Neděle 12. prosince 1875

Zapomněla jsem říct, že před dvěma dny u nás byl Fiouloulou a pan Barbier také. Barbier je hodný starý pán z klubu Masséna, kterého už dlouho známe a který byl přítelem hraběte de Barrème, jenž loni v zimě zemřel.
Šla jsem docela sama do kostela a odtud k Nině.
Po obědě u ní vezmu Giro a jdeme pěšky k nám. Bylo už půl druhé a hodně si nás prohlíželi. Ale to je mi úplně fuk. Je nádherné počasí a spousta lidí, když vycházíme. Hudba právě dozněla poslední notou a kočárů bylo tolik, že náš zastavil ten proud lidí přesně před veřejnou zahradou.
De Gonzales otec, který šel davem pěšky, mě rozkošně pozdraví a přistoupí, zatímco Záhadný, který byl s ním, mě pozdraví a zůstane vzadu. Ničema!
Ale doprava se rozjede a my odjíždíme krokem špalírem nicejské mládeže.
Všichni smekli klobouky a mně připadalo, že jsem „královská dcera, kterou cestou zdraví“.
Potkáváme Záhadného snad stokrát, on sestoupí z bryčky a poctí mě druhým smeknutím klobouku. Dobytek!
Bavím se, směji se jako šílená.
Zdá se, že jsem se nezměnila, hrabě de Lesser a Dounin-Barkovsky, které jsem poznala v Ostende, mě poznávají, a když mě potkají v kočárovně, kam jdu objednat lehký vozík na zítřek, žádají o dovolení přijít a složit mi své pocty, a já jim to dovolení udílím.
Varpahovsky u nás večeří a hned po večeři jdu nahoru k sobě a zamykáme se s Giro, abychom se bez jakéhokoli důvodu smály a klábosily o Záhadném. Olga každou chvíli a všelijakými způsoby dává najevo, že je do něj bláznivě zamilovaná, a když se ptám:
„No tak, přiznej, miluješ ho?“
„Ne, přísahám, že ne!“ odpovídá mi.
Proč jsme se tolik smály? Rozkošný čas! S jakým potěšením si na to později vzpomenu.
Všechno je domluveno na zapíchnutí Shniješ! na mříž. Bude to v předvečer mého odjezdu.
V devět hodin, když se služka chystá odejít, mi podají navštívenku: Albert Paul Gautier.
Zahalím se do kožešiny, sejdu dolů a v předsíni najdu toho obrovského chlapce.
Salony nejsou osvětlené, je to hotová věda. Ale nedělám si starosti a bláznivě dovádím dál i před tím Nicejcem, který s námi pije čaj až do jedenácti hodin.
Pak, jako spiklenci, tiše a s tisícerou opatrností, já a Giro nastupujeme do kočáru, zatímco teta je ještě v salonu, a vyrážíme projíždět městem, smějeme se a kouříme.
Vystřihly jsme křížového krále, špendlíkem jsme mu na prsa připevnily velké červené srdce, proklané šípem, a vložily jsme ho do obálky, na kterou Giro napíše tuto adresu:
panu Emilu d’Audiffretovi,
Věž Audiffret, a hodíme ji do poštovní schránky.
A připadá nám, že jsme vykonaly náramně důležité dílo.
Protože byl Audiffret s de Gonzalesem, teta mi říká, že se dvoří jeho dceři. A já strašně žárlím.
A pročpak? Vždyť se jím už nezabývám, vždyť ho nemiluji! Na tom nesejde, stejně strašně žárlím. Nechci, aby mi ho někdo vzal!
A ten můj krásný neznámý, ten dočista krásný. Vím, kdo to je! Je to lord Loftus, ten druhý nebyl lord Loftus, ten druhý vypadal jako pytel, ale tenhle, to je Loftus! teď si vzpomínám! Vzpomínám si na něj z Badenu, býval často s lady Folknerovou, bylo mu tehdy sedm let, bylo to jen dítě. Pamatuji si ho dokonale, ó ano, jsem si jistá, je to on...
Chci ho, chci ho zbožňovat.
Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího než jeho. Jsem celá roznícená a v horečce! Chci ho vidět! Chci, chci, chci, chci, chci!!
A on se neukáže, když je tu žena, která je hotova ho zbožňovat! Slyšíš, ty bídný Angličane, jsem hotova tě zbožňovat, protože jsi nejkrásnější ze všech mužů, ba i ze všech psů!
Jak je to nesmyslné, být ženou!
Zná Leechovy. Viděla jsem ho vcházet do čísla 57 k těm Američanům s kanárkovými obličeji!
U sta hromů hromských! Jsem já to ale sprostá.
Ne, jsem velmi poetická, když to okolnosti dovolí, a mám velice ráda měsíc!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „Delectabile tempus“. ↩
Pozn. překl.: Baden-Baden, módní německé lázeňské město vyhledávané evropskou aristokracií. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre de bigre !“. ↩