Pátek 14. ledna 1876

V jedenáct přišel Katorbinský, můj mladý polský učitel malby, a s sebou přivedl modela, opravdovou tvář Kristovu, kdyby se trochu změkčily linie a odstíny. Ten ubožák má jen jednu nohu, pózuje jen pro hlavu. Katorbinský mi říká, že právě jeho si bral pro své Kristy.
Musím přiznat, že jsem byla trochu zaražená, když mi řekli, abych kreslila podle živého modelu, jen tak hned, bez příprav; vzala jsem uhel a statečně nakreslila obrysy. „Dobře,“ povídá mistr, „teď udělejte totéž štětcem.“
Vzala jsem štětec a udělala, co řekl.
„Dobře,“ povídá znovu, „teď malujte.“
A malovala jsem a za hodinu a půl bylo hotovo. Můj nebohý model se nepohnul a já nevěřila vlastním očím. U Bensy jsem potřebovala dvě nebo tři hodiny na tužkový obrys a na okopírování z plátna; kdežto tady bylo vše uděláno najednou a podle živého modelu — obrys, barvy, pozadí. Jsem se sebou spokojená, a říkám-li to, pak proto, že si to zasloužím, jsem velmi přísná a je těžké mě uspokojit, zvlášť mě samu.
[Napříč stránkou: Stará pošetilice]
Vzpomínám si na Ninina slova a směji se s viditelným zadostiučiněním.
Dnes je pěkně, jdeme do vily Doria, která mě neuchvátila, odtud na Pincio, ale začíná zase pršet, sestupujeme zpátky a cestou dolů potkáváme hraběte Blondova, jenž sebou při spatření mě překvapeně trhne a pak pozdraví mou matku.
V pět jdeme za monsignorem de Falloux, hubeným, černým, čilým, starým knězem v paruce, jezuitou, pokrytcem a (jsem si tím jistá) za mlada velkým milovníkem žen.
Přijímá nás velmi zdvořile ve svých pozoruhodných salonech plných věcí [Škrtnuto: nej] toho nejlepšího vkusu, gobelínů, obrazů atd. atd. A to vše slouží za příbytek hnusnému jezuitovi! Inu —
Po návratu domů se cítím smutná, mám nicejskou nemoc. Chci, to jest chtěla bych se vrátit do Nice, chtěla bych, aby už zima skončila.
Jsem smutná, ale studuji.
Zpočátku je mi nevolno, ale pak to přejde, získáme známosti, budu vycházet do společnosti. Není divu, že jsem smutná, jsem tak zvyklá na Nice a zvyk je prý druhá přirozenost. Audiffret mi sice trochu dělá starosti, ale Audiffret je věc druhořadá.
Nic neuklidňuje tak jako večeře. Předtím jsem byla ubohá a smutná, potom jsem klidná a téměř lhostejná. Nepochybně kdybych byla v Nice, kdybych měla před očima milování Záhadného a Olivy, nemluvila bych takto; ale jsem v Římě, nic nevidím, a sejde z očí, sejde z mysli. Tak to u mě bývá většinu času. Dopis z Nice mě probudí, podráždí, a pak za dva tři dny upadám znovu do lhostejného a jednotvárného očekávání jara, návratu do Nice. Snuji plány, ač předem vím, že je to zbytečné, ale snuji je, protože mě ty sny baví; potřebuji vždy někoho, na koho a pro koho myslet, teď je to Audiffret, tím líp pro něho.
Nic se na tomto světě neztratí, kam by se tedy poděla má láska? Každé stvoření, každý člověk má v sobě uzavřenu stejnou část toho fluida, jen podle své tělesné stavby, své povahy a okolností se zdá, že ho má více či méně, ale každý člověk miluje neustále, jen různé předměty, a když se zdá, že nemiluje vůbec, fluidum odchází k Bohu nebo k Přírodě ve slovech, v psaní nebo prostě ve vzdyších a v myšlenkách. Jsou pak stvoření, která pijí, jedí, smějí se a nic jiného nedělají, u těch je fluidum buď pohlceno zvířecími pudy, anebo rozptýleno na všechny předměty a na všechny lidi, obecně bez rozdílu, a to jsou osoby, které nazýváme dobrosrdečnými a které obecně neumějí pořádně milovat. Jsou také stvoření, která, jak se obyčejně říká, nemilují nikoho, to je nepřesné, vždy milují někoho, jen způsobem odlišným od ostatních, jenž je jim vlastní. Ale jsou ještě nešťastníci, kteří opravdu nemilují, protože milovali a už nemilují. Další omyl! Už nemilují, říká se, dobrá, proč tedy trpí? Trpí, protože milují stále a domnívají se, že už nemilují, nebo kvůli zhrzené lásce či ztrátě milované osoby.
[Jeden řádek škrtnutý: Ale jsou nestvůry, které]
U mě více než u kohokoli jiného se to fluidum dává cítit a bez ustání projevuje. Kdybych je uzavřela do sebe, roztrhalo by mě, rozlévám je jako blahodárný déšť na nehodný rudý muškát, který o tom ani neví. Když už se musí na někoho vylít, ať se vylévá na ten nehodný muškát, neboť Záhadného nemiluji proto, že by mě k tomu nutila jeho krása, ale proto, že musím milovat a že jsem se trefila zrovna do něho. A teď se mi líbí a představuji si spoustu věcí a zvykám si na myšlenku myslet jen na něho, a jakmile si jednou zvyknu, odvykám si pak velmi těžko.
Myslím, že jsem se trochu zamotala, přečtěme si to znovu. Přečetla jsem si to, inu ne, nezamotala jsem se, jak špatně se vyjadřuji, ale když do toho člověk nevkládá zlou vůli, pochopí, co chci říct.
Ale hleďte, co jsem vymyslela. Záhadný nepochybně dopisy z Cimiez nečte, zaměstnán vážnými povinnostmi, jež s sebou přináší zimní sezona v Nice; stačí mu hodit okem na obálku, aby uhodl, co to je, a nečetl. To je velká škoda, bylo by to dokonce zoufalé, kdyby nebylo léku. Ma c'è rimedio. Udite e saprete. Než se k němu dostanou, projdou všechny dopisy přes Saetona, a Saetone si je přečte, Saetone je velmi zvědavý.
[Začerněná slova: Dostala jsem dopis] od Collignon s tisícerými přáními a něžnostmi. Ricardo dorazil v jednu hodinu dvacet sedm minut s lahví šampaňského pod paží, aby připil na naše zdraví. Škoda, že jsem zapomněla.

