Neděle 19. prosince 1875

Collignon mě vážně znepokojuje: tvrdí, že ví, odkud ty dopisy jsou. Ten poslední je ohavný, a jestli ví, že je ode mě... Mám velikou, velikou starost.
Byla jsem v kostele s Dinou, je zataženo. Na promenádě mám veliký strach, že potkám Audiffreta, zdá se mi, že to ví, a vy musíte pochopit mou bázeň.
Ale pozdraví mě jako obvykle a já si volněji oddychnu. To mě ta Collignon vyděsila.
Řekla jsem, že chci jít na příští matiné. Odpovídají mi se slzami, že to je nemožné, nikoho neznáme, neváže nás ke společnosti žádné pouto, je to nemožné.
Máma propukne v pláč, a když to vidím, ovládnu se a neřeknu ani slovo. Nechci si z toho dělat zásluhu: mlčela jsem jen proto, že jsem byla unavená, unavená, unavená!
Kněžna Galitzinová nám poslala bonbony a ruské pamlsky po hraběnce Galenichtchewové-Koutouzoffové, která byla dnes u mámy. Ubohá kněžna, předem ji obviňovali z toho, že zapomněla, z nevděku. Netěší mě ani tak její bonbony jako ta milá pozornost. Vždycky jsem ji hájila, je to milá žena, z dobrého rodu, dobře provdaná, a její krev není krev nějaké ničemnice.
Jakmile přijde soumrak a promenáda zpustne, přestanu se ovládat. Zavřu oči a pláču.
Zítra je v klubu Středomoří koncert ve prospěch bezplatné školy výtvarných umění, jdu do klubu pro lístky. Vešla jsem hlavním vchodem, pak mě provedli jakousi předsíní a chodbou, dobře vytopenou, dobře osvětlenou, až k tajemníkovi, který mi dal knížečku, kde jsou všechny stanovy, jména členů a tak dále.
Mají se dobře, ti muži.
Ten klub na mě udělal rozkošný dojem, vládne tam bratrství a pocit domova, které připomínají klášter. Už se nedivím, že ti pánové prchají ze svých špatně osvětlených, špatně vytopených, zanedbaných domů, od starostí o domácnost, od nedbalého služebnictva, od ženy v županu a se zlou náladou, a chodí tam, kde je všechno dobré, klidné, pohodlné, elegantní. Do země, „kde kvete pomerančovník, kde je vánek sladší a pták lehčí“.
Ó ženy! nestěžujte si, ale pečujte o svůj domov, dalo by se dlouze poučovat, já se spokojím s tím, že řeknu: Udělejte svůj dům co nejvíc podobný klubu a zacházejte se svými manžely tak, jak by s nimi zacházely všelijaké Laury, Klemence, Marie a tak dále, a budete šťastné, a vaši mizerní manželé také.
Loftus mi už připadá méně krásný, byl v kočáře s Leechovou. Žárlím.
Abych mohla jít na matiné, potřebuji pozvánku od stálého člena. Jediný, koho znám, je Audiffret, jdu do Opery, abych ho o tu pozvánku požádala, abych si ji vyžebrala. Fuj! Při té myšlence zatínám zuby. A co když odmítne? Ale pod jakou záminkou? Což nejsem hodna jít tam, kam chodí všichni.
Ó nešťastnice, ty chodíš jen tam, kde se platí, ano, tam půjdeš! Kde se platí, kde se platí, kde se platí. Nikam jinam!
A chtějí, abych byla svěží, copak je to možné! Hodně se začervenám, když vidím Audiffreta vejít do své lóže s Krasavcem dne. Už to pro mě není muž, je to taneční matiné.
Galula mě nudí dvě dějství a jednu přestávku. Audiffret vstává a bere si klobouk.
„Tak Audiffret jde k Willisovým,“ říká Galula.
„Kde jsou?“ říkám a dívám se do sálu.
„Tady ne, dnes večer přijímají u sebe.“
„Večírek?“ zeptala jsem se dotčeně.
