Čtvrtek 16. prosince 1875

Máma včera potkala paní de Lewinovou a ta s ní mluvila o mé svatbě se Záhadným.
„Ale proč to tajíte, madam?“ řekla, „všichni to vědí, psali mi o tom až do Švédska.“
Vidíte, do jaké míry se dá věřit tomu, co se říká.
Projíždím se v otevřeném kočáře s Giro, za námi jedou Dina a Marie a úplně vzadu máma s tetou v landau.
Jsem velmi veselá, je tu hodně lidí, Audiffreta potkáváme několikrát.
Loftus byl s Leechovou, na kterou strašně žárlím. Loftus není muž, je to polobůh. Nikdy jsem neviděla pleť, jako má on. Připomíná Hamiltona, zbožňuji ho.
Dnes večer premiéra „Dcery pluku“.
Očekávám, že uvidím Špičatou a všechny, protože jsme si vzaly jedinou volnou lóži, a je to číslo 2 vedle Záhadného.
Když je řeč o Špičaté, viděla jsem ji na koni, připadala mi krásná, nechala jsem otěže volně viset, málem jsem se rozplakala. Olga se mnou zatřásla, jinak bych najela do modrého kupé.
Protože očekávám, že tu dívku uvidím v Opeře, oblékám se přesně naopak, než jak předpokládám, že bude oblečená ona.
Bílá baréž, jednoduchý vyčesaný účes.
Přijíždíme po prvním dějství.
Jsou tu jen cizinci a muži, protože dnes večer pořádá paní Francia velký večírek.
Vyměním si pozdrav s Audiffretem a panem hrabětem de Tournon. Simiane, který je s ním, mě také zdraví, ale vysvětlím to: ten pán byl mámě představen před dvěma lety, když chodila na plesy. Byl velmi zamilovaný do malé plavovlasé Natálie Galitzinové, jel za ní až do Ruska, kde mu před několika měsíci zemřela v náručí, ale to je jen podrobnost.
Toho hraběte de Tournon jsem nikdy neznala, před pěti nebo šesti dny jsem ho viděla na promenádě a hodně se na mě díval, nevěnovala jsem tomu pozornost, zvyklá na to, že se na mě dívají, a moje bílé oblečení vysvětluje pohledy všech.
Nazítří totéž, a vypadal, jako by se ptal, kdo jsem.
Konečně, předevčírem myslím, mě viděl s mámou, poznal ji a pozdravil, od té doby mě zdraví, a co mám dělat než ho také zdravit? To je jen vysvětlení, pojďme k dnešnímu večeru.
„Tak je to správně,“ řekl Audiffret, „v téhle lóži byste měla sedět vždycky, tady je to dobré.“
„Ale jděte! a udělalo by vám to radost? to nevěřím.“
„Ó! slečno, vy neříkáte, co si myslíte!“
„Já vždycky říkám, co si myslím.“
„Ó! ne,“ řekl de Tournon, „to byste nebyla žena, a Ruska.“
A rozproudí se hovor, Tournon není krásný, ale způsobný, distingovaný a okouzlující.
Řekne mi tolik lichotivých věcí, že by se jich vešel celý pytel. Ti mizerní Nicejci mě na takové způsoby nezvykli a několikrát jsem se začervenala. Ale to neuškodí.
Začala jsem lorňovat kohosi naproti a ucítila jsem, jak Audiffret pošťuchuje Tournona a dívá se přitom na mě.
„Copak děláte, slečno,“ řekl, „že máte tak malá ouška?“
„Ale,“ řekla jsem a začervenala se, „nic. To je vidíte poprvé?“
„Ne, ale vážně, není to pravda, Tournone?“
A oba se začnou rozplývat nad mými oušky, nad jejich tvarem, barvou, drobností.
To mluví Bibi? Jsem celá udivená těmi dvěma laskavými větami a dvěma dalšími věcmi, které budou následovat. Vážně, on získává tím, že na mě plive, protože když je zdvořilý, cítím to o to silněji.
