Čtvrtek 2. března 1876

Máma to popletla, nechala náš byt pronajmout a my se musíme stěhovat do druhého patra. Prší, jedeme k Portě Pie, ale potkáváme Plowdena, který se vrací, hon už vyrazil. Věděl jsem, že přijedete, říká, proto jsem přijel. Počasí se vyjasňuje a my jedeme hledat bydlení.
Kolem páté vycházíme a zastavujeme se poslechnout hudbu na Pinciu. Plowden sestupoval, ale když nás uviděl, vrátil se a přišel k vozu. O Gioia! Bruschetti, který se chtěl přiblížit, se při pohledu na toho pána vzdaluje. Tisíceré díky. Plowdene! Ale ne, stejně se přibližuje, mor ho zardus! Ach, jak ho nenávidím, jak se mi hnusí! Bože, zbav mě toho člověka! Nechci nic poslouchat, vyženu ho. Bude to lidštější a nebudu tolik trýzněná. Zbožňuje mě, vidím to, vím to, a nenávidím ho celým srdcem, celou duší!
Proč to v přírodě tak chodí! Tajemství lidského srdce, do nějž já ubohá nikdy neproniknu. Nemluvím s ním, mluvím s tím Angličanem, který mi vysype tisíc líbezností.
„Tady je vaše zbožňování, totiž váš ctitel," říká, když přichází cardinalino, neboť přichází, sotva věřím svým očím.
Zůstává s Bruschettim u máminých dvířek a pak přichází
k mým. Dá mi nesmírnou práci přesvědčit ho, že to růžové domino jsem nebyla já. Tvrdím, že jsem na plese byla, ale v černém, v lóži ve třetím patře, a že jsem ho viděla s rudým dominem a s růžovým dominem.
Abych ho ještě lépe přesvědčila, říkám, že na Kapitolu jsem to byla já. Zdá se, že Plowdena nesmírně zaujala ta kapuce zdobená stříbrem, zdá se, že jsem s ním na Kapitolu mluvila. Přezdívá mi bílá růže.
„Na mou čest," říkám Antonellimu, stran toho maškarního plesu.
„Čest na hodinu, ano," odpovídá mi.
Jím fialky a trpím Bruschettiho přítomností. Konečně odchází. Uf!
Je odporný, nenáviďte ho, prosím vás, nechte ho být! Nemůžu ho vystát! Smiluj se nade mnou, Bože!
Hudba už dávno dohrála, a my tu pořád stojíme!
Když ostatní odešli, Antonelli se vrátil.
„Dejte mi dvě fialky," říká, „teď mám hlad."
A vezme si dvě fialky z kytičky na mém živůtku. Domlouváme se na schůzku večer v opeře.
Altamura, který měl odjet, zůstává, aby šel do divadla. A vskutku se tam všichni scházíme. Antonelli zůstává celou dobu u nás.
Ten, kterého jsem nazývala Cesaro, je Cesarem zrovna tak jako já, je to markýz nebo hrabě Zucchini.
„Je ženatý," říká Pietro, „ale žena od něj odešla, nechtěla s ním zůstat."
Zucchini, jeho jméno, jeho tvář mají to privilegium, že mě rozesmějí. Nakonec se mi podaří zcela přesvědčit Antonelliho, že to růžové domino jsem nebyla já.
„To jsem moc rád," říká, „protože mi řekla věci..."
„Ošklivé? Jak jste si mohl byť jen na okamžik myslet, že bych dokázala říct..."
„Ach ne, ne ošklivé, ale..."
„Nepříjemné."
„Ano."
Vypráví, že nic nedělá, máma mu káže. Říká, že dnes na nás na Pinciu čekal už od dvou hodin.
„Rád bych se věnoval nějakému podnikání," říká později, „ale papá mi nic nedá. To je rozkošné."
Ó prokletí! Tady je Bruschetti. Abych s ním nemusela mluvit, povídám mu, že jsem unavená, špatně naladěná, že mé srdce putuje neznámými kraji a že se nikdy nezastaví. A to hovado tu zůstává, vzdychá, potí se a rozčiluje mě!
Mám výtečný zvyk dívat se mužům do manžet a skulinou košile, která se občas na hrudi pootevře, když se člověk shýbne. A u Bruschettiho jsem uviděla! Nebe a země! Flanelové tílko, kostkované!!
Antonelli odchází, Altamura také, ještě deset minut vydržím a pak jdeme. Ještě chvíli a byla bych se skácela na zem v nervovém záchvatu. Ten Bruschetti mi všechno otráví! Pomáhá nám do vozu! Vystupuji po našem schodišti, vyjíc jako zraněný pes. Kéž by ten hanebný Talián umřel, neboť ho nevyženu, musí přijet do Nice, a tam mu před zraky všech psů ve městě odepřu své srdce i všechno ostatní.
Nechme, nechme toho protivného tématu!
Mám dojem, že si se mnou Antonelli zahrává. Pro tuto chvíli jsem do něj blázen a umírám touhou slyšet ho říct, že on je blázen do mě.
Je to dítě, mluví jako dítě a vypráví naivně a roztomile, a přitom je to pěkná canaille. Příliš se mi líbí, než abych s ním měla nekalé úmysly. Ne, opravdu mám úmysly zcela počestné.
Co si počít se ženou, která nedokáže žít bez lásky! Je to ustavičná horečka. Jen aby mi ten cardinalino nenadělal mrzutosti. Už se bojím, vždyť jsem si za to zaplatila vlastní zkušeností.
Teď jsou můj pokoj a salon zcela oddělené od ostatních místností. Když jsem osaměla, dala jsem se do snění o Antonellim. Sní on o mně? Pokleslost! Dobrá, dobrá, to jsou staré fráze.
Nikdy ten, kterého chci! V Nice Galula, tady Bruschetti! V Audiffretovi je devět písmen, v Antonellim taky. Obě jména začínají na A. Už dlouho jsem nepsala bratru Emilovi od bídy a provazu. Ať ho čert vezme. Svatý Petr je mnohem větší než nějaký prostý mnich.
Jsem děvče.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „O Gioia!" — Ach, ta radost!
Pozn. překl.: V originále italsky: „cardinalino" — kardinálek; Mariina přezdívka pro Pietra Antonelliho, synovce kardinála Antonelliho.
Pozn. překl.: „Domino" — maškarní kostým sestávající z volného pláště a polomasky, běžný na karnevalových plesech.