Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 13. ledna 1876

Ty hnusná gardénie z klopy, nikdy se z tebe nestane Růžová královna, ať si děláš, co děláš, ubožáku, shniješ vejpůl!
Vskutku, ten odporný Nicejan si tyto odporné verše nezaslouží, inu což!
Dala jsem si hřeben pod polštář a třikrát odříkala: Ať mě přijde učesat ten, kdo bude mým manželem. A zdál se mi Záhadný.
Počasí je stále ošklivé, máma a Dina jsou v kostele, je náš Nový rok, a já zůstávám doma a šiji, to je teď můj rozmar, musím dělat, co chci. Botkin přišel popřát.
Teprve ve čtyři se jim podaří mě vytrhnout z domu, jdeme za Lisztem a nezastihneme ho pro dnešek a v pět jde máma na velvyslanectví, to je hodina, kdy baronka d'Ixhullová přijímá. Čekala jsem na ni celá rozechvělá v kočáře, ale ona se vrací a povídá, že velvyslancova choť je velmi laskavá, a já jsem trochu uklidněná.
Sotva jsme se vrátily, podávají nám dva dopisy, jeden je od Domeniky, Dininy matky, která právě dorazila do Nice se svou dcerou Lolou, druhý je od mé tety, a teta mi píše věci, které mě naplňují neklidem a soužením. „Byla jsem v Monaku,“ píše, „s panem Sapoženikovem, který je tu pár dní, a s paní Kuličovovou, a viděla jsem tam Oholenou straku, Straka byla s tou Angličankou, kterou znáte, ta ho nenechá ani na okamžik o samotě, nevím, kdo ta žena je, ale chová se velmi nepatřičně, je se Strakou nerozlučná, Straka zhubla a navzdory přísnému dohledu té mizerné Olivy přistoupila ke mně a řekla mi, že vyhrála dvacet tisíc franků, ale jakmile ji Oliva spatřila u mě, odvedla ji. [Škrtnutá slova: od Straky??].“
„Tahle se Straky doopravdy zmocnila, takže všechny ostatní si to mohou nechat zajít, a je-li ta Oliva svobodná, dojde ke svatbě, neboť Oholenou straku si vskutku přivlastnila. To je vše, co jsem se o Oholené strace mohla dozvědět.“
Po pravdě řečeno, teta píše příšerně mizerně; připusťme, že polovina je jen výplod fantazie. Ubohá teta, píše, že se ta žena chová špatně, představuji si, s jakou zuřivostí asi hleděla na mizernou Olivu, jak tu Angličanku nazývá. Jsem z toho přímo vykolejená, ale nemám se kam zavřít, můj pokoj je mezi salonem a máminým pokojem, takže ačkoli je tu i jiný průchod, slouží i on jako chodba.
A pak, kdybych se zavřela, řvala bych a slyšeli by mě. Tvářím se náramně klidně a u stolu mluvíme o Galulovi a hodně se smějeme. Máma vzala lóži v divadle Valle, komedie, a já jsem nucena jít, zrovna když bych chtěla plakat a křičet. Jdu tam tedy a nejsem ošklivá, jsem skoro hezká, o společnosti nic neříkám, neznám nikoho, ale hra byla zábavná.
Dostaly jsme telegram od Barnoly, blahopřeje nám k Novému roku a připomíná mi slib, který jsem mu dala, že vypiji sklenici vody z fontány di Trevi na jeho zdraví o ruském Novém roce ve dvě hodiny římského času.
Úplně jsem zapomněla, ale je od něho moc milé, že si vzpomněl. Přísahal mi přátelství, já jemu rovněž. Ale o to teď nejde, jde o Olivu.
Šla jsem do divadla a myslela jen na Nice, cítila jsem se zběsile žárlivá, raněná, zahanbená. A vskutku, není to hanba, myslet na muže, který mnou pohrdá, ba co víc, který byl k nám víc než neslušný, kterým bych měla opovrhovat a nenávidět jej, a místo toho myslím jen na něho, snuji plány jen kvůli němu, směji se jen tehdy, když se o něm mluví, zkrátka chovám se jako nízké a opovrženíhodné stvoření, zatímco bych měla stát na svém piedestalu a hledět na všechny ty lidi s hrdou shovívavostí.
