Neděle 21. listopadu 1875

V Nice se o mně jistě mluví, protože už dvě noci se mi zdá o všech možných i nemožných Nicejcích.
Ach, zapomínám: včera, když jsme se vracely z divadla, jsem mluvila s Winslowem. Teprve teď si vzpomínám, že se mi ve Spa dvořil.
Vraťme se ale k tomu snu. Byly jsme v divadle, v naší obvyklé lóži, všichni pánové nás přišli navštívit, a když přišla řada na Záhadného, aby mi popřál dobrý večer:
„Jakpak to, vy už odcházíte?“ řekla jsem a podala mu ruku. Podíval se mi do očí a já, bez rozpaků a bez ruměnce, jsem udělala totéž a nechala přitom svou ruku v jeho. A ten pohled, který trval několik vteřin, byl tak opravdový, že dosud nevím jistě, byl-li to sen, či skutečnost. díval se na mě Když jsem v jeho udivených očích viděla touhu mě poslechnout:
„Tak tedy zůstaňte,“ řekla jsem, odvrátila se a zlehka mu vyprostila ruku z dlaně. A vítězná a okouzlená jsem se rozhlédla po všech, jako bych jim chtěla říct: Podívejte se, jak obratná jsem žena! Chtěla jsem to, a hle, už je zase tady, vedle mě.
Ale když jsem se k němu znovu obrátila, už tam nebyl.
A lóže naproti byla plná Nicejců, které znám i které neznám.
Chce se mi zpátky do Nice; čím déle tu zůstávám, tím víc se můj odjezd do Říma odkládá. Paříž je pro mě nudná, nikoho nevídám, nikoho neznám, je zima, prší.
Kdybych aspoň mohla kouřit, trochu by mě to rozptýlilo.
Ale kouřit nechci, kazí mi to hlas a teď víc než kdy jindy potřebuji všemožné přednosti. Slečna Robensonová mi, aniž to tuší, nesmírně prospívá: kvůli ní jím krvavé maso, piji velmi silné víno a beru Lerasův fosforečnan železa. Protože za nic na světě nechci být bledá, a zvlášť teď ne; stačilo by, aby se řeklo, že... a právem.
Už jsem začínala blednout, ale už tři dny se léčím; nedám zlému duchu čas, aby mě zohyzdil.
napříč stránkou
Tím zlým duchem je Audiffret, děvče moje!
Chvíli píšu svůj román a pak jdu k paní de Mouzay, ale ta je na venkově.
Ta Paříž je absurdní! Je tu zima a vlhko.
Teď teprve mám proč zpívat:
Znáš onu zem, kde pomeranč kvete, zem zlatých plodů a nachových růží, kde vánek je vlídnější a pták lehčí, kde včely v každém ročním čase sbírají med, kde jako Boží dar září a usmívá se věčné jaro pod nebem vždy modrým? Ach, proč nemohu jít s tebou do té daleké země, odkud mě osud vyhnal! Tam bych chtěla žít, milovat, milovat a zemřít!
Jenže ten román mě už nerozpláče.
Trávím čas tím, že přemýšlím nahlas, a teta říká, že jsem bláznice, a já se směju a ona se směje. Je to převelice zajímavé.
Jaká půvabná hra jsou ty „Včerejší skandály“! A sehraná k pohledání! Úloha vévody byla vymodelovaná podle Audiffreta; netřeba dodávat, že mi připadala rozkošná.
„Ten vévoda, to je Gigo,“ (to je jedno z Audiffretových jmen) řekla teta, když jsme vycházely z Vaudevillu.
„Že se mu podobá?“
„Ne! Ona teď všude vidí svého Giga!“
„Ale to přece nejsem já, to vy.“
Je to přece jen legrační!
Umírám touhou vrátit se do Nice, ne kvůli Audiffretovi, ale kvůli Robensonové; připadá vám to zvláštní? Mně také.

Poznámky

Pozn. překl.: Mignončina árie „Connais-tu le pays“ z opery Mignon (Ambroise Thomas, 1866, podle Goetha), píseň o touze po jižní zemi. ↩