Čtvrtek 9. prosince 1875

Velká hudba a velká společnost a velký zármutek, pořád ze stejného důvodu.
Robensonová, ta Špičatá, ale hezká Američanka, se prochází v zavřeném kočáře. Cítím něco zvláštního, když ji vidím.
Po neznámém ani vidu ani slechu. Olga se prochází s námi. Na promenádě už není vidět ty letní Nicejce, schovávají se kdovíkde, ani Saëtone se neukazuje.
Sapogenikoffovi mají na dnešní večer lóži, nikdo z nich nejde kromě Giro, a my jdeme do Opery. „Mignon“, ale poslouchala jsem málo, přišel Fiouloulou, pak Pepino, který byl dost zábavný, protože napodoboval Audiffreta. Ubohá předloha! Byla jsem veselá.
„Mám chuť postavit se takhle,“ řekla jsem, předsunula pravou nohu a opřela ruku o koleno, „jako Záhadný.“
„Ó! slečno,“ řekl Gautier, „to nedělejte, to je Napoleonova póza.“
„Opravdu?“
„Ano, hleďte, tady je Napoleon u Trocadera, tady Napoleon zamyšlený, tady Napoleon ustaraný, tady Napoleon spokojený a tady Napoleon znuděný.“
A přitom jednu po druhé pozoruhodně napodoboval Záhadného pózy. Zvlášť ta poslední byla trefná a my jsme propukly v smích.
Buenová je nedaleko nás, má velmi svéráznou tvář.
Léonova a Záhadného lóže jsou prázdné, vyměníme si s Olgou pohled, a teta vstává k odchodu; místo abychom šly za ní, vyběhneme po schodech, zavoláme uvaděčku, celou popletenou z naší zběsilosti, poručíme jí otevřít lóži č. 1 a odtud celé rozechvělé a rozdováděné sledujeme, jak se sál vyprazdňuje.
Giro je u vytržení před pohovkou, na kterou usedává její milovaný.
„Hele,“ řekla, když jsme dohnaly tetu a Dinu, „hele, ztratila jsem kytici!“
Nechala ji v lóži svého Emila. Hloupá hlavička!
Večeřím s Dinou studeného krocana. Je to jako loni v zimě. Pro mě jsou opera, studený krocan a Audiffret tři neoddělitelné věci.