❦
Neděle 19. prosince 1875
Dimanche, 19 décembre 1875
Collignon mě vážně znepokojuje: tvrdí, že ví, odkud ty dopisy jsou. Ten poslední je ohavný, a jestli ví, že je ode mě... Mám velikou, velikou starost.
Collignon m’inquiète sérieusement en assurant qu’il sait d’où viennent ces lettres. La dernière est abominable, et s’il sait qu’elle est de moi... Je suis très très inquiète.
Byla jsem v kostele s Dinou, je zataženo. Na promenádě mám veliký strach, že potkám Audiffreta, zdá se mi, že to ví, a vy musíte pochopit mou bázeň.
J’étais à l’église avec Dina, il fait gris. A la Promenade j’ai une grande peur de rencontrer Audiffret, il me semble qu’il sait et vous devez comprendre ma crainte.
Ale pozdraví mě jako obvykle a já si volněji oddychnu. To mě ta Collignon vyděsila.
Mais mon salut est comme à l’ordinaire, et je respire plus librement. C’est cette Collignon qui m’a effrayée.
Řekla jsem, že chci jít na příští matiné. Odpovídají mi se slzami, že to je nemožné, nikoho neznáme, neváže nás ke společnosti žádné pouto, je to nemožné.
J’ai dit que je voulais aller à la prochaine matinée. On me répond avec des larmes que c’est impossible, nous ne connaissons personne, ne sommes rattachés par aucun lien à la société, c’est impossible.
Máma propukne v pláč, a když to vidím, ovládnu se a neřeknu ani slovo. Nechci si z toho dělat zásluhu: mlčela jsem jen proto, že jsem byla unavená, unavená, unavená!
Maman fond en larmes, ce que voyant je me retiens et ne dis mot. Ce n’est pour m’en faire un mérite, si je ne parlais pas c’est que j’étais lasse, lasse, lasse !
Kněžna Galitzinová nám poslala bonbony a ruské pamlsky po hraběnce Galenichtchewové-Koutouzoffové, která byla dnes u mámy. Ubohá kněžna, předem ji obviňovali z toho, že zapomněla, z nevděku. Netěší mě ani tak její bonbony jako ta milá pozornost. Vždycky jsem ji hájila, je to milá žena, z dobrého rodu, dobře provdaná, a její krev není krev nějaké ničemnice.
La princesse Galitzine nous a envoyé des bonbons et des choses russes par la comtesse Galenichtchew-Koutouzoff, qui a été aujourd’hui chez maman. Pauvre princesse, on l’accusait d’avance d’oubli, d’ingratitude. Ce ne sont pas ses bonbons qui me font plaisir, c’est l’attention si gentille. Je la défendais toujours, c’est une gentille femme, bien née, bien mariée, et son sang n’est pas un sang de faquine.
Jakmile přijde soumrak a promenáda zpustne, přestanu se ovládat. Zavřu oči a pláču.
Aussitôt le crépuscule arrivé et la Promenade devenue déserte je me laisse aller. Je ferme les yeux et pleure.
Zítra je v klubu Středomoří koncert ve prospěch bezplatné školy výtvarných umění, jdu do klubu pro lístky. Vešla jsem hlavním vchodem, pak mě provedli jakousi předsíní a chodbou, dobře vytopenou, dobře osvětlenou, až k tajemníkovi, který mi dal knížečku, kde jsou všechny stanovy, jména členů a tak dále.
Demain il y a au Cercle de la Méditerranée un concert au profit de l’école gratuite des Beaux-Arts, je vais au Cercle prendre des billets. Je suis entrée par la grande porte, puis on m’a fait passer par une espèce d’antichambre et de corridor, bien chauffés, bien éclairés, pour arriver chez le secrétaire qui m’a donné le petit livre, où il y a tous les règlements, les noms des membres etc. etc.
Mají se dobře, ti muži.
Ils sont heureux ces hommes.