Poznámky

Model s přirozeně kristovskou fyziognomií, pro náboženskou malbu upravený změkčením rysů — běžná ateliérová praxe u sakrálních děl.
„Fusain": kreslířské uhle; běžné kreslířské médium pro přípravné studie podle živého modelu.
Paruky (perruques) nosili starší francouzští duchovní v 70. letech 19. století jako přežitek módy 18. století.
Gobelínové tapiserie: vyráběné v Manufacture des Gobelins v Paříži, nejprestižnější francouzské tapiserní dílně od 17. století; znak nejvybranějšího kulturního vkusu.
„Le mal de Nice": Mariin novotvar pro stesk právě po Nice — touha po městě, po jejích zvyklostech a (nevyřčeně, ale s podtextem) po Audiffretovi. Jestli se nevracím okamžitě, není to proto, že nemohu, ale proto, že nechci.
„Loin des yeux, loin du coeur": francouzské přísloví odpovídající českému „sejde z očí, sejde z mysli".
„Ce fluide" — toto fluidum: Mariina filozofická teorie, že láska je fyzická substance rozdělená v každém člověku, jež si musí někde najít výraz. Příznačné spojení romantické mystiky a kvazivědeckého uvažování.
„Nehodný rudý muškát" — Mariina botanicky pohrdlivá přezdívka pro Audiffreta: obyčejná, okázalá, provinční květina, nehodná jejího mimořádného fluida lásky.
Pozn. překl.: V originále italsky: „Ale lék je. Poslouchejte a dozvíte se."