❦
Pondělí 13. prosince 1875
Lundi, 13 décembre 1875
škrtnuto[Zrušeny 2 řádky]
[Deux lignes cancellees]
Jsou dny, které se opakují tak přesně, že je člověk udivený, myslí si, že se mu to zdálo, a často se ve vzpomínkách nevyzná.
Il y a des jours qui se répètent si exactement, qu’on est étonné, on croit avoir rêvé, et l’on ne peut se rendre souvent compte de ses souvenirs.
Dnes jsem se například jela projet s Olgou v otevřeném kočáře, potkaly jsme Audiffreta a pak jsme s tetou zašly k Rumpelmayerovi1, přesně jako loni na jaře, jeden den, už si nepamatuji který.
Aujourd’hui par exemple, je suis allée me promener avec Olga en voiture à volonté, nous avons rencontré Audiffret, et nous sommes ensuite allées avec ma tante chez Rumpelmayer, exactement comme le printemps dernier, un jour, je ne me souviens plus lequel.
Dospělí jedou za námi v landau a já jsem se bavila tím, že jsem je každou chvíli setřásala, jela jsem mnohem rychleji a brala to všemi ulicemi, známými i neznámými, takže když jsem zatáčela u veřejné zahrady, najela jsem na fiakr a poškodila mu kolo.
Les grands nous suivent en landau et je m’amusai a les depister a chaque instant, j’allais beaucoup plus vite et prenais par toutes les rues connues et inconnues, de sorte qu’en tournant pres du jardin public je suis arrivee sur un fiacre et lui abimai la roue.
Přistoupil se smeknutým kloboukem a já jsem mu velmi majestátně odpověděla, že si nemá dělat starosti, že platím.
Il s’approcha chapeau bas et je lui répondis avec une grande majesté qu’il n’avait pas à s’inquiéter, que je payais.
Je tu dav lidí jako včera a my budíme velký dojem, zčásti zásluhou nádherné kožešiny, která nám slouží jako pokrývka na nohy.
Il y a une foule de monde, comme hier, et nous produisons un grand effet, dû en partie à la magnifique fourrure qui nous sert de tapis de pieds.
Gonzales se na mě šklebí z balkonu klubu a Bibi zdraví zdola a pak se dívá se souhlasným úsměvem.
Gonzales me fait ses grimaces du balcon du cercle, et Bibi salue d’en bas et puis regarde avec un sourire approbatif.
Robensonová, bledá a hubená, projíždí, ale jejich setkání mi unikne. Dina ho viděla a později mi o něm vypráví. Ona byla v zavřeném kočáře a on pěšky, neměl čas pozdravit a zastavil se v půli kroku a zůstal hledět za vzdalujícím se kočárem, dokud byl vidět, bez hnutí, a nespustil z něj oči.
Robenson, pâle et maigre passe, mais je manque leur rencontre. Dina la voit et me la raconte plus tard. Elle était en voiture fermée et lui à pied, il n’eut pas le temps de saluer et s’arrêta court et resta à regarder la voiture qui s’éloignait tant qu’on pouvait voir, sans bouger et sans détourner les yeux.
Vidíte sami, jak to na mě působí. Chtěla bych té slečně zakroutit krkem. A jak zakroutit! jednou rukou bych ji vzala za hlavu, druhou za rameno a kroutila bych, jako se ždímá mokrý ručník.
Vous voyez d’ici quel effet cela me fait. Je voudrais tordre le cou à la demoiselle. Si bien tordre ! d’une main je la prendrais par la tête, de l’autre par une épaule et je tordrais comme on tord une serviette mouillée.
A možná se zastavil bez postranního úmyslu, vždyť když jsme projížděly my, zastavoval se také a opřený o Rosyinu paži se na nás díval s otcovským úsměvem. Prase!
Et peut-être s’est-il arrêté sans arrière-pensée, quand nous passions il s’arrêtait aussi et appuyé au bras de Rosy nous regardait avec un sourire paternel. Cochon !
Den vzpomínek. Olga mi vypráví o předvečeru pikniku u Loupu2, kdy jsme všichni byli na terase a muž v bílém vešel zahradní brankou, ve tmě narazil na dědečka, málem upadl na hromadu kamení a nakonec nás našel. Vzpomínám si, jak jsem hleděla do tmy, jestli nejede fiakr, a jak jsem čekala, až bude devět.