Díky divadlu a poloze svého pokoje jsem si ušetřila výjev slz a vzteku stejně tak ponižující jako zbytečný; co je zvláštní, je, že si nemyslím, že je s Audiffretem partie prohraná, je to jen partie odložená.
Dobře vím, že mé plány jsou zbytečné, že má přání jsou marná, že mé naděje jsou pošetilé, ale jak si pomoci a doufat v to, po čem člověk touží?
Cestou do divadla jsem si kladla otázku, jsem-li tak smutná, tak skleslá opravdu kvůli zprávám z Nice, anebo je to snad jen taková má nálada, jako mívám někdy smutnou náladu; a po pravdě nevím, co to je, vím jen, že jsem se cítila apatická, otrávená, lhostejná k celému světu. Strojit se, dělat se krásnou v tuto chvíli by mi bylo utrpením, a já šla do divadla! Od hotelu až k divadlu jsem milovala Záhadného zarputile, ale teď, když to přešlo, když jsem přečkala italskou komedii, navečeřela se a klábosila, mi to všechno připadá jako sen. A pak, teta má tak živou fantazii.
Po třech dnech naší známosti s Záhadným mi už tajuplně říkala, že „ten ubohý blázen“ je do mě zamilovaný, litovala ho s živým zalíbením a předpovídala mu přitom osud onoho polského hraběte. Teď ho viděla v Monaku s tou Angličankou a už ho žení. Proč jsem se tedy divila, že mi ho loni v létě přisuzovali za snoubence? Copak ho člověk neviděl pořád s námi nebo u nás? Znám svou tetu, znám její způsob, jak vykládá události, jak přehání, ba dokonce vymýšlí, a přesto mě její dopis naplnil hrůzou.
Vnitřně jsem se rmoutila a pak, ach, co tam! říkala jsem si, všechno přejde, vždyť jsem zapomněla na vévodu, zapomenu i na tohle.
Neboť jsem na vévodu zapomněla, o tom není pochyb, kdybych si znovu četla svůj dřívější deník, neříkala bych tuto útěšnou věc, ale dobře se chráním, abych si jej nepřečetla; proč přehrabovat staré trápení, mám dost těch nových.
Vévodu jsem si nezasloužila, bylo to příliš krásné, a tak jsem se smířila, ale tady, dobré nebe! Oč jsem žádala! Není to ohavné ponížení! Ach! Stačí, abych si přála, a hned nemám, a navíc dokud jsem na toho Nicejana hleděla s opovržením, nebylo to nic, ale teď, když mi den ode dne roste před očima, je to strašné! Neboť to je znamení, že ho nikdy nezískám; od chvíle, kdy jsem měla tu hloupost a tu nízkost říci: miluji ho, byl ztracen a můj talisman vyvolal pravý opak žádaného účinku.
Zdá se mi, řekla jsem, že kdybych přiznala, že ho miluji, všechny překážky by padly a on by se mi přišel vrhnout k nohám. Ach, jak by ne, Corpo di Bacco!
Přiznala jsem věc, o níž jsem nebyla přesvědčena; žárlím, mám o toho muže strach, ale milovat ho, to je něco jiného. Myslím, že ho miluji, jenže si to nedokážu přiznat. Zkrátka vůbec se v tom nevyznám, ať soudí moudřejší; neutajím jedinou ze svých myšlenek, řeknu dokonce, že usínám a probouzím se a skládám přitom hromadu milostných příběhů, jejichž věčným hrdinou je Záhadný, jako dřív vévoda z Hamiltonu. Největší pohroma, jaká by mě teď mohla potkat, by byla svatba toho muže. Ne, doufám, že tentokrát jako dřív si teta vymýšlí, a proč věřit, že by za týden změnila způsob, jak myslí a žije? Proč? Protože mám strach, a mám strach, protože mě tahle věc nesmírně zajímá.
Ať mi řeknou, že je Audiffret nemocný nebo zraněný nebo že mu hrozí velké nebezpečí nebo že umírá, neudělá to se mnou nic; ale ať mi jen řeknou, že ho viděli s nějakou ženou! Ach! Pak jsem připravena ho uškrtit.