Ten klub na mě udělal rozkošný dojem, vládne tam bratrství a pocit domova, které připomínají klášter. Už se nedivím, že ti pánové prchají ze svých špatně osvětlených, špatně vytopených, zanedbaných domů, od starostí o domácnost, od nedbalého služebnictva, od ženy v županu a se zlou náladou, a chodí tam, kde je všechno dobré, klidné, pohodlné, elegantní. Do země, „kde kvete pomerančovník, kde je vánek sladší a pták lehčí“.1
Ce cercle m’a fait un effet charmant, il y regne une fraternite; un chez soi, qui rappellent le couvent. Je ne m’etonne plus que ces messieurs fuient leurs maisons mal eclairees, mal chauffees, negligees, les soins du menage, les domestiques mal disciplines, une femme en robe de chambre et de mechante humeur, pour aller dans un endroit ou tout est bien, calme, confortable, elegant. Dans un pays « ou fleurit l’oranger, ou la brise est plus douce et l’oiseau plus leger ».
Ó ženy! nestěžujte si, ale pečujte o svůj domov, dalo by se dlouze poučovat, já se spokojím s tím, že řeknu: Udělejte svůj dům co nejvíc podobný klubu a zacházejte se svými manžely tak, jak by s nimi zacházely všelijaké Laury, Klemence, Marie a tak dále, a budete šťastné, a vaši mizerní manželé také.
Oh femmes ! ne vous plaignez pas, mais soignez votre intérieur, on aurait pu donner de longues instructions, moi je me contente de dire: Faites votre maison autant que possible ressembler à un cercle, et traitez vos maris comme les traiteraient mesdames Laura, Clémence, Maria, etc. etc. et vous serez heureuses et vos fichus maris aussi.
Loftus mi už připadá méně krásný, byl v kočáře s Leechovou. Žárlím.
Loftus me paraît déjà moins beau, il était en voiture avec Leech. Je suis jalouse.
Abych mohla jít na matiné, potřebuji pozvánku od stálého člena. Jediný, koho znám, je Audiffret, jdu do Opery, abych ho o tu pozvánku požádala, abych si ji vyžebrala. Fuj! Při té myšlence zatínám zuby. A co když odmítne? Ale pod jakou záminkou? Což nejsem hodna jít tam, kam chodí všichni.
Pour aller à la matinée, il faut une invitation d’un membre permanent. Le seul que je connaisse est Audiffret, je vais à l’Opéra pour la lui demander cette invitation, pour la mendier. Fi ! Je serre les dents à cette pensée. Et s’il refuse ? Mais sous quel prétexte ? Ne suis-je pas digne d’aller où tout le monde va.
Ó nešťastnice, ty chodíš jen tam, kde se platí, ano, tam půjdeš! Kde se platí, kde se platí, kde se platí. Nikam jinam!
O malheureuse, tu ne vas que là où on paye, oui là tu iras ! Où on paye, où on paye, où on paye. Nulle part autre !
A chtějí, abych byla svěží, copak je to možné! Hodně se začervenám, když vidím Audiffreta vejít do své lóže s Krasavcem dne. Už to pro mě není muž, je to taneční matiné.
Et on veut que je sois fraîche, est-ce posible ! Je rougis très fort lorsque je vois Audiffret entrer dans sa loge avec Belle-de-Jour. Ce n’est plus un homme pour moi, c’est une matinée dansante.
Galula mě nudí dvě dějství a jednu přestávku. Audiffret vstává a bere si klobouk.
Galula m’ennuie pendant deux actes et un entracte. Audiffret se lève et prend son chapeau.
„Tak Audiffret jde k Willisovým,“ říká Galula.
— Voilà Audiffret qui s’en va chez les Willis, dit Galula.
„Kde jsou?“ říkám a dívám se do sálu.
— Où sont-elles ? dis-je en regardant dans la salle.
„Tady ne, dnes večer přijímají u sebe.“
— Pas ici, elles reçoivent ce soir chez elles.
„Večírek?“ zeptala jsem se dotčeně.
— Une soirée ? demandai-je piquée.
„Ano, myslím malý taneční dýchánek.“
— Oui, une petite sauterie je crois.
A je to, rána dosedla. Všichni přijímají, i Willisovi, kterých jsem si tak málo cenila. Jen my, jen my, jen my! To je má noční můra, to je mé neštěstí, to je má blízká smrt!