Journée des souvenirs. Olga me parle de la veille du pique-nique au Loup, lorsque nous étions tous sur la terrasse et que l’homme blanc est entré par la porte du jardin, a rencontré grand-papa, dans l’obscurité, est presque tombé sur un tas de pierres et enfin nous a trouvés. Je me souviens comme je regardais dans l’obscurité si on ne voyait pas venir un fiacre et comme j’attendais neuf heures.
Ach, jak jsem byla šťastná, jak jsem se bavila, jak mi všechno připadalo krásné, jak jsem se cítila královnou nad spoustou věcí!
Ah comme j’étais heureuse, comme je m’amusais, comme tout me semblait beau, comme je me croyais reine d’un tas de choses !
A také, když jsem se po dni stráveném doma za zavřenými okenicemi podruhé koupala v modré komůrce, sotva ozářené posledními paprsky slunce pronikajícími skrz žaluzie, zpívala jsem jako nebeský pták, měla jsem zářivou tvář jako Saëtone, konečně jsem vyšla ven a jely jsme se koupat do moře.
Et aussi, quand après une journée passée dans la maison, les volets fermés, je prenais mon second bain, dans le petit cabinet bleu, à peine éclairé par les derniers rayons du soleil filtrant à travers les persiennes, je chantais comme un oiseau du ciel, j’avais une figure radieuse, comme celle de Saëtone je sortais enfin et nous allions au bain de mer.
Kdybyste věděli, jak jsem ponížená, vážně byste mě litovali.
Si vous saviez comme je suis humiliée, vous me plaindriez sérieusement.
A teď ať se každý připraví, že mě uvidí rozzuřenou.
Et, à présent, qu’on se prépare à me voir exaspérée.
Oblékám se do divadla, šaty à la Marie Antoinetta3. Jsem jako obvykle, či spíš hezká.
Je m’habille pour le théâtre, robe Marie-Antoinette. Je suis comme d’habitude, ou plutôt jolie.
A kočár nepřijíždí!!! Chápete?4
Et la voiture ne vient pas !!! Capite ?
Čekám do deseti, a v deset si obléknu župan, rozpustím vlasy a dostavím se k mámě v rozpoložení, které si lze snadno představit.
J’attends jusqu’à dix heures et à dix heures après avoir passé une robe de chambre et défait mes cheveux, je me présente chez maman dans une disposition d’esprit facile à s’imaginer.
A napůl se směji, napůl pláču a ptám se, kdy mě odvezou do Říma.
Et moitié riant, moitié pleurant je demande quand on me mènera à Rome.
Tu se začne mluvit o Audiffretovi, aby mě přivedli na jiné myšlenky, ale já si zakrývám tvář rukama, skrývám úsměv a mluvím přísným hlasem. Teta říká, že se vrátím za dva týdny, protože bez něj vydržím nanejvýš dva týdny. Walitský říká, že měl míň charakteru než já, když zůstal pryč kratší dobu. Máma ho přirovnává k havranovi ve fraku, Dina také něco dodá, ale já se držím tak pevně, že se po hodině ze situace, dosud komické, stane docela tragická, máma pláče a svolává si na hlavu všechny myslitelné pohromy, teta křičí, Walitský se uchechtává, Dina dělá trpitelské obličeje a já s tváří skrytou v dlaních propadám největšímu zoufalství.
Alors on commence à parler d’Audiffret pour me distraire de mon idée, mais, me couvrant la figure des mains, je cache mes sourires et parle d’une voix sévère. Ma tante dit que je reviendrai au bout de deux semaines, car deux semaines c’est tout ce que je puis, sans le voir. Walitsky dit qu’il eut moins de caractère que moi en restant absent moins longtemps. Maman le compare à un corbeau en habit, Dina ajoute aussi quelque chose, mais je tiens si bon qu’au bout d’une heure, la situation de comique qu’elle était devient tout à fait tragique, maman pleure et appelle sur sa tête tous les maux imaginables, ma tante crie, Walitsky ricane, Dina fait des mines souffrantes et moi, la figure cachée dans les mains, suis en proie au plus grand désespoir.
Poznámky
Pozn. překl.: Rumpelmayer, proslulý vídeňský cukrář, jehož čajovna v Nice byla módním místem setkávání. ↩
Pozn. překl.: Loup, soutěska řeky Loup nedaleko Nice, oblíbený cíl výletů. ↩
Pozn. překl.: Šaty ve stylu obrozeného rokoka 18. století, módní v 70. letech 19. století. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Capite ?“. ↩