Středa 15. prosince 1875

Dopoledne jsem byla ve městě kvůli různým věcem do svých pokojů a potkala jsem Markoffa.
Zdálo se mi, že už nejedu do Říma, ale beru si tady učitele a zařizuji si dům. Co kdybych ten sen proměnila ve skutečnost? Ale když to řeknu, mé matky si vymění pohled a říkají, že odjedu v neděli.
Vidíte!
Slečna Robensonová, pohublá, zvadlá, zestárlá, nalíčená, vypadá nemocně, v modrozlatém klobouku se prochází s Prodgersovou. Když vidím tu Špičatou, ale hezkou Američanku v takovém stavu, je mi o trochu veseleji. Jdeme se svými Gráciemi k Rumpelmayerovi, ale když míjím klub Středomoří, vidím u brány sto kočárů. Dnes je první taneční matiné. Nakloním hlavu na stranu a pod rouškou soumraku pláču.
Máma zůstává u Niny, aby se vyhnula bouřce.
Jdu nahoru k sobě a cestou strhnu závěs u schodiště a mrštím jím ke všem čertům.
Nevěří mému zármutku, mému zoufalství, protože pláču a směji se zároveň.
Chtěla jsem psát hned, jak jsem se vrátila, ale naštěstí jsem si to rozmyslela, musela bych si naříkat na třiceti stránkách, kdežto teď jsem otupělá, řeknu jen, že u večeře jsem seděla se zavřenýma očima a zahrnovala všechny svou špatnou náladou, plakala jsem, smála se, vyváděla hlouposti a dědeček, který ničemu nerozumí, a Dina, která se mě snaží rozveselit, se jim smáli. Teta neříká nic, nebo mi říká drzosti.
Připadá vám to zvláštní, viďte? Drzosti — v tomhle smyslu to u mě tak chodí.
Když jsem se napobíhala sem a tam, postála s čelem opřeným o zeď, se zavřenýma očima, s tváří v dlaních, zkrátka ve všech Napoleonových pózách, dám si šálek čaje.
„Hleďte,“ řeknu, „rozbiju tenhle šálek. Mně nestačí rozbíjet, musím to říct, pak rozbít a pak to říct znovu.“
A rozbiji ten šálek, rozrazím ramenem dveře a zase jdu nahoru k sobě.
Byla tam Robensonová, on také. Tolik jsem tam chtěla být a vidět všechny!
Pochopte mé trápení! Pochopte můj žal! Vžijte se na okamžik do mé situace a nebudete se smát!
Být prvním spisovatelem světa, vyčerpat všechnu svou výmluvnost, všechno své vědění, celé své srdce, užít těch nejzoufalejších, nejpronikavějších, nejstrašnějších výrazů, ani to by nestačilo, abych vylíčila, jak mi je!
Snad by to dokázala herečka v nějakém dramatu, ale to by pak člověk přihlížel skoro skutečnosti samé.
Dřív jsem mívala jasné dny, šťastné hodiny, teď je celý můj život jen trýzeň každé minuty! Takhle to dál nemůže jít, buď se to změní, nebo onemocním, nebo zešílím. Čtu ve „Figaru“:
„Pan vévoda z Hamiltonu se vrátil z Německa a včera přijel do Paříže.“
Ó, mé drahé sny, mé dětské naděje, mé nevinné lásky! To vše je rozdrcené, rozšlapané, smíšené s blátem ponížení, skropené hořkými slzami!
Mám ještě na světě jedinou čistou myšlenku? Ne, všechno je pošpiněné, zničené, zabité!
A já si myslela, že jsem na světě jen pro radost!
Ano, bude lépe odjet! Na každém večírku, na každém přijetí, na každé velké promenádě ztratím měsíc života a získám jednu vrásku na tváři.
Můj Bože! Nebe, země, peklo, ráj!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále „mes mères“ („mé matky“) — Mariino obvyklé množné číslo pro matku a tetu dohromady. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Vedete !“. ↩
Pozn. překl.: Marie podotýká, že slovo „drzosti“ užívá ve zvláštním osobním smyslu — nikoli jako hrubost v obvyklém významu, nýbrž jako něco, co ji raní obzvlášť citelně. ↩