Čtvrtek 24. února 1876

Včera byl u nás Besnard. Včera večer jsme se jeli v kočáře a v maskách podívat na trh na piazza Navona. Walitský byl s námi. Zbožňuji vycházet v masce, zbožňuji karneval, během karnevalu zapomínám na všechny své trýzně, jsem šťastná.
Poslouchejte, zase se mi zdálo, že mi Rossi přinesl vizitku:
Georges Bergerault
královský houslista.
Není to podivné?
A na Corsu jsem viděla skutečného Bergeraulta v kočáře s velmi hezkou ženou. Dnes bylo třikrát víc lidí než včera. Všichni házeli kytice a nikdo na sebe nijak zvlášť neupozornil.
„Co jste provedla s mým ubohým přítelem, úplně jste ho připravila o rozum,“ řekla mi paní de Lorncourt.
„S jakým přítelem, madam?“
„S Bruschettim, je z toho celý nemocný a pochybuji, že bude moci přijít, připravila jste ho o rozum.“
„Jaké neštěstí! Ale věřte, že jsem to udělala bezděky.“
Bruschetti jede ve svém kočáře s přítelem, ale zahleděná jinam jsem ho nechala projet. Na balkon přichází jen na běh barberi, stejně jako jeho přítel, který se podobá ubohému Eristoffovi a kterému budu říkat zkrátka Eris.
Brzy odjíždíme a on má sotva čas nabídnout mi rozkošnou bonboniéru z červeného atlasu, na jejímž víčku je vlaštovka namalovaná na bílém atlasu. Ukázal mi také včerejší kamélii, připevněnou na bílé lepence jako obyčejné šperky a uzavřenou v krabičce.
„Zůstane to tak navždy,“ řekl mi.
„Dobrý večer a mnohokrát děkuji,“ řekla jsem mu, neboť mě volali k odjezdu.
V bonboniéře nacházím jeho vizitku: hrabě Vincenzo Bruschetti.
Neměla jsem čas říct Erisovi jediné slovo, a nedošlo jako včera k neustálé výměně květin a bonbonů.
Bruschetti má plnokrevné a do zlata zbarvené koně a krásný kočár. Vídám ho už dlouho ve vile Borghese a na Pinciu.
Je velmi sympatický a chtěla bych, aby nám ho představili.
Ten mizera, ten ničema, ten cardinalino, se neukázal.
Pořád myslím na včerejšek; každý jiný by tu kytici nechal jejímu osudu, ostatně nešlo o tu kytici, vůbec nejde o kytici, ty člověk dostává, ty rozhazuje, ale jde o ten způsob jednání. Nikdo jiný by to neudělal, kdo by se pral se sedlákem o obyčejnou karnevalovou kytici! Antonelli a nikdo jiný.
napříč stránkou
Ale jděte!
Přes všechny ty hlouposti mi dnes, myslím, chyběl, a vrátila jsem se skoro smutná.
Zabývám se i Bruschettim.
Myslím také na Audiffreta. Je to nadmíru zajímavé, jak by řekl Galula z Nice. Mimochodem, Giorgio a Troili dnes nehodili ani jednu květinu, jistě už všechno rozprodali.
Teta píše, že Audiffret jen chodí k Prodgersové a prochází se s Olivou. Máma jí napsala, že kašlu, a ona na to: „To ten lotr a budižkničemu, ta šelma [rusky šibal], ten… Soroka může za všechna neštěstí! Prokleté Nice! Zatracený Audiffret!“ Rozesmává mě. Naštěstí tohle všechno skončí, bude se mluvit o Antonellim a o Audiffretovi nikdo nic neřekne. Ten Audiffret pro mě navždy zůstane živoucím ponížením. Fuj! Říká se: Ona ho chtěla, a on ji nechtěl.
Fuj! Fuj! Tygr a hyena.
Místo „klub“ říká Antonelli cleub; a já opakuji cleub a dělám grimasy jako cardinalino a směji se a červenám se.
Nedá se říci, že by byl originální, ale je krásný, a navíc je tak trochu kardinál, a když se o něm mluví, dělá mi to velkou radost; jedním slovem, není jako všichni ostatní. A hle! Jakmile mi na nějakém muži začne záležet, tomu muži na mně nezáleží ani za mák. Neboť jsem si jistá, že Antonellimu na mně nezáleží ani za mák.
Řekla jsem, že už pro nikoho neudělám ani krok, a každou chvíli mám chuť nějaký krok udělat pro Antonelliho. Chce-li mě vidět, řekla jsem, ať si mě přijde najít. Ano, protože šlo o nějakého Soroku, ale jakmile jde o muže, který mě zajímá, jsem ochotna jít ho hledat sama. A komu to k něčemu je? Není to absurdní? Proč se zabývat těmi, kdo se dívají jinam? To je ta věčná otázka. Ať se na mě dívají, nebo ne, je-li někdo stvořen tak, aby mě zajímal, pak mě zajímá, a všechny zásady, všechny úvahy letí ke všem čertům. Neříkám to kvůli Antonellimu, tak daleko to ještě nedošlo, ale obecně.
Bruschetti má pleť jako Hamilton, šedé oči tak jasné a upřímné, že je radost se na ně dívat, krásné rty, plavý knír a plavé vlasy. Jemný nos a, myslím, dost elegantní postavu.
Vyprázdnila jsem bonboniéru a vložila do ní Antonelliho vizitku i vizitku Bruschettiho.
Slyším Walitského, jak vypráví historky z domova a o roztomilém Georgesovi, ať ho čerti udusí. Odpusť mi, Bože.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsko-italsky: „violoniste del Re“ (text vizitky). ↩
Pozn. překl.: Bonbonnière — malá ozdobná krabička na bonbony či cukrovinky, zde věnovaná jako památka. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Starà sempre cosi“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Buona sera e molte grazie“ ↩
Pozn. překl.: Z italštiny: „kardinálek“ — Mariina mazlivě posměšná přezdívka pro Antonelliho (synovce kardinála). ↩
Pozn. překl.: Ruské šelma (шельма): šibal, lotr; vysvětlivka v hranaté závorce („coquin en russe“, rusky šibal) pochází od vydavatele. V originále rusky. ↩
Pozn. překl.: Soroka (rusky „straka“, zkráceně z britaja soroka, „oholená straka“): domácí přezdívka pro Émila d’Audiffreta (viz 053); teta mu přičítá vinu za Mariin kašel. ↩
Pozn. překl.: Z italštiny: „kardinálek“ — Antonelli, viz výše. ↩