Pátek 25. února 1876

Koná se jen slavnostní promenáda, byly jsme ve vile Doria, na Pinciu a na Corsu. Bruschetti v půl- daumontském spřežení nás dvakrát zdraví. Na Corsu vidíme Antonelliho, rozhodně ten muž, kterého jsme onehdy pokládaly za Antonelliho, jím nebyl.
Pořezala jsem si prst a píšu velmi špatně.
Ve dvanáct jdeme do Apolla, do lóže dole. Máma, Walitský a Dina. Máma a Walitský šíří strašlivý chlad a tři čtvrtě hodiny se nehneme, ale přichází Volkonsky a další pánové z Kapitolu a já se rozpovídám. Ten tlustý, plavý, hloupý je pruský důstojník. Jsem živější, než by se zdálo. Malý Paul, ten sympatický blonďák, a mnoho dalších se před naší lóží střídá a já vždycky najdu, co říct, divím se tomu, protože jsem obvykle hloupá tam, kde je třeba mít ducha.
Konečně Bruschetti, který nás poznává, si plete Dinu se mnou a začíná svá něžná vyznání. Mluví špatně francouzsky,
Dina mluví špatně, nebo málo italsky, nakonec mě najde, beru ho za paži a noříme se do davu. Osvětlené divadlo skýtá nádherný pohled, ta světla odshora dolů lahodí očím.
Potkávám knížete Mechtcherského a odcházím s ním, slouží mi za zástěrku a já mluvím, s kým chci, nestarajíc se o toho starého. Tady je Troili.
„Kde máš deštník,“ řekla jsem mu, „jsi suchý, už neprší.“
Nejdřív jen zkoprní, a pak:
„Madamoisela, vy, projít se se mnou,“ zvolal a držel mě za paži a dokonce za rameno, ale z dálky se objevoval Paparigopulos, ptám se ho, jak je to dlouho, co opustil Athény.
„Rok,“ řekl, jako by to řekl v salonu.
Jaký tupec, řeknu mu pár hloupostí a jdu dál.
„Kde máš deštník?“ zeptala jsem se Giorgia, který tam byl, „teď neprší, kde je deštník?“
„Ó, já vás poznávám!“
A chtěl běžet za Troilim, ale já mu řekla:
„Je to zbytečné, viděla jsem ho, ví to.“
S knížetem se vydávám za Italku, komolím ruská jména a ptám se na význam slova: duška.
Ale tu mě osloví jakési domino, pokládám ho za Walitského, a napůl v tom přesvědčení, napůl nevědouc, co dělám, nadzvednu vousy jeho masky a on mě plácne přes ruku. Pěkné, co? Po zbytek večera jsem z toho jako ponořená do vroucí vody, myslela jsem, že urážka, o které ostatní nevědí, se snáší snáz. Fuj! Pokaždé, když na to pomyslím, budu se cítit špinavá. Jen čas všechno smaže, zažila jsem to desetkrát.
Doria, Cesaro, všichni ti lidé jsou tu.
Ten důstojník z Kapitolu by se mnou rád šel, ale já ho nazvu domýšlivcem a hlupákem a odejdu a nechám ho jakémusi odpornému červenému dominu.
Antonelli sedí obkročmo na okraji lóže a baví se s nalíčenou ženou bez masky, nejspíš kurtizánou hraběte de Larderela.
S velkou námahou se mi přes tisíc překážek podaří dotknout se jeho ramene:
„Dobrý večer, cardinalino!“ zvolala jsem na něj přetvořeným hlasem.
„Dobrý večer, miláčku!“ odpověděl mi a udělal grimasu, která dostatečně dokazovala, že by mě v tom sprostém víru nehledal.
Ale to plácnutí přes ruku mi všechno kazilo, a tak jsem se vrátila do lóže — a jaká je moje hrůza, když vidím, jak totéž domino přichází a prosí Dinu, aby mu zblízka ukázala pána z naší lóže (Walitského)!
„Nechce s tebou mluvit,“ řekla.
„Zeptej se ho,“ řekl jí ten muž.
„Že nechcete s touhle maskou mluvit, viďte?“ Walitský udělal grimasu.
„To je tvůj muž?“ řeklo domino.
„Ano, jdi pryč!“
A odešel, ale já z toho zůstala roztřesená a ubohá, a přes nesmírnou touhu vejít ještě do davu, popíchnout tolik lidí, kterým jsem chtěla říct tolik hezkých věcí, jsem svolila k odchodu.
Walitský vzdychá a tiše naříká, máma mu to vyčítá, já zuřím, Dina dělá totéž, jak myslím.
Tohle rozkošné kvarteto opouští Operu kolem půl čtvrté.
Vracím se zuřivá.

Poznámky

Pozn. překl.: Daumont (či à la Daumont) — spřežení řízené postilióny namísto kočího na kozlíku; obzvláště módní a nákladný styl ekvipáže. ↩
Pozn. překl.: Jettent un froid (dosl. „vrhají chlad“) — idiom pro pokažení nálady, ochromení atmosféry. ↩
Pozn. překl.: Troili komolí francouzské „mademoiselle“; ponecháno v originálním zkomoleném tvaru. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Dov’è il tuo ombrello ?“ a „non piove adesso, dov’è l’ombrello ?“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „E inutile, l’ho veduto, lo sa.“ ↩
Pozn. překl.: Z ruštiny: „dušička, miláček“ — Marie předstírá, že rusky neumí. ↩
Pozn. překl.: Cocotte — vydržovaná žena, kurtizána; zdvořilý výraz pro vznešenou milenku. Femme peinte (dosl. „nalíčená žena“) — žena užívající líčidel, užito hanlivě. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Buona sera cardinalino !“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Buona sera carina !“ ↩
Pozn. překl.: Intriguer — na maškarních plesech škádlit, mást a tajemně dráždit neznámé pod maskou; uznávané umění maškarády. ↩