Úterý 14. prosince 1875

Ještě horší než včera!
Jdeme na hudbu a vidíme všechny. Lidé k sobě přistupují u kočárů, smějí se, klábosí o každodenních věcech, o tom, koho viděli, kdo byl u koho. A já, prokletá, jsem poslouchala a hromadila v hloubi srdce slzy, které už hodinu roním!
Začala matka, prosila jsem, aby se nemluvilo o mém věčném soužení, ale pokračovali, a to uprostřed promenády a v době, kdy tam ještě byli lidé, propukla jsem v pláč. Řekli mi všechno, co se dá říct nepříjemného, ponižujícího. Vyčítali mi mé sebemenší vtípky z tohoto léta, každou hloupost řečenou ve chvíli veselosti mi připomínají tím nejurážlivějším způsobem, a nakonec mi se zlomyslně triumfálním výrazem vyčítají můj neúspěch u Audiffreta.
Nedokázala jsem nic odpovědět, jen jsem zavřela oči a zbaběle poroučela všechny k čertu!
Zatímco Dina byla u Sapogenikoffových a já jsem na ni čekala v kočáře a plakala, paní de Lewinová a několik dalších vycházely z čísla 7, smály se a hlasitě hovořily. Ony jsou šťastné!
Co mohu čekat! Copak mi dnes v kočáře jasně neřekli, že pomýšlet na život ve společnosti je zbytečné, jelikož ten proces nám zavírá všechny dveře a všude.
Je-li tomu tak, pak Tě prosím, Bože můj, ve jménu všeho, co je svaté a posvátné na tomto i na onom světě, vezmi si mě!!!
Myslíte, že je příjemné ukazovat se v krásných šatech, chodit do divadla, být všude a všemi pozorována, jen aby, když se kdosi zeptá: „Kdo je tahle?“ někdo odpověděl: „To je Ruska, ale není ji nikde vidět, tu rodinu nikde nepřijímají a jsou docela mimo společnost.“ A každý ubožák řekne tohle nebo skoro totéž!
Pět minut jsem velkými kroky přecházela po pokoji, jako šílená, zoufalá, pominutá! Pak jsem se posadila a věštila si z karet, což mě, ne-li uklidnilo, tak aspoň natolik otupilo, že už jsem neplakala.
A nikdo nepřemýšlí: jsem vinná, nebo ne! Prokletá, prokletá, prokletá! Ostatně jsem se proklela sama!
Být pořád a všude jako morem nakažení!!!
A nikdo neví, co trpím, a pomlouvají, a očerňují, aniž chápou, že mě zabíjejí.
Ach! kdyby mě tak aspoň jednou provždy zabili, ale ne, nenajde se nikdo, kdo by to udělal. Trýzní mě, a basta!
A basta! ale co jsem jim udělala! Co jsem jim udělala!
Co jsem před Bohem provedla tak hrozného!
A sním o trůnech! Bláznivá, nešťastná, ubohá! Když se to čte, vypadá to jako nic, ale ať někdo zakusí to, co zakouším já! Celé dny, celé týdny, celé měsíce v slzách, v zármutku, v ponížení! V každém okamžiku, v každé hodině, všude!
Odpusť jim, Bože! Nevědí, co činí!
Zůstat večer doma znamená plakat a kazit si oči, pleť i krev.
Obléknu se, udělám si účes trochu à la Kateřina II., s docela odhaleným čelem, a jdu s Giro a tetou do Opery. „Lazebník sevillský“, plný sál a ledová nálada.
Ten odporný Galula u nás v lóži zůstane dost dlouho, Pepino stojí za svým sloupem, nedívám se na něj a on odejde.
Giro umírala žízní, šla jsem zavolat uvaděčku, a místo uvaděčky jsem našla pana de Mauldre, který k nám přišel, zůstal dlouho a byl ke mně nesmírně laskavý. Vyprávěl také, že v Nice nejsou žádní pánové (což vím i bez něho), že dámy, které pořádají přijetí, budou pány nutit, aby zůstávali doma a nenastydli, protože jinak nebudou tanečníci; dnes na matiné u paní Sabatierové spousta dam a tři a půl pána. Pepino mi onehdy večer řekl totéž.
Při Rosinině hodině zpěvu, po Il segreto v podání Dory, zazpíval tenor Dormi pure, mou romanci, tu, kterou jsem zpívala v Saint-Jean i u nás doma a všude.
Audiffret ji poslouchal vestoje a velmi pozorně, Galula mě pozdravil ze svého křesla. Nepohnula jsem se.