„Ano, myslím malý taneční dýchánek.“
A je to, rána dosedla. Všichni přijímají, i Willisovi, kterých jsem si tak málo cenila. Jen my, jen my, jen my! To je má noční můra, to je mé neštěstí, to je má blízká smrt!
Vedle těchto myšlenek se mé drobné nepříjemnosti rozplývají. Na chvíli mě rozladilo, když jsem viděla Záhadného jít do lóže slečny de Gonzalesové a potom ji lorňovat. Když jsem vcházela do divadla, slyšela jsem, jak sluha říká uvaděčce:
„Pro slečnu de Gonzalesovou od pana d’Audiffreta.“
Co to asi mohlo být? Ale kvůli takové maličkosti se nevyplaším, zachová se k ní jako k ostatním, všechny dámy i všechny slečny se u něj už vystřídaly.
Je ovšem dost často s otcem té Gonzalesové. Ale nechme toho, na to je dobré myslet, když jsem veselá a klidná.
Willisovy neznal. Teď chodí k nim, v létě chodil k nám. V létě se člověk ovšem nudí, nemá co dělat, nikdo tu není, jen pár známých, velmi dobře známých lidí, byla jsem tu já, docela nová a svěží, bylo to rozptýlení. Tak to je celá ta historie ve dvou slovech. A já si představovala něco jiného, naivní, nevinná, prostá, nová, nezkušená, dítě!
Rodina bez významu, kterou nikde nepřijímají, stojí mimo všechno; v létě se k nim chodí pro zasmání, ale ne v zimě, to by bylo opravdu příliš hloupé.
S námi jednají jako s verbeží, kterou jsme, a tak to je.
Odešel tedy, o tu pozvánku jsem nepožádala, možná jsem si tak ušetřila smrtelné ponížení.
Krasavec dne u nás tráví jednu přestávku.
Sotva sedím v kočáře, začnu; osvětlená okna Willisových dovrší mé rozhořčení, a když přijedu domů, vybuchnu.
„Vždyť už se ani nepodobáš sama sobě,“ vykřikne teta, „jsi ošklivá, bledá a stará!“
„To je ono, mluvte mi o mé tváři, jen o ní mluvte, copak mohu být krásná, když pláču od rána do večera, když celý život kypím vzteky! A k čemu je mi tvář! Vy o ní mluvíte pořád! místo abyste mi pomohla, abyste se pohnula, abyste pro mě něco udělala. Když pláču, když usychám, když každý den umírám!“
„Ale kam chcete chodit s takovou tváří, kdybys aspoň byla svěží, hezká, pak...“
„Nedokončujte to, já vím, jsem růžová a hezká, obléknu se, vyjdu ven, potká mě pohádkový princ, zamiluje se do mě, padne mi k nohám, a je to. Na to čekáte, tak vy uvažujete!“
„Ještě se divím, jak to, že se mi oči nerozpustily, že mi neupadl nos, že mi nevyschly rty, opravdu se divím!“
Mluvila jsem, každou chvíli jsem lapala po dechu a propukala v pláč. Teta se na mě dívala velkýma, zarmoucenýma a vyděšenýma očima.
„Moje tvář,“ pokračovala jsem, „moje tvář se spraví! Dejte mi, co chci, a budu klidná a budu hezká!“
„Ale co chceš? Sama nevíš, co chceš!“
Div jsem se nezadusila rozhořčením, podrážděním a vztekem.
„Jak to, vy nevíte a já nevím, co chci! Vždyť vám to už pět let říkám každý den.“
„Do společnosti se nechodí, když je člověku jedenáct.“
„Ne, to vím, ale neznám vás od včerejška, v jedenácti jsem smýšlela stejně jako teď; řekla jsem si, začnu hned teď a po čtyřech letech zuřivého naléhání něčeho dosáhnu. Vy jste mi říkali: ‚Počkej, teď to nejde, protože po ničem netoužíme, nic nás nezajímá, nemáme rádi společnost, ale až ti bude šestnáct, budeš mít všechno.‘ Nuže, je mi šestnáct! A nemám nic!“
„Ale co chceš!“
„Co chci!“ řekla jsem tiše, samým vztekem. „Chcete, abych pořád opakovala totéž, dobře, zopakuji to: Chci,“ řekla jsem a dusila se, „chci, dobře poslouchejte a neříkejte, že nevím a že nevíte. Poslouchejte, chci chodit do společnosti, chci do ní proniknout, chci chodit všude a přijímat u sebe. Chci pořádat plesy, mít recepce! Slyšela jste, víte to? Dobře, zopakuji to, kolikrát budete chtít!“
„Ale jak to udělat?“
„Jako to dělají ostatní.“
„A peníze?“
„Zastavte, prodejte, zruinujte mě, ale dejte mi žít! K čemu je mi jmění, když nemám nic, když jsem tak nešťastná.“
napříč stránkou
Peníze! To byla záminka, o které jsem se přela jako dítě.
