Pátek 10. prosince 1875

Běda, já nešťastná!
Klidně tento den nečtěte, ó vy, kteří tento deník nikdy číst nebudete, protože budu zase mluvit o svém věčně novém a bolestném zármutku.
Na hudbě byl nával, šťastná Leechová natáčela na všechny strany svůj zářivý kanárčí obličejík. Winslowovi přijeli. Lewin se svou ženou Klementinou, těhotnou až běda. Myslím, že by se člověk měl schovávat, když je v takovém stavu.
Korzet i šaty jsem si špatně oblékla a bylo mi velmi nepohodlně, a k tomu ta mrzutost, že vidím, jak se všichni znají, vídají, mluví spolu; byla jsem náramně nešťastná.
Zatímco jsem hledala svého neznámého, objevily jsme vzácnou krásu.
Mladík mezi dvaadvaceti a čtyřiadvaceti lety, velmi vysoký, obdivuhodně urostlý, distingovaný a skvostný v chůzi, v sebemenším pohybu. Tvář krásná a rozkošná, pleť, jakou jsem nikdy neviděla, nádherné a ne hloupé rysy a oblečení v hamiltonovském stylu. Nikdy v životě jsem neviděla tak krásného muže. Dokonce jsem se při pohledu na něj začervenala a hned jsem ho bezděky srovnávala s Audiffretem, a vůbec ne ve prospěch toho druhého. Procházel se po chodníku na straně domů a já jsem se zařídila tak, abych ho několikrát potkala.
Podruhé jsem zjistila, že má dost světlé vlasy a dost tmavý knír.
Konečně kolem půl páté, když na promenádu začal padat chlad, vystoupila jsem z kočáru a vešla zahradní brankou právě ve chvíli, kdy ten skvostný mladík procházel kolem naší vily.
Máma si myslela, že jsem ho neviděla, a zavolala mě zpátky ke kočáru, takže se o něj mé šaty málem otřely.
Je tak krásný, tak krásný, tak krásný, že musí být buď hloupý, nebo něco jiného. Taková dokonalost nemůže existovat, chci ho zítra vidět znovu, abych si ho lépe prohlédla.
Myslím, že jsem ho jeden večer na okamžik viděla ve Wiesbadenu s Leechovými, a řekla jsem tehdy, že mi připadá nádherný.
„Ráda bych věděla, kdo byl ten mladík, je-li to velký pán a jak se jmenuje...“
Sir Frederic Johnstone je proti němu ničema. I sám Hamilton je méně krásný, protože Hamilton je trochu příliš zavalitý.
Paní d’Audiffretová se projíždí ve fiakru, špatně oblečená, potkáváme ji všude.
Už tím, že je tady, budí pohoršení.
Doma se oddávám všem svým zármutkům a pokaždé, když promluvím, jsem na pláč.
Čím víc je tu lidí, čím je Nice skvělejší, tím víc trpím. Tenhle život mě zabije, už ho nedokážu snášet, jsem příliš nešťastná.
Změním tón, místo abych dělala scény a plakala, budu mlčet a nechám na své tváři vidět, co se děje v mém srdci, snad se nade mnou někdo slituje a víc se přičiní.
V Nice nám nemůže být dobře, Georges, ten zbožňovaný, předrahý člověk, kterého bych nejraději zardousila, natropil příliš mnoho skandálů, a všechen ten skandál dopadl na mě, nešťastnou.
Když tu dvě zimy nebudeme, může to něco změnit. Bože můj! dej mi odjet, buď dobrý! Vidíš, jak trpím, vidíš mé zlomené srdce, mou zkalenou, zatemnělou, nešťastnou mysl!
Pojmi mě do svého milosrdenství, velký Bože! Odpusť mi, že své modlitby píšu, ale zdá se mi, že když píšu, slyšíš mě lépe.
Svatá Panno, jejíž božské jméno nosím, svatá Panno Marie, pros za mě Boha.
A Ty, Ježíši, který jsi byl na zemi, pohleď na mě laskavým okem, pochop mou bolest, nepohrdej lehkomyslným a marnivým stvořením, které Tě úpěnlivě prosí, abys je přijal na milost.
Vidíte, jak jsem nešťastná, pomozte mi!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „Heu ! misera !“ – klasické zvolání sebelítosti. ↩