Ça y est, le coup a porté. Tout le monde reçoit, les Willis que j’estimais si peu de chose, aussi. Nous seules, nous seules, nous seules ! C’est mon cauchemar, c’est mon malheur, c’est ma mort prochaine !
Vedle těchto myšlenek se mé drobné nepříjemnosti rozplývají. Na chvíli mě rozladilo, když jsem viděla Záhadného jít do lóže slečny de Gonzalesové a potom ji lorňovat. Když jsem vcházela do divadla, slyšela jsem, jak sluha říká uvaděčce:
Devant ces pensées mes petits désagréments s’évanouissent. J’ai été un instant fâchée de voir le Surprenant aller dans la loge de Mlle de Gonzalès, puis la lorgner. En entrant au théâtre, j’ai entendu dire par un domestique à l’ouvreuse:
„Pro slečnu de Gonzalesovou od pana d’Audiffreta.“
- A Mlle de Gonzalès de la part de M. d’Audiffret.
Co to asi mohlo být? Ale kvůli takové maličkosti se nevyplaším, zachová se k ní jako k ostatním, všechny dámy i všechny slečny se u něj už vystřídaly.
Qu’est-ce que ça pouvait bien être ? Mais je ne m’effarouche pas pour si peu, il fera avec elle comme avec les autres, toutes les dames et toutes les demoiselles ont passé par lui.
Je ovšem dost často s otcem té Gonzalesové. Ale nechme toho, na to je dobré myslet, když jsem veselá a klidná.
Cependant il est assez souvent avec le père de la Gonzalès. Mais laissons cela, c’est bon quand je suis gaie, tranquille.
Willisovy neznal. Teď chodí k nim, v létě chodil k nám. V létě se člověk ovšem nudí, nemá co dělat, nikdo tu není, jen pár známých, velmi dobře známých lidí, byla jsem tu já, docela nová a svěží, bylo to rozptýlení. Tak to je celá ta historie ve dvou slovech. A já si představovala něco jiného, naivní, nevinná, prostá, nová, nezkušená, dítě!
Il ne connaissait pas les Willis. Il est chez eux, à présent, cet été il venait chez nous. Sans doute en été on s’ennuie, on n’a rien à faire, il n’y a personne, quelques personnes connues, très connues, j’étais là, toute neuve et fraîche, c’était une distraction. Voilà l’histoire de cette histoire en deux mots. Et je m’imaginais autre chose, naïve, innocente, simple, nouvelle, inexpérimentée, enfant !
Rodina bez významu, kterou nikde nepřijímají, stojí mimo všechno; v létě se k nim chodí pro zasmání, ale ne v zimě, to by bylo opravdu příliš hloupé.
Une famille de rien, qui n’est reçue nulle part, en dehors de tout, on y va en été pour rire mais pas en hiver, ce serait trop bête vraiment.
S námi jednají jako s verbeží, kterou jsme, a tak to je.
Nous, on nous traite en canailles, que nous sommes, et voilà.
Odešel tedy, o tu pozvánku jsem nepožádala, možná jsem si tak ušetřila smrtelné ponížení.
Donc, il est parti, je n’ai pas demandé cette invitation, peut-être me suis-je épargnée une humiliation mortelle.
Krasavec dne u nás tráví jednu přestávku.
Belle-de-Jour passe un entracte chez nous.
Sotva sedím v kočáře, začnu; osvětlená okna Willisových dovrší mé rozhořčení, a když přijedu domů, vybuchnu.
Une fois en voiture je commence, les fenêtres illuminées des Willis mettent le comble à mon exaspération et arrivée chez moi j’éclate.
„Vždyť už se ani nepodobáš sama sobě,“ vykřikne teta, „jsi ošklivá, bledá a stará!“
— Mais tu n’as plus l’air de toi-même, s’écrie ma tante, tu es laide, pâle et vieille !
