Sobota 11. prosince 1875

Voda v bazénku byla v poledne ještě zamrzlá.
Marně jsem v davu hledala svého krásného neznámého.
De Gonzales přijel. U Audiffreta je otevřeno, ale není ho vidět; nejspíš má plné ruce práce s tím, aby odsud vyhnal nevlastní matku.
Dnes ráno se u mámy dotkli mého soužení.
„Bože můj, tatínku,“ řekla matka, „proč o tom mluvíte, je to totéž jako rozdírat ránu žhavým železem!“
Začalo se mluvit o manželství a já jsem řekla, že bych se hned provdala, a za kohokoli, jen aby se něco změnilo.
„Ale,“ říkal dědeček po svém, aniž poslouchal, oč jde, a jako pomalu natažený kolovrátek, „každá matka se má snažit provdat svou dceru co nejdřív.“
„Ale o to nejde, dědečku!“ řekla jsem.
„Každá matka,“ pokračoval, „má...“
„Ale o to přece nejde!“
„...snažit se provdat svou dceru co nejdřív, neboť...“
„Ale, prosím vás, pochopte přece, že o tohle nejde.“
„Neboť,“ pokračoval, aniž věnoval sebemenší pozornost, „neboť představ si, ty třeba jako ptáček, a budeš obklopená dětmi.“
„Pro smilování boží!“ křičela jsem bez sebe.
„Tatínku,“ řekla matka, „nejde o to, jde o to změnit způsob života.“
„Jakže?“
„Ano, abychom žili jako všichni ostatní,“ pokračovala.
„Ale to záleží na vás.“
„Ó! ne,“ řekla jsem pomalu, „to nevěřím, kdyby to záleželo na nich, nenechaly by mě tak strašlivě trpět.“
Uvádím to jako malou ukázku našich každodenních rozhovorů.
Příjemné, co?
Jsou tři neznámí: ten, který pozdravil, jiný, kterého jsem viděla nazítří a který jen ujde, a ten krásný.
Dnes večer jdeme do Opery. Pobavím se docela dobře, ale až se vrátím, budu plakat. To říkají karty. Uvidíme, jestli to bude pravda. Právě ohlásili večeři.
„Proč nejdete na taneční matiné v klubu?“ zeptala se mě Collignon.
„Protože nechci, aby popisovali má ňadra a mé pozadí, jako popsali ňadra a pozadí Robensonové.“
A vskutku, přirovnali Špičatou Američanku k Venuši Mélské. Ubohá Venuše Mélská! nemožný novinář!
Ó, ty karty! Zaslouží si, abych je hodila do ohně! Místo abych plakala, strávila jsem rozkošný večer. Dávali „Popelku“, čekala jsem, že sál bude prázdný nebo skoro prázdný, a tak to taky bylo. Z podivného rozmaru jsem se oblékla do modré. Velké šaty z velmi světle modrého hedvábí, docela hladké, s velkým volánem v dolní části sukně, jejíž vlečka je hranatá. Přiléhavý živůtek, přiléhavé rukávy jen po loket, vpředu rozevřené docela zvláštním způsobem, ani kulatě, ani hranatě, ani oválně, nevím jak. Ale celek byl rozkošný a já sama jsem velmi hezká.
Pepino se na mě dívá zpoza sloupu.
„Tady je syn!“ řekla teta.
„Tady je Emil,“ řekla Dina.
Vidím šedý redingot v lóži č. 1, zardím se a začnu lorňovat jakousi ubohou nevinnou ženu, která mi nic neudělala.
Sotva mi ruměnec zmizel, vchází Pepino, srdce mi ještě bušilo, když jsem mu řekla dobrý večer.
Ten milý Nicejec je velmi vtipný a náramně nás baví, celou tu dobu spolu flirtujeme, pak přichází Ricardo, Pepino chce utéct, ale já ho mile zadržuji. A na začátku posledního dějství, poté co se notně naběhal sem a tam, nám pan Emil d’Audiffret prokazuje tu čest a vchází do naší lóže.
Nečekala jsem tuhle přízeň od onoho slovutného ničemy, ale přesto jsem ho přijala s obdivuhodnou prostotou.
Pepino hned utekl, ale dost jsem dala najevo, že se mi dvoří, a tak mohl odejít v pokoji.
„Měl jsem se dnes večer u vás představit, madam,“ řekl, „ale napadlo mě, že nechat navštívenku v devět hodin večer je nesmysl, a tak jsem přišel do divadla podívat se, jestli tu nejste, a vy tu opravdu jste. Ne, vážně, neříkám to jen tak, mluvím pravdu.“
