Pátek 12. listopadu 1875

Bože můj, pomyslela jsem si, když jsem se dnes ráno podívala do zrcadla, jsem bledá jako ve Spa! Ach, tentokrát vím, komu za to vděčím!
Odešla jsem do zahrady a zůstala jsem tam hodinu; přemýšlela jsem, hryzala si nehty a v duchu probírala všechny ty věci. Do salónu už chodit nechci — připomíná mi staré dobré časy a ukazuje mi, jak je teď všechno nudné.
Už nevěřím kartám! Karty byly má útěcha!
Měla jsem od počátku vidět, že v tom nebylo nic vážného. Pravda je, že toho bylo dost, aby člověk leccos uvěřil — ano, ostatní, ale ne já; viděla jsem tu hru a rozuměla jí, ale doufala jsem v něco jiného.
Jak se ubránit naději, jak nečekat na to, co si člověk přeje!
Zase jsem začala kouřit — to vždycky, když jsem mrzutá; většinu času se zamykám u sebe, píši, přemýšlím, bloudím po pokoji, dívám se do zrcadla a kouřím. Nejsem vůbec schopná číst ani cokoli dělat.
Zpráva o slavnosti u Antonoffa ve Vie mondaine se tolik podobá té, co jsme složili s Pépinem, že jsem se tomu s ním včera náramně nasmála.
„Jak je zlomyslný!“ řekla máma, zatímco jsme jely v kočáře z divadla, „trestá ji, protože byla trochu koketní s Pépinem.“
„Netrestá ji,“ řekla teta, „je to nezdvořilý sedlák; řeknu jen to, že známost s ním může člověka jen kompromitovat. Jakmile ho s nějakou dívkou uvidí, hned se o tom mluví všude, a pak se stáhne.“
Teta má pravdu. Ví se, že bývá jen se ženami, jimž se dvoří. A chová se tak schválně — dává všem najevo, že má zájem, běhá za tou osobou, je stále s ní a dbá, aby se dvořil veřejně a aby se o tom mluvilo, a pak se stáhne spokojený s účinkem.
Není to hanebné!
Ach! Kdybych byla muž, dělala bych totéž, a ještě víc.
Neprohlédla jsem teprve dnes — viděla jsem to tak vždycky, ale chtěla jsem se pomstít, a zároveň pomstít tolik žen, tím, že ho přiměji, aby mě doopravdy miloval. Chtěla jsem ho mučit, přivést k zoufalství, dokonce zabít.
A chtěla jsem snad něco tak neobyčejného?
Nestává se snad každý den, že se proutník, sukničkář zamiluje k zbláznění a pro změnu týrají jeho! U čerta — vždyť lidé milují i ošklivější a hloupější, než jsem já!
Ne! Není to jako ve Spa! To bylo na chvíli, ráno. Díky Bohu! Strach, že budu celý rok bledá a slabá jako ve Spa, mě roztřásl pokaždé, když jsem se viděla trochu pobledlou.
Tři setkání!
To první: papa v otevřeném fiakru, oblečený v šedém. Myslím tím starého Audiffreta — mezi námi mu říkáme papa.
To druhé u Italského divadla: sotva kočár zastaví, ten muž z onoho dne, ten, co málem skočil na kočár a kterého jsme od té doby neviděly, se pohne, jako by chtěl otevřít dvířka, a pak couvne jako omámený.
Vystupuji z kočáru celá zrudlá; mohl na mě rovnou skočit, ale neudělal to. Dobrá, pomyslela jsem si, bude mě mít za italskou zpěvačku.
Ale v předpokoji jsem se zarazila, neboť přes skleněné dveře salónu-kanceláře jsem poznala Záhadného, jak sedí na holi, či spíše stojí na holi, gestikuluje, tlachá a kolébá se před Crescim, mužem z kanceláře, primadonou a ještě pár osobami.
Počkala jsem na mámu a vešla teprve za ní.
„Dobrý den, slečno, jak se máte,“ řekl a podal mi ruku.
„Dobrý den, pane,“ odpověděla jsem, uvnitř celá rozechvělá a navenek bledá.
Ani stopa po otřesu. Vidíte přece, že nepochází ode mě.
Cresci se hned začal klanět, představovat nám své umělce a horlivě se kolem mě točit.
Ubožák! Neví, že jsem v nemilosti.