Tu si teta začne stěžovat.
„To není ohleduplné, madam, krátkozraký si přece nestěžuje před ubohým slepcem!“
„To tě užírá závist,“ řekla, „je to závist, všem závidíš.“
„Ne, to není závist, ne, to není závist! Když žebrák, který nejedl čtyřiadvacet hodin a nemá ani groš, aby si koupil kus chleba, když takový žebrák vidí oknem restaurace pána pohodlně usazeného u bohatě prostřeného stolu a při pohledu na toho pána dostane chuť jíst, pak nezávidí! Ne, to není závist, stejně jako není krádež, když někdo ukradne chleba, aby nechcípl hlady!“
„Ale vždyť odjíždíš!“
„Ano, jako byste mě snad nechali odjet! Držíte mě tady. A loni to snad nebylo stejné!“
„Loni jsi studovala!“
„Ach! ano, a myslíte, že jsem se každou chvíli netrápila!“
„A k čemu ti to studium bylo!“
„Právě! Posloužilo jen k tomu, aby mě zavraždilo; kdybych byla nevzdělaná a hloupá, kdybych neuměla žádný jazyk, spokojila bych se s nějakým Galulou, se Saëtonem a jeho pleší a s Audiffretem v bílé kravatě a byla bych nadšená, okouzlená! Ale to nejsem! To já nechci!“
„Křičíš, protože nic neděláš!“
„Ne, nic nedělám, protože křičím! Varovala jsem vás předem, prosila jsem vás, abyste všechno připravili, upozorňovala jsem na to dva roky dopředu. Řekla jsem: ‚Pojedu do Ruska, vrátím se sem, na svátky pojedeme do Florencie a po třech týdnech pobytu v Nice pojedeme na celou zimu do Itálie, protože chci studovat ještě rok.‘ A vy jste mě tu čtyři měsíce drželi v nejistotě!“
„Nice není jediné město, a když v Nice, jak říkáš, nemůžeme...“
„Dost, smilujte se. – Proč chci odjet? Aby na nás během dvou let nepřítomnosti zapomněli, aby přestaly ty řeči! a pak abychom se vrátili a žili tady...“
Ale nedořekla jsem, zkřivila jsem tvář a propukla v pláč.
„Nuže, odjedeš!“
„Ano, abych v Římě žila jako tady!“
„Ne.“
„Tak co mi to říkáte! Nechci takhle žít, nechci, nechci, nechci!! Pojedu-li do Říma, chci tam žít ve společnosti, a vrátím-li se do Nice, chci totéž! Jinak to nechci, pochopte to přece, smilujte se nade mnou. Před třemi lety jsem tyhle scény dělala jednou za měsíc, před dvěma lety dvakrát za měsíc, loni každý týden a teď...“
„A teď,“ přerušila mě teta, „teď každý den.“
„Kdepak, ne každý den, ale celý život, od rána do večera, nemám ani hodinu, ani minutu klidu!“
„Umřeš!“
„To byste si přála, já vím, ale té radosti se nedočkáte! Nežiji pro vás, ale pro sebe, nezůstanu tu tedy celý život, přijde den, kdy se z tohohle bahna dostanu! Neumřu, budu trpět! Ale co je vám po tom!“
„Každá verbež, každá nula, každá ničemnice si vydobyla postavení! museli jste vědět, že mi nebudou věčně čtyři roky, měli jste mě nechat u otce, když mě unesl, anebo, když jste si mě vzali zpátky, měli jste myslet na mě, a ne žít ze dne na den jako psi!“
„Bože můj, Bože můj! Poslyšte, pohněte se, zastavte, prodejte, rozhazujte peníze, udělejte rozruch a dejte mi žít! Přísahám vám, madam, že už nemohu, ostatně to sama dobře vidíte!“
Právě jsem si ten den, ten rozhovor znovu přečetla, podala jsem o té scéně jen slabou představu. Jsem zoufalá, jakmile jsem sama, jsem jako bláznice, mluvím s Victorem, dívám se na sebe do zrcadla, lehnu si na zem a dlouho tak ležím, což mě trochu otupí, takže mohu psát. Pak vstanu a napíšu, co jste si právě přečetli.