„To je ono, mluvte mi o mé tváři, jen o ní mluvte, copak mohu být krásná, když pláču od rána do večera, když celý život kypím vzteky! A k čemu je mi tvář! Vy o ní mluvíte pořád! místo abyste mi pomohla, abyste se pohnula, abyste pro mě něco udělala. Když pláču, když usychám, když každý den umírám!“
— C’est ça, parlez-moi de ma figure, parlez-en, est-ce que je puis être belle, en pleurant depuis le matin jusqu’au soir, en bouillant toute ma vie ! Et à quoi me sert une figure ! Vous en parlez toujours vous ! au lieu de m’aider, de vous remuer, de faire quelque chose pour moi. Quand je pleure, que je dessèche, quand je me meurs chaque jour !
„Ale kam chcete chodit s takovou tváří, kdybys aspoň byla svěží, hezká, pak...“
— Mais où voulez-vous aller avec une pareille figure, si au moins tu étais fraîche, jolie, alors....
„Nedokončujte to, já vím, jsem růžová a hezká, obléknu se, vyjdu ven, potká mě pohádkový princ, zamiluje se do mě, padne mi k nohám, a je to. Na to čekáte, tak vy uvažujete!“
— N’achevez pas, je sais, je suis rose et jolie, je m’habille, je sors, un prince charmant me rencontre, tombe amoureux de moi, se prosterne et voilà. Voilà ce que vous attendez, voilà comment vous pensez !
„Ještě se divím, jak to, že se mi oči nerozpustily, že mi neupadl nos, že mi nevyschly rty, opravdu se divím!“
Je m’étonne encore comment mes yeux n’ont pas fondu, comment mon nez n’est pas tombé, comment mes lèvres ne sont pas desséchées, je m’étonne en vérité !
Mluvila jsem, každou chvíli jsem lapala po dechu a propukala v pláč. Teta se na mě dívala velkýma, zarmoucenýma a vyděšenýma očima.
Je parlais à chaque instant perdant l’haleine et fondant en larmes. Ma tante me regardait avec de grands yeux chagrinés et effrayés.
„Moje tvář,“ pokračovala jsem, „moje tvář se spraví! Dejte mi, co chci, a budu klidná a budu hezká!“
— Ma figure, continuai-je, ma figure s’arrangera ! Donnez-moi ce que je veux et je serai tranquille et je serai jolie !
„Ale co chceš? Sama nevíš, co chceš!“
— Mais que veux-tu ? Tu ne sais pas ce que tu veux !
Div jsem se nezadusila rozhořčením, podrážděním a vztekem.
Je faillis étouffer d’indignation, d’agacement et de rage.
„Jak to, vy nevíte a já nevím, co chci! Vždyť vám to už pět let říkám každý den.“
— Comment vous ne savez pas et je ne sais pas ce que je veux ! Mais je vous le dis depuis cinq ans tous les jours.
„Do společnosti se nechodí, když je člověku jedenáct.“
— On ne va pas dans le monde quand on a onze ans.
„Ne, to vím, ale neznám vás od včerejška, v jedenácti jsem smýšlela stejně jako teď; řekla jsem si, začnu hned teď a po čtyřech letech zuřivého naléhání něčeho dosáhnu. Vy jste mi říkali: ‚Počkej, teď to nejde, protože po ničem netoužíme, nic nás nezajímá, nemáme rádi společnost, ale až ti bude šestnáct, budeš mít všechno.‘ Nuže, je mi šestnáct! A nemám nic!“
— Non, je le sais, mais je ne vous connais pas d’hier, à onze ans je pensais comme je pense à présent; je me suis dit, je vais commencer à présent et au bout de quatre ans de pompage furieux j’obtiendrai quelque chose. Vous me disiez: attends, à présent c’est mal, car nous ne désirons rien, rien ne nous intéresse, nous n’aimons pas le monde, mais quand tu auras seize ans; tu auras tout. Eh ! bien j’ai seize ans ! Je n’ai rien !
„Ale co chceš!“
- Mais que veux-tu !
