příč stránky: Prosím, věřte mi, že když mluvím o zločincích, nemířím na ty své, kteří jsou nanejvýš hloupí.]
To je tedy stránka čisté a prosté logiky. Ale lze k tomu dodat, že jelikož jsou lidé stvořeni k obrazu Božímu, musí být přirozeně náchylnější k dobru než ke zlu. Člověku dělá radost vidět syna muže ctěného, ctnostného a společnosti prospěšného a ochotně mu přiznává výsady a laskavosti, neboť si říká: když byl otec takový, proč by se mu syn nepodobal?
To je naprosto přirozené a nic proti tomu nenamítám. Ale smí se nenávidět a opovrhovat nešťastníkem, který je možná dobrý, čestný a ctnostný, jen proto, že jeho otec byl ničema? Připouštím, aby k němu člověk byl, dokud ho nepozná, chladný, ba téměř nepřátelský, aby měl předsudky, ale nepřipouštím, aby ho odvrhoval, zavrhoval a odmítal mu dát příležitost, aby byl proti němu a doháněl ho k zoufalství. Neboť tím, že člověka takto dožene do krajnosti, může z něj ničemu udělat.
Počestní lidé mě nechtějí, může si říct, musím přece patřit k nějaké kastě, půjdu tedy k těm, kteří mě neženou pryč.
To jsou obecnosti, přejděme k jednotlivým případům, kterých je příliš mnoho, než abych se pustila do všech. Stačí mi jediný, ten můj.
„Ale," řeknou všichni ti, kdo mě týrají, „my ji
nenávidíme, nic jí neděláme! Jenže nemůžeme..."
Dost, můj duch je unaven samotným pronesením těch pár vět, které jste právě přečetli, řekla bych už jen samé hlouposti!
Bůh mě chraň obviňovat lidi, dělají, co dovedou. Neodvažuji se obviňovat Boha, jen rozumuji, snažím se pochopit božské zákony, neboť nepatřím k těm, kteří z poslušnosti nechtějí myslet a domnívají se, že urážejí Boha, snaží-li se ho pochopit.
To je opovážlivé, praví Plútarchos. Ne! Bůh je přístupný všem, a právě v tom je jeho velikost. Když se člověk neodvažuje mluvit s králem, oč méně by se měl odvažovat mluvit s Bohem? To je úvaha podle nějakého moralisty, a musím dokonce říci úvaha velmi pošetilá. Podle ní by se člověk neměl ani k Bohu modlit, ba ani vyslovovat jeho jméno, neboť srovnáváme-li ho s králem, je jeho velikost taková, že je nemožné nejen stanovit stupeň úcty jej hodný, ale dokonce si jej představit v té nejvyšší, nejmlhavější a nejvznešenější výši lidského ducha. Pak by Bůh neexistoval.
Ale změnila jsem téma, aniž bych si toho všimla.
Nepronásledují mě lidé, je to Boží hněv. Lidé jen poslouchají okolnosti, a okolnosti jsou jednou z forem, jimiž se projevuje vůle boží. Kdo bude chtít zkoumat, shledá, že to, co říkám, je správné.
Vracíme se a říkají mi, že na Pinciu viděli Antonelliho a Plowdena, a také Bruschettiho, velmi posmutnělého. Máma se nezastavila u hudby, a tudíž s žádným z nich nemluvila.
Moje nepřítomnost vyvolala u Plowdena takový údiv, že se kolem šesté objevil u nás a ptal se, co mi je.
„Hodina malby."
„Neviděl jsem vás na Pinciu a hned jsem sem přišel zjistit, jak se vám daří."
„Velmi laskavé, pane Plowdene."
Ale poslyšte mou žalostnou historii.
Kolem desáté večer jsme docela poklidně seděli kolem stolu a pokládali karty na pasiáns, když vchází Léonie.
„Milostpaní, je tu pan hrabě Bruschetti."
Nečekám, co bude dál, a jediným skokem jsem ve svém pokoji, na posteli, hlavu pod polštářem a nohy nahoře. Tenhle pěkný nepořádek nebyl výtvorem umění.
Udělala jsem si celý plán, zapomínajíc na poučky bratra Emila: chtěla jsem povečeřet v deset a jít brzy spát, neboť už dva týdny vedu únavný život, jak by řekl Antonelli. A zrovna musí dorazit ta ohavnost, aby všechno převrátila vzhůru nohama!
Máma baví toho muže, a já ležím na posteli, Dina u mého lůžka mě zapřísahá, abych vyšla, a já strávím hodinu a čtvrt nebo hodinu a půl nasloucháním rozhovoru ze salonu, zmítána tou nejprudší nevolí. To se musel ten drahý hrabě Bruschetti bavit.
Po tomhle večeru ho nenávidím dvojnásob, jednak mi zhatil plán, a jednak, a hlavně, mluvil o římské společnosti, a ta jména a historky o všech těch vévodkyních a kněžnách mě přivádějí do nemožného stavu, a Doria mě znovu trýzní. Doria se mi vyjevuje v celé své mravní i tělesné velikosti, stěžuji si na to Dině, směji se a jsem tak rozechvělá, že se dávám do pláče doopravdy. Máma a ostatní propukají v smích, když se objevím v salonu s rudýma očima, vyjíc, smějíc se a kňourajíc. Bylo to komické.
„Ale co jí je?" ptá se máma.
„Já vám to řeknu," odpovídá Dina, „za prvé je zamilovaná do Antonelliho a za druhé je zamilovaná do Dorii. Říkala mi, že se jí před maškarádou nikdy nelíbil, ale od chvíle, co ji vypískal, však víte jak, je do něj blázen, blesk z čistého nebe, jak ona říká."
„No a co," říkám, neschopná se ubránit smíchu, a tisknu si čelo na okenní tabuli, „no a co, je to hloupé," a znovu pláču.
„To jsou nervy: říkám vám, že jsou to ner---vy!"
Moje rodina má velké štěstí, že má takové rozptýlení jako mě. U sta hromů, pse jeden psí, miserere, tygře a hyeno, Doria, Doria, Antonelli, ne Doria, pořád Doria!

Poznámky

Pozn. překl.: Narážka na Boileaua (Umění básnické, I): „un beau désordre est un effet de l'art" — „pěkný nepořádek je výtvorem umění". Marie obrat obrací: její zhroucení bylo skutečné, nehrané. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „miserere" — smiluj se; z žalmu. ↩