Držela jsem v ruce krabičku těch ruských kandovaných plodů, brusinek. Protože Tournon stál docela blízko a mluvil se mnou, nabídla jsem mu a on jednu podal Audiffretovi.
„Tak co,“ zeptala jsem se, „je to dobré?“
„Je to hořké a kyselé.“
„To je tím,“ řekl Tournon se smíchem, „že vám to dal já; kdyby vám to dala slečna, připadalo by vám to výtečné.“
„Možná máte pravdu.“
„Mně to tedy,“ řekla jsem, „připadá velmi nechutné.“
„A nedá se to nijak spravit,“ řekl Záhadný.
„Bohužel ne,“ řekla jsem, „to není možné.“
„Ano, bohužel!“ opakoval, „to je k zoufání, to je k zoufání.“
Pak mě po chvíli požádá o bonbony.
„Ale sama,“ řekl, „dejte mi je sama.“
Podala jsem mu je z ruky do ruky, dokonce jsem se zlehka dotkla té jeho.
„A mně?“ řekl Tournon.
Jemu také. A oběma, ale hlavně Bibimu, připadaly výtečné, rozkošné, a Bibi se jimi s požitkem cpal.
Pak se nakloní k Tournonovi a velmi tiše:
„Není pravda, že je okouzlující?“
Tak tedy, když jsem okouzlující, ty neotesanče, proč na mě pliveš!
Tournon nás hledal ve vile Acqua-Viva a ptá se, v kolik hodin nás lze zastihnout.
„Do tří hodin.“
„To ne, to přece vycházíte. Ale v pět, v šest býváte doma?“
„Ano, v pět nebo v šest jsme vždycky doma.“
Mluví se mnou o jízdě na koni, zkrátka o spoustě věcí, ale co naděláte, všechno, co se netýká Záhadného, mi připadá příliš dlouhé, nudné a zbytečné, abych to zapisovala!
Jarochewsky je ve vedlejší lóži. Gros a Saëtone přicházejí k Audiffretovi. A deset minut před koncem všichni odcházejí. Srdce se mi sevřelo, když jsem pomyslela, že za chvíli bude Audiffret, kterého jsem viděla tak krásného, držet v náručí ženu, že s ní bude mluvit, mluvit o lásce, a že tou ženou bude jiná než já. Nemohu tu myšlenku klidně snést! Nechci, aby mluvil se ženami, nechci, aby se ho kdokoli dotýkal, nechci! Nechci!
Kdybych milovala, strašně bych se trápila, nesnesla bych, aby můj muž mluvil s kýmkoli. Chtěla bych ho zamknout a klíč nosit s sebou, nedovolila bych mu ani se k nějaké ženě přiblížit, ani se na ni podívat.
Teď tančí s Robensonovými, s Buenovými, říká jim, že… Bída nad bídy! Hrom do toho! Hyena a šakal! Tygr a lev!
Byl dnes večer krásný jako anděl. Líbím se mu tak, jako se on líbí mně? Ne, kdybych se mu líbila tak, jako se on líbí mně, zbožňoval by mě…
Ó! hó!
Co naplat, řekla jsem to!
Jestli se odtáhl, vím, komu za to vděčím!
Těm prokletým Sapogenikoffovým a jejich hanebným pletichám!
Poslyšte: Antonoff přijde do lóže a vypráví toto:
Jedna zdejší ruská rodina si usmyslela, že se uchází o jejich nejstarší dceru, protože k nim často chodil; mysleli si, že je všechno hotovo a zbývá už jen se pomodlit, a začali všude shánět zprávy o jmění toho pána.
Ten se cítí hluboce uražen, že se na něj dívali jako na koně, jako na zboží; říká, že je to malicherné, že je to špinavé, že je to hodné mužiků. Sapogenikoffovy už nezdraví a už k nim nechodí.
Je to velký skandál, který způsobila Ninina pošetilost a neopatrnost.
Když se na ni nějaký muž podívá, už si myslí, že je zamilovaný, když s ní promluví, je to vášeň, a když je milý, je to žádost o ruku.