„Co chci!“ řekla jsem tiše, samým vztekem. „Chcete, abych pořád opakovala totéž, dobře, zopakuji to: Chci,“ řekla jsem a dusila se, „chci, dobře poslouchejte a neříkejte, že nevím a že nevíte. Poslouchejte, chci chodit do společnosti, chci do ní proniknout, chci chodit všude a přijímat u sebe. Chci pořádat plesy, mít recepce! Slyšela jste, víte to? Dobře, zopakuji to, kolikrát budete chtít!“
- Ce que je veux ! dis-je doucement à force de colère, vous voulez que je répète toujours la même chose, soit, je répéterai: Je veux, dis-je en étouffant, je veux, écoutez-bien et ne dites pas que je ne sais pas et que vous ne savez pas. Ecoutez, je veux aller dans le monde, je veux entrer dans la société, je veux aller partout et recevoir chez moi. Je veux donner des bals, avoir des réceptions ! Vous avez entendu, vous savez ? Bien, je le répéterai autant de fois que vous le voudrez !
„Ale jak to udělat?“
— Mais comment le faire ?
„Jako to dělají ostatní.“
— Comme font les autres.
„A peníze?“
— Et l’argent ?
„Zastavte, prodejte, zruinujte mě, ale dejte mi žít! K čemu je mi jmění, když nemám nic, když jsem tak nešťastná.“
— Engagez, vendez, ruinez-moi, mais faites-moi vivre ! A quoi me sert la fortune si je n’ai rien, si je suis si malheureuse.
napříč stránkou
Peníze! To byla záminka, o které jsem se přela jako dítě.
en travers L’argent ! c’était un prétexte que je discutais en enfant.
Tu si teta začne stěžovat.
Alors ma tante commence à se plaindre.
„To není ohleduplné, madam, krátkozraký si přece nestěžuje před ubohým slepcem!“
— Ce n’est pas délicat Madame, un homme qui a la vue basse ne se plaint pas devant un pauvre aveugle !
„To tě užírá závist,“ řekla, „je to závist, všem závidíš.“
— C’est l’envie qui te ronge, dit-elle, c’est l’envie, tu envies tout le monde.
„Ne, to není závist, ne, to není závist! Když žebrák, který nejedl čtyřiadvacet hodin a nemá ani groš, aby si koupil kus chleba, když takový žebrák vidí oknem restaurace pána pohodlně usazeného u bohatě prostřeného stolu a při pohledu na toho pána dostane chuť jíst, pak nezávidí! Ne, to není závist, stejně jako není krádež, když někdo ukradne chleba, aby nechcípl hlady!“
— Non, ce n’est pas de l’envie, non, ce n’est pas de l’envie ! Quand un mendiant qui n’a pas mangé depuis vingt-quatre heures, et qui n’a pas un sou pour s’acheter un morceau de pain, quand un tel mendiant voit à travers une vitre de restaurant, un monsieur confortablement installé devant une table bien servie et qu’il désire manger en regardant ce monsieur, il n’envie pas ! Non ce n’est pas de l’envie, de même que ce n’est pas un vol lorsqu’on dérobe un pain pour ne pas crever de faim !
„Ale vždyť odjíždíš!“
— Mais puisque tu pars !
„Ano, jako byste mě snad nechali odjet! Držíte mě tady. A loni to snad nebylo stejné!“
— Oui, avec ça que vous me faites partir ! Vous me retenez ici. Et l’année dernière n’était-ce pas la même chose !
„Loni jsi studovala!“
— L’année dernière tu étudiais !
„Ach! ano, a myslíte, že jsem se každou chvíli netrápila!“
— Ah ! oui, et vous croyez que je me martyrisais pas à chaque instant !
„A k čemu ti to studium bylo!“
— Et à quoi ont servi ces études !
„Právě! Posloužilo jen k tomu, aby mě zavraždilo; kdybych byla nevzdělaná a hloupá, kdybych neuměla žádný jazyk, spokojila bych se s nějakým Galulou, se Saëtonem a jeho pleší a s Audiffretem v bílé kravatě a byla bych nadšená, okouzlená! Ale to nejsem! To já nechci!“
— Justement ! Elles ont servi à m’assassiner, si j’étais ignorante et sotte, si je ne savais parler aucune langue je me contenterais d’un Galula, d’un Saëtone avec sa tête chauve, et d’un Audiffret en cravate blanche, et je serais ravie, enchantée ! Mais je ne le suis pas ! Ce n’est pas ça que je veux !