Ve svých chvílích tygra a hyeny se utěšuji tím, že zavřu oči a představuji si, že kroutím krkem člověku, který mě hněte. A představuji si to tak živě, skoro cítím, jak jednou rukou držím hlavu, druhou rameno, jak provádím ten pohyb, jako bych ždímala mokrý ručník, a jak hlava padá! Takhle dokážu strávit celou hodinu, ta sladká představa mě podpírá a uklidňuje. Ach! Kdybych to mohla provést doopravdy...
Opravdu doufám, že teta přehání, jinak by to bylo příliš trýznivé!
A jestli ta žena opravdu není vdaná a je bohatá a jestli si ji vezme! Fuj! Pak bych na něho plivla! Fuj! Co je nízkého víc než muž, který se prodává!
Dobrý Bože, jen aby zima přešla, jen abych přesně věděla, co si mám myslet; jen abych se vrátila do Nice a hlavně abych vše našla jako dřív! Máma napsala tetě, aby zjistila, kdo ta Angličanka je. Aspoň to se dozvím. Mám velký neklid.
Ale co jsem to říkala o pohledu na záda slečny Robensonové? O jejím znuděném výrazu v lóži té Angličanky?
To se ve všem tak pletu?
Ach! Vskutku je to úděsné, pořád samé dohady, dohady a zase dohady!
Ach! Kdybych jen mohla znát pravdu.
Mějme trpělivost. To se snadno napíše, ale aby to člověk zakusil! Trpělivost! Ctnost oslů! Čekání! Řemeslo hlupáků!
Jen si představte Audiffreta s vlastní ženou! To mě přivádí do hrozného stavu! Ach! Kdybych mohla zakroutit krkem Olivě, vzpomínám si na ty dvě Angličanky [Začerněné slovo: jako] na dvě ošklivé a domýšlivé figurky, s tím nabubřelým a naškrobeným výrazem Angličanek ze střední třídy. Jenže nikdy jsem mezi nimi nedokázala rozlišit a pletu si je dodnes. Dnes večer se dívám do zrcadla, vidím se hezkou a to je velká útěcha. [Dva řádky škrtnuté]
Nevěřím, že bych Záhadného doopravdy milovala, ve své hloubi ho nenacházím, ale v každém případě se jím můj povrch velmi zaměstnává.
Kdyby mě miloval, nebylo by mi to ani trochu jedno, to je ta pravda!

Poznámky

Gardénie do klopy byla módní doplněk dandyů — její umístění v knoflíkové dírce gentlemana bylo znakem promyšlené elegance. ↩
„Rosière" — mladá vesnická dívka korunovaná růžemi za svou příkladnou ctnost při výroční slavnosti; Marie tento výraz vztahuje na Audiffreta se zničující ironií. ↩
Tradiční ruská silvestrovská věštba: vložit hřeben pod polštář za odříkávání této formule mělo způsobit, že se budoucí manžel zjeví ve snu. ↩
„L'Olive" — Mariina přezdívka pro anglickou sokyni, jejíž skutečné jméno nezná; jméno naznačuje cosi kyselého, nebo snad olivovou pleť. ↩
„En faire leur deuil" — doslova „truchlit pro to": idiom znamenající vzdát se vší naděje něčeho dosáhnout. ↩
„Décollée": neobvyklý tvar, který podle LAN může znamenat „odlepená" či „vyšinutá" — Marie vyvedená z míry. ↩
„Partie perdue" — prohraná partie; „partie remise" — partie pouze odložená: šachová/karetní metafora naznačující, že zápas lze ještě později vyhrát. ↩
Polský hrabě: jeden z Mariiných dřívějších nápadníků, zřejmě rovněž zapuzený či nějak odsouzený k zániku, který se v domácnosti stal varovným archetypem. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „U Bakchova těla!" — italská kletba, asi jako „No to snad ne!" ↩
Marie odbývá trpělivost jako ctnost hodnou jen oslů — pro ni příznačné nevázané převrácení obvyklé mravní chvály. ↩
„Empesées" — doslova „naškrobené", naznačující strnulé, upjaté, nahoru se deroucí vystupování; běžná francouzská karikatura anglické střední třídy. ↩
„Mon fond" — má hloubka; „ma surface" — můj povrch: Marie rozlišuje mezi hlubokým já (kde hledá opravdový cit) a povrchem (zaujetí, marnivost, žárlivost). ↩