Sobota 13. listopadu 1875

Bravo, Nice! Nádherné počasí a davy lidí. Bylo načase.
A hle, můj přítel, ten drahý signor Manara!
škrtnutoSotva jsme měly to štěstí, že nám smekl.
Dále mistr Audiffret, který nás zdraví přes stromy, pak všichni ostatní. Manara a ten můj se setkávají a procházejí se spolu, ale když vystoupíme z kočáru, nejsou nikde k nalezení.
Protože je tu spousta cizinců, moje bílé šaty dělají dojem.
Vracím se smutná. Od rána jsem podrážděná.
„Sebemenší slovo mě rozzlobí,“ řekla jsem dnes ráno, „a budu dělat scény pro nic za nic; tak mě nechte na pokoji, nemluvte na mě!“
Zatímco se moji oblékají do divadla, zavírám se u sebe a pláču. Poprvé se hraje „Le Panache“ — velký úspěch pařížského Palais Royal.
Léonie klepe.
„Co chcete?“
„Slečna Dina se dává ještě jednou zeptat, zda slečna půjde do divadla?“
„Ne, ne, ne, nepůjdu!“
Ach! Jestli si myslí, že půjdu! Ne, ať mě čert vezme, nepůjdu! K čemu to? Co mi je po té hře! Raději se neukážu — tak budu klidnější.
Každý úpadek je ohavný.
Kdybych byla muž a žena mi odolávala, jako mi odolává Audiffret, dopustila bych se všech šíleností a všech myslitelných.
Ale brzy se uklidním tak či onak, neboť jsem příliš podrážděná a příliš trpím, než aby takový stav mohl vydržet.
Kdyby aspoň ostatní zůstali věrní!
Godard u nás ještě nebyl na návštěvě.
Ach! Něco k rozbití, dejte mi něco k rozbití!

Poznámky

Le Panache (Chochol): veselohra o třech dějstvích Edmonda Gondineta (1875). ↩