„Křičíš, protože nic neděláš!“
— Tu cries parce que tu ne fais rien !
„Ne, nic nedělám, protože křičím! Varovala jsem vás předem, prosila jsem vás, abyste všechno připravili, upozorňovala jsem na to dva roky dopředu. Řekla jsem: ‚Pojedu do Ruska, vrátím se sem, na svátky pojedeme do Florencie a po třech týdnech pobytu v Nice pojedeme na celou zimu do Itálie, protože chci studovat ještě rok.‘ A vy jste mě tu čtyři měsíce drželi v nejistotě!“
— Non, mais je ne fais rien parce que je crie ! Je vous ai prévenus d’avance, je vous ai supplié de tout préparer, j’ai averti deux ans à l’avance. J’ai dit: j’irai en Russie, je reviendrai ici, nous irons pour les fêtes à Florence, et après trois semaines de séjour à Nice, nous irons pour tout l’hiver en Italie, car je veux étudier encore un an. Et vous m’avez tenue ici pendant quatre mois suspendue !
„Nice není jediné město, a když v Nice, jak říkáš, nemůžeme...“
— Nice n’est pas la seule ville, et puisqu’à Nice comme tu dis nous ne pouvons pas...
„Dost, smilujte se. – Proč chci odjet? Aby na nás během dvou let nepřítomnosti zapomněli, aby přestaly ty řeči! a pak abychom se vrátili a žili tady...“
— Assez, par charité. - Pourquoi veux-je partir, c’est pour que pendant deux années d’absence on nous oublie, on cesse les bavardages ! et puis pour revenir et vivre ici...
Ale nedořekla jsem, zkřivila jsem tvář a propukla v pláč.
Mais je n’achevai pas, je fis une grimace et fondis en larmes.
„Nuže, odjedeš!“
— Eh bien tu partiras !
„Ano, abych v Římě žila jako tady!“
— Oui, pour vivre à Rome comme ici !
„Ne.“
— Non.
„Tak co mi to říkáte! Nechci takhle žít, nechci, nechci, nechci!! Pojedu-li do Říma, chci tam žít ve společnosti, a vrátím-li se do Nice, chci totéž! Jinak to nechci, pochopte to přece, smilujte se nade mnou. Před třemi lety jsem tyhle scény dělala jednou za měsíc, před dvěma lety dvakrát za měsíc, loni každý týden a teď...“
— Et que me dites-vous ! Je ne veux pas vivre ainsi, je ne veux pas, je ne veux pas, je ne veux pas ! ! Si je vais à Rome, je veux y vivre en société ou je reviens à Nice, je veux la même chose ! Je ne veux pas autrement, comprenez-donc cela, ayez pitié de moi. Il y a trois ans je faisais ces scènes une fois par mois, il y a deux ans de cela, j’en faisais deux fois par mois, l’année dernière chaque semaine et à présent...
„A teď,“ přerušila mě teta, „teď každý den.“
Et à présent, interrompit ma tante, à présent tous les jours.
„Kdepak, ne každý den, ale celý život, od rána do večera, nemám ani hodinu, ani minutu klidu!“
— Non pas, pas tous les jours, mais toute la vie, du matin jusqu’au soir, je n’ai pas une heure, pas une minute de repos !
„Umřeš!“
— Tu mourras !
„To byste si přála, já vím, ale té radosti se nedočkáte! Nežiji pro vás, ale pro sebe, nezůstanu tu tedy celý život, přijde den, kdy se z tohohle bahna dostanu! Neumřu, budu trpět! Ale co je vám po tom!“
— Vous le voudriez, je sais, mais vous n’aurez pas cette joie ! Je ne vis pas pour vous, mais pour moi, je ne resterai donc pas toute ma vie ici, un jour viendra où je sortirai de cette fange ! Je ne mourrai pas, je souffrirai ! Mais qu’est-ce que cela vous fait !