To je rodinné šílenství, šílenství, které dochází až k té nejobludnější groteskě. Včera k Nině přistoupil asi čtrnácti- nebo patnáctiletý žebrák a poprosil ji o sou.
„Viděla jste,“ ptala se ta dáma mámy, „ten chlapec je už velký, a jak se díval! Šel za mnou až na roh ulice.“
Podle toho si lze domyslet zbytek.
A ví se, jak se letos v létě mluvilo o Audiffretovi.
Nuže, jsem si jistá, že se dozvěděl o všech těch špinavých pletichách se služebnictvem, o všech těch směšných zprávách, pro které se chodilo až na záchod, a přirozeně, když se odtáhlo i takové zvíře jako Antonoff, přirozeně to Audiffreta pohoršilo, zhnusilo se mu to. A bojí se přiblížit k lidem s tak bujnou fantazií.
Tak to dopadá, když se člověk spouští s chátrou, s mužiky, s kupčíky! Všechna jejich špína dopadá na nás!
Ó! Zatracení!
A jejich řeči o Saëtonovi jako dohazovači atd. Proto Saëtone vypadá, jako by se se mnou nebavil.
Ó! poslyšte, jim vděčím za to, že se můj krásný Nicejec odtáhl, těm špinavým kramářkám!
Zatracení nad zatracení! To není žádný žert, dala bych cokoli na světě, abych tu věc před svým Nicejcem vyjasnila, nechala bych si uříznout prst u nohy, jen aby si o mně už nemyslel nic špatného, aby mě nesměšoval s blátem, aby nás nepovažoval za schopné takových špinavostí, tak malicherných podlostí!
Ne, nemiluje mě, to je ten hlavní důvod, ta hlavní pravda. Nemiluje mě! Myslíte, že je mi příjemné to říct, a hlavně to vědět?
Byl dnes večer tak krásný.
A v tuto chvíli je s jinými ženami, tygr, hyena a šakal! Nechci, aby se ho kdokoli dotýkal, nechci, aby se dvořil jiným, chtěla bych, aby mi byl pořád u nohou a bez ustání opakoval, že mě miluje, a ani pak bych nebyla spokojená a klidná. Chtěla bych ho zavřít „do temné věže“ a dát ho hlídat šestihlavým Kerberem.
Není to k politování!
Ať mě má za ošklivou, dobře, ale že si myslí, že jsme si na něj dělaly zálusk, že jsme o něm sháněly zprávy, to je hrozné, hrozné, hrozné!
Že nás má za schopné takových špinavostí! Jistě že se odtáhl, a má pravdu, jestli tomu věří. A jak by tomu mohl nevěřit? Byly jsme s těmi špinavými Rusy tak spjaté, tvořily jsme jedno.
Je možné, aby takové nedorozumění zůstalo nevysvětlené? Musím najít způsob, jak to vysvětlit, obratně, nepřímo, pokusím se o to.
Nechci, aby mě směšoval se špínou, nechci, aby si myslel, že jsem slečna, která spekuluje na sňatek, nechci, aby si o mně myslel něco špatného.
Chtěla bych, aby mě měl za anděla z nebe.
Když člověk vidí taková nedorozumění na jevišti, nevěří, že jsou možná ve skutečném životě, a mě trápí taková komedie stejně jako skutečný příběh.
Ať si každý představí mé trápení.
Audiffret o mně, o nás smýšlí špatně; odtahuje se. Jak je to žalostné, jak ošklivé, jak černé!
Musím, musím, musím to vysvětlit. Bude to těžké, ale když to musí být! Copak je lepší nechat prach a špínu zakalit mínění, které o mně ten muž měl?
Nechci, aby mě měl za špatnou, a zvlášť on ne.

Poznámky

Pozn. překl.: Opera Gaetana Donizettiho (1840). ↩
Pozn. překl.: Baréž (barège), lehká vlněná tkanina z francouzského města Barèges — módní pro večerní toalety. ↩