„Věřím vám, pane, jste upřímný,“ řekla jsem.
Ale vraťme se k Záhadnému, jehož návštěva Ricarda potěší, ten ubohý člověk bude mít co vyprávět, maličkost, ale přece něco.
Bibi je pořád hezký a jeho pokrytecké rty se mi pořád líbí. Má v obličeji něco, co se líbí. Působí tak na všechny, nebo jen na mě?
Přijíždí z Florencie. Lže, byl v Římě hledat tenora.
Zlomyslný Pepino navykládal hromadu velmi zábavných zlomyslností o vedení Opery.
Ricardo odchází, aby „nechal Audiffretovi volné pole“.
Audiffret to nepotřeboval, povídá si s námi velmi mile, ale vůbec ne jako dřív, vypadá to, jako bychom se seznámili teprve včera, kdežto v prvních dnech naší známosti to vypadalo, jako bychom se znali deset let.
Mám raději ten patřičný tón, jaký má teď.
Jen na okamžik jsem ucítila, že se na mě dívá, a neměla jsem sílu zůstat nehybná; má oči, které člověka probodávají. Ale byl to jen okamžik, odvrací oči, jako by se bál, jako by dělal něco zlého.
Chválabohu jsem se držela dobře, navenek jsem byla docela přirozená, ostatně stejně jako uvnitř, a ani slovo, ani gesto, ani pohled nemohly tomu domýšlivému mladíkovi vnuknout vítězoslavné myšlenky.
To zvíře k nám chodí, když v divadle není nikdo, kdo by ho u nás viděl. Je to nesmysl, já ho chci jen kvůli ostatním.
Ani sebemenší otřes.
Docela jinak než posledně mu nikdo ani slovem nenaznačí, aby k nám přišel, nikdo ho nezve, a teta se umí chovat velmi dobře; ráda bych s ní chodila do společnosti, je velmi distingovaná.
V předsálí mě přijde pozdravit slečna de Gonzales.
Nikdy jsem nechodila do společnosti, nikoho nevídám, kde jsem k čertu přišla ke svým aristokratickým způsobům? Ať si kdo říká, co chce, to pochází od Boha a vychování je jen pozlátko. Umím tak dobře mluvit s každým, dělám tak jemné rozdíly, tak nepostřehnutelné odstíny, že by člověk řekl, že jsem třicetiletá dáma z velkého světa.
Nelichotím si, zeptejte se, koho chcete, řeknou vám, že je to pravda. Chválabohu dovedu posuzovat sama sebe stejně jako druhé.
Fiouloulou, který nepřišel do lóže kvůli svému úboru, se k nám připojí v předsálí a doprovodí nás až ke kočáru.
Přišli, a chyběli právě ti, kdo mě měli vidět obklopenou; je to nesmysl, ale přesto jsem spokojená a klidná.
Poznámka editorů
[Polovina stránky odstraněna]
Pan konzul Patton a jeho ošklivé dcery seděli vedle nás, dívala jsem se jim zpříma do tváře s tím nejpyšnějším výrazem, jaký jsem dokázala nasadit. Ti hadi neustále natahovali hlavy, aby viděli k nám do lóže. Aspoň oni to viděli, to je útěcha.
Patton, ten krásný konzul, který jednou dostane holí spolu s tím roztomilým zámeckým pánem [Polovina stránky odstraněna], si mě prohlížel pohledem znalce. Byla jsem šťastná, že mu mohu předvést svou hezkou osobu jako výzvu, jako jakýsi triumf.
Ať dělají a říkají, co chtějí, dokud budu hezká, budu se vysmívat jejich klepům i těm maminkám s ošklivými a domýšlivými dcerami, které jsou děťátky až do pětadvaceti let.
Fiouloulou, který nepřišel do naší lóže kvůli svému úboru, se k nám připojí v předsálí a vyprovodí nás až ke kočáru. Ach, ale to už jsem přece říkala. Ale to je jedno.
Popíjím čaj, píšu a Victor mi leží u nohou.
Výstraha ohledně Grose odešla do Londýna, odkud ji bratr slečny Collignon pošle tomu, komu patří.

Poznámky

Pozn. překl.: „La Cenerentola“ (Popelka), opera Gioacchina Rossiniho (1817). ↩
Pozn. překl.: V originále „flirtons“ — Marie užívá módní výpůjčku z angličtiny. ↩