Teď jsem klidná. Přemýšlím. Myslím na to, jak je hrozné žít tak, jak žiji já. Jsem celá z hrdosti a tenhle život mě zabije! Je na světě něco strašnějšího, krutějšího, než být mimo všechno, odvržen, opovrhován! Člověk váhá, bojí se! Když mám žádat o tu pozvánku, třesu se, bojím se, pochybuji!
Co jsem jen udělala! co jsem udělala! co jsem udělala! Proč mě odstrkují?
Ještě neodmítli. Ale co když odmítnou? Jakou záminku najde stálý člen „Audiffret (d’), Emile“, aby mě odmítl!
Ó bído nad bídy, ó ponížení, ó zoufalství!
To, co píšu, vyjadřuje jen desetinu toho, co cítím.
Bože můj, smiluj se nade mnou.
Dobří lidé, nevysmívejte se mi, možná jsem k smíchu, ale je mě třeba litovat. S mou povahou, s mými představami vést takový život... Nikdy nevyjádřím, co cítím, nikdy nepodám představu o svém neštěstí. Vždyť i když hynu zlostí, vztekem, hanbou, poníženími, mám odvahu žertovat.
Opravdu, mám dobré zdraví a dobrou povahu. Jen aby mi to, co jsem právě řekla, nepřineslo neštěstí.
Našla jsem způsob, jak skoncovat se svým trápením. Řeknu matce, ať jde žít se svým mužem, tak budu mít zajištěné postavení a nikdo se už neodváží nic říct! Tím o matku přijdu. Nesnesu, aby se k ní kdokoli přiblížil, jsem příliš žárlivá. Budu se trápit, ale jinak, a pak si zvyknu. Budu mít tetino jmění, abych nebyla ničím zavázána otci, abych dělala, co chci, abych nesnášela žádné jho, žádnou cizí vůli.
Bude to nesmírná oběť, ale musím si zachránit život; budu-li pokračovat jako teď, umřu. Nechci umřít! Bojím se!
Mám toho ještě spoustu, co říct, ale jsem unavená, napíšu velikánskými písmeny:
JSEM NEŠŤASTNÁ! a pak písmeny ještě většími:

BOŽE MŮJ, POMOZ MI! SMILUJ SE NADE MNOU!

Tahle velká písmena představují půldruhé hodiny nářků, rozervanosti, vzteku, slz, uražené hrdosti a dvě hodiny modlitby.
Spotřebovala jsem všechna slova, spotřebovala jsem svou energii, nemám už ani trpělivost, ani sílu.
Tohle bude poslední tak bouřlivý den. Budu klidná, provedu plán, který mi vnukl Bůh.
A pak mám ještě jednu možnost, svůj hlas, abych si ho uchovala, musím šetřit zdraví. Ještě týden jako dnes a sbohem zpěvu.
Ne, budu hodná, budu se modlit k Bohu. Pojedu do Říma. Jsem zoufalá, poprosím papeže, aby se za mě modlil. Ve svém bláznovství v to doufám.
Zítra promluvím s mámou o svém nápadu.
Pomoz mi, Bože můj!

Poznámky

Pozn. překl.: Verš z árie „Connais-tu le pays où fleurit l’oranger ?“ z opery Ambroise Thomase Mignon (1866, podle Goetha), v níž Mignon touží po Itálii. ↩