„Každá verbež, každá nula, každá ničemnice si vydobyla postavení! museli jste vědět, že mi nebudou věčně čtyři roky, měli jste mě nechat u otce, když mě unesl, anebo, když jste si mě vzali zpátky, měli jste myslet na mě, a ne žít ze dne na den jako psi!“
Chaque canaille, chaque rien, chaque vilaine s’est faite une position ! vous avez dû savoir que je n’aurai pas quatre ans toujours, il fallait me laisser chez mon père quand il m’a enlevée ou, si vous m’avez reprise il fallait songer à moi, et non pas vivre au jour le jour comme les chiens !
„Bože můj, Bože můj! Poslyšte, pohněte se, zastavte, prodejte, rozhazujte peníze, udělejte rozruch a dejte mi žít! Přísahám vám, madam, že už nemohu, ostatně to sama dobře vidíte!“
Mon Dieu, mon Dieu ! Ecoutez, remuez-vous, engagez, vendez, jetez de l’argent, faites du bruit, et faites-moi vivre ! Je vous jure, madame, que je n’en peux plus, vous le voyez d’ailleurs bien vous-même !
Právě jsem si ten den, ten rozhovor znovu přečetla, podala jsem o té scéně jen slabou představu. Jsem zoufalá, jakmile jsem sama, jsem jako bláznice, mluvím s Victorem, dívám se na sebe do zrcadla, lehnu si na zem a dlouho tak ležím, což mě trochu otupí, takže mohu psát. Pak vstanu a napíšu, co jste si právě přečetli.
Je viens de relire cette journée, cette conversation, j’ai donné une faible idée de la scène. Je suis au désespoir, une fois seule je deviens comme une folle, je parle à Victor, je me regarde dans la glace, je me couche par terre et reste ainsi longtemps couchée, ce qui m’abrutit un peu de sorte que je puis écrire. Alors je me lève et j’écris ce qu’on vient de lire.
Teď jsem klidná. Přemýšlím. Myslím na to, jak je hrozné žít tak, jak žiji já. Jsem celá z hrdosti a tenhle život mě zabije! Je na světě něco strašnějšího, krutějšího, než být mimo všechno, odvržen, opovrhován! Člověk váhá, bojí se! Když mám žádat o tu pozvánku, třesu se, bojím se, pochybuji!
A présent je suis calme. Je pense. Je pense qu’il est affreux de vivre comme je vis. Je suis faite d’amour-propre, et cette vie me tuera ! Y-a-t-il au monde quelque chose de plus terrible, de plus atroce que d’être en dehors de tout, rejeté, dédaigné ! On hésite, on a peur ! Pour demander cette invitation je tremble, je crains, je doute !
Co jsem jen udělala! co jsem udělala! co jsem udělala! Proč mě odstrkují?
Mais qu’ai-je fait ! qu’ai-je fait ! qu’ai-je fait ! Pourquoi me repousse-t-on ?
Ještě neodmítli. Ale co když odmítnou? Jakou záminku najde stálý člen „Audiffret (d’), Emile“, aby mě odmítl!
On n’a pas encore refusé. Mais si on refuse ? Quel prétexte donnera le membre permanent Audiffret (d’) Emile, pour me refuser !
Ó bído nad bídy, ó ponížení, ó zoufalství!
O misère des misères, ô humiliation, ô désespoir !
To, co píšu, vyjadřuje jen desetinu toho, co cítím.
Ce que j’écris exprime la dixième partie seulement de ce que je sens.
Bože můj, smiluj se nade mnou.
Mon Dieu, ayez pitié de moi.
Dobří lidé, nevysmívejte se mi, možná jsem k smíchu, ale je mě třeba litovat. S mou povahou, s mými představami vést takový život... Nikdy nevyjádřím, co cítím, nikdy nepodám představu o svém neštěstí. Vždyť i když hynu zlostí, vztekem, hanbou, poníženími, mám odvahu žertovat.
Bonnes gens, ne vous moquez pas de moi, je prête peut-être à rire mais je suis à plaindre. Avec mon caractère, mes idées, mener une telle vie... Jamais je n’exprimerai ce que je sens, jamais je ne donnerai une idée de mon malheur. C’est que tout en expirant de dépit, de rage, de honte, d’humiliations, j’ai le courage de plaisanter.