„Podívej,“ řekla mi Olga, „Bibi poslouchá tvé romance vestoje, neodváží se posadit, zrovna jako když se v Rusku hraje carská hymna, Bože, chraň cara.“
„Marie, Marie,“ řekla znovu na začátku posledního dějství, „on si upravuje kravatu, přijde k nám.“
A vskutku, přichází ten muž.
Mluví se mnou o mém novém účesu, pak: „Včera jste byla v tom malém kočárku okouzlující.“
Giro sebou bezděčně trhla.
„Obě,“ dodal a uklonil se.
„A koho máme nad sebou?“ zeptala se teta.
„Spoustu lidí, je tam paní Prodgersová, ale ta, to je chlap, a pak...“
„Kdo je s ní?“
„S ní slečna Robensonová a pak několik dalších osob, které neznám.“
Chtěla jsem něco říct, aby o té Američance řekl víc, ale nic mě nenapadlo.
škrtnuto[Zrušena 2 slova]
Protože jsem naladěna očekávat všechny podlosti světa a navíc jsem úplně odvykla Záhadného laskavostem, skoro mě udivuje, že je laskavý.
Zajde dokonce tak daleko, že prohlásí, že se k nám díval.
„Díval jsem se, ale nic se nepohnulo, všechno je zavřené, už to není jako dřív.“
„Nedíval jste se vůbec nikam,“ přerušila ho teta.
„Ó,“ řekla jsem, „proč ne, jednou za rok.“
„Ale kdepak, slečno, jednou za rok.“
Když mi při odchodu stiskl ruku, napjala jsem všechny smysly, abych ucítila, zda přijde ten otřes; něco tam bylo, ale tak málo, tak málo, že se tomu otřes říkat nedá.
U východu ke mně přistoupí Danis, který byl celou tu dobu bůhvíkde schovaný. Byl prý dlouho nemocný.
Šel Audiffret k Robensonové? Myslím, že ne, nevyšel ze své lóže, a pokud vyšel, tak jen na čtyři nebo pět minut, ba ještě na kratší dobu.
Miluje ji ještě? Miloval ji vůbec doopravdy? Miluje ho ona?
Chce ho?
Na tuto poslední otázku lze odpovědět obrovským ano. Jen já, ač nemám ani postavení, ani nic, si hraji na pohrdavou a sním o trůnech a korunách, o vzdušných zámcích, když jeden zámek stojí v Nice, a věru dokonce velkolepý.
Co chcete? Taková už jsem a nic mé názory nezmění. Jestliže jsem oblehla Věž, nebylo to proto, abych z ní udělala své hlavní město, ale prostě z dobyvačnosti. Já jsem jako Pyrrhos.
Ostatně myslím, že se Věž vzdá teprve tehdy, až dojdou zásoby, jako v té písničce o „lodičce, která nikdy nevyplula“. Jenže tahle pevnost, či spíš její velitel, má za sebou mnoho a mnoho plaveb a podnikne jich ještě stejně, ne-li víc.
A tím zavřeme ten můj mizerný deník a půjdeme se pomodlit k Bohu. Tolik toho potřebuji vyprosit!
Kdyby se aspoň Audiffret vrátil, bylo by to rozptýlení uprostřed mých temných, smutných a bezútěšných myšlenek.

Poznámky

Pozn. překl.: Rodinný soudní spor v Rusku o závěť tetina zesnulého manžela Tadeáše Romanoffa († 1871), kterou jeho dědicové napadli a obvinili rodinu z padělání (v srpnu 1875 „znalci prozkoumají Romanoffovy podpisy“); pomluvy kolem sporu zavřely rodině dveře nicejské společnosti. Skončil v její prospěch roku 1881. ↩
Pozn. překl.: Opera Gioacchina Rossiniho (1816). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Il segreto“ — Tajemství; patrně brindisi „Il segreto per esser felici“ z Donizettiho opery Lucrezia Borgia, vložené do scény Rosinina zpěvu, kde pěvkyně tradičně zpívaly árie podle vlastního výběru. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Dormi pure“ — Spi pokojně. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „venit homo“. ↩
Pozn. překl.: Narážka na francouzskou dětskou píseň „Il était un petit navire“ (Byla jednou jedna lodička), v níž lodičce, jež „nikdy nevyplula“, dojdou na moři zásoby a námořníci losují, koho snědí. ↩