Opravdu, mám dobré zdraví a dobrou povahu. Jen aby mi to, co jsem právě řekla, nepřineslo neštěstí.
Vrai j’ai une bonne santé et un bon caractère. Pourvu que ce que je viens de dire ne me porte malheur.
Našla jsem způsob, jak skoncovat se svým trápením. Řeknu matce, ať jde žít se svým mužem, tak budu mít zajištěné postavení a nikdo se už neodváží nic říct! Tím o matku přijdu. Nesnesu, aby se k ní kdokoli přiblížil, jsem příliš žárlivá. Budu se trápit, ale jinak, a pak si zvyknu. Budu mít tetino jmění, abych nebyla ničím zavázána otci, abych dělala, co chci, abych nesnášela žádné jho, žádnou cizí vůli.
J’ai trouvé un moyen de mettre fin à ma torture. Je dirai à ma mère d’aller vivre avec son mari, comme cela j’aurai une position assurée, personne n’osera plus rien dire ! Je perdrai ma mère de cette façon. Je ne puis souffrir qu’on l’approche, je suis trop jalouse. Je serai tourmentée mais autrement, puis je m’habituerai. J’aurai la fortune de ma tante pour ne rien devoir à mon père, pour faire ce que je veux, pour ne subir aucun joug, aucune volonté.
Bude to nesmírná oběť, ale musím si zachránit život; budu-li pokračovat jako teď, umřu. Nechci umřít! Bojím se!
C’est un immense sacrifice que je ferai mais il faut me sauver la vie, si je continue comme à présent, je mourrai. Je ne veux pas mourir ! J’ai peur !
Mám toho ještě spoustu, co říct, ale jsem unavená, napíšu velikánskými písmeny:
J’ai encore une quantité de choses à dire, mais je suis fatiguée, je vais écrire en de très grosses lettres:
JSEM NEŠŤASTNÁ! a pak písmeny ještě většími:
JE SUIS MALHEUREUSE ! et puis en des lettres plus grosses encore:
BOŽE MŮJ, POMOZ MI! SMILUJ SE NADE MNOU!
MON DIEU, SECOUREZ-MOI ! AYEZ PITIÉ DE MOI !
Tahle velká písmena představují půldruhé hodiny nářků, rozervanosti, vzteku, slz, uražené hrdosti a dvě hodiny modlitby.
Ces grosses lettres représentent une heure et demie de lamentations, de déchirement, de rage, de larmes, d’amour-propre froissé et deux heures de prière.
Spotřebovala jsem všechna slova, spotřebovala jsem svou energii, nemám už ani trpělivost, ani sílu.
J’ai usé toutes les paroles, j’ai usé mon énergie, je n’ai plus ni patience ni force.
Tohle bude poslední tak bouřlivý den. Budu klidná, provedu plán, který mi vnukl Bůh.
Ce jour sera le dernier jour si turbulent. Je serai calme, j’exécuterai le projet qui m’est suggéré par Dieu.
A pak mám ještě jednu možnost, svůj hlas, abych si ho uchovala, musím šetřit zdraví. Ještě týden jako dnes a sbohem zpěvu.
Et puis j’ai encore une ressource, ma voix, pour la conserver il faut me ménager la santé. Encore une semaine comme aujourd’hui et adieu le chant.
Ne, budu hodná, budu se modlit k Bohu. Pojedu do Říma. Jsem zoufalá, poprosím papeže, aby se za mě modlil. Ve svém bláznovství v to doufám.
Non, je vais être sage, je vais prier Dieu. J’irai à Rome. Je suis désespérée, je prierai le Pape de prier pour mol. Dans ma folie j’espère en cela.
Zítra promluvím s mámou o svém nápadu.
Demain je parlerai à maman de mon idée.
Pomoz mi, Bože můj!
Aidez-moi, mon Dieu !
Poznámky
Pozn. překl.: Verš z árie „Connais-tu le pays où fleurit l’oranger ?“ z opery Ambroise Thomase Mignon (1866, podle Goetha), v níž Mignon touží po Itálii. ↩