„A kdy nám dáte ‚Mignon‘?“
„V pondělí, slečno, v pondělí.“
„Cože pondělí! Myslela jsem, že to bude v sobotu!“
Pak celý udivený začal vykládat, že představení odložil právě kvůli mně. Skutečně jsem ho o to prosila u Antonoffa, ale nemyslela jsem, že to udělá. Ten večer byl stanoven na 13. — a hle, odložen na 15. Cresci s dokonalou upřímností ujišťuje, že je to kvůli mně.
Ten podivný muž zatím vešel a posadil se.
„Ale vy neodjedete,“ zašklebil se Záhadný, „paní odjede, ale slečna zůstane.“
„Naopak,“ řekla máma, „to paní zůstane a slečna odjede.“
„Ale vůbec ne!“
Byla jsem v duchu tak rozechvělá a rozrušená, že si z toho, co se říkalo, nepamatuji vůbec nic. Ach! Ano, pamatuji si, že Záhadný řekl:
„Vidíte, slečna strašně spěchá do Paříže, do Grand Hôtelu.“
„Ano, ano!“ říkám lehkým tónem a s hlavou nakloněnou na stranu.
„Madam, vyberete si předplatné,“ pokračovala jsem a obrátila se k matce.
„Tak, a teď už půjdeme,“ řekl Záhadný a odešel, když podal ruku matce, mně i ostatním.
„Marie,“ řekla tiše máma, „zůstaneš tu a já se ho půjdu zeptat, kdo je ten muž.“
„Dobře.“ A zatímco se šla ptát, prohlížela jsem plán divadla, ještě celá omráčená tím setkáním, a hlavně tím, že ten muž odešel.
„Nuže, drahá,“ řekla máma, když se vrátila, „víš, kdo je ten muž? Je to baryton z Opery!“
Bereme si předplatné a vycházíme.
Máma toho muže zastihla, jak piruetuje před tetiným kočárem.
„Ptala jsem se, kdo je ten muž, protože nepatřičně upřeně hleděl na náš kočár.“
„Není to blázen?“ zeptala se teta.
„Proč?“
„Protože se choval tak podivně!“
„Ale paní, jestli se tak díval, bylo to ohromení z obdivu!“
Pak se ho máma zeptala, jak je to s jeho svatbou.
„Nikdy v životě, madam! To není pravda!“
„Ale celé město o tom mluví.“
Jedeme na promenádu — zuřím, jsem dotčená, stěžuji si, hubuji!
Pokaždé doufám v obrat a pokaždé jsem nepříjemně zklamána!
U sta hromů hromských!
Jdu s tetou; Godard a Chevalier sedí na lavičce — dříve by přiběhli, teď jen pozdravili.
Šla jsem po promenádě a modlila se — kdo by to do mě řekl?
Stále věřím, stále se modlím. Copak je možné, aby to bylo pořád nadarmo! To je k zbláznění!
Když znovu nasedám do vozu, objeví se Audiffret. Je možné, že pro něj už nic nejsem?
Stále mi připadá, že ne, že pózuje, že to přejde!
Absurdní holka!
Ach! To léto, to léto! Bůh mi dá pár dní klidu, aby mi pak o to víc dal pocítit trýzeň. To je zlomyslné!
Copak jsem se modlila nadarmo! To bych musela proklít celý svět!
Do módy mě uvedl právě ten muž — bez něj už nic.
I kdybych napsala ještě sto stránek, neřeknu víc ani nic jiného.
Beru své Grácie na večeři a omamuji se smíchem. Když se převlékám, je u mě Giroflé. Pořád potřebuji někoho, koho bych při řeči mohla držet za límec, abych myslela nahlas, abych nezhloupla.
U Antonoffa jsem všechno pochopila úplně špatně — nic nepsal, bavil se tím, že zarážel kousek misky ze svícnu, kterou rozbil Paris, do zvonku.
To je celý on! Nepřiblížil se sám od sebe, ale Saëtone mu řekl:
„Audiffrete, sedněte si sem a hovořte se slečnou.“ — „Neposadím se,“ odvětil Záhadný, ale pak se posadil a řekl: „Pokusím se být tak zábavný jako pan Saëtone.“
Před večeří se jdeme projít, měsíc svítí překvapivě... S Olgou napovídáme spoustu bláznovství, a kdyby Dina a Marie byly tak bláznivé jako my, strhl by se velký skandál, neboť jsme si chtěly zatančit kolečko kolem faráře, co šel kolem, a pak jít do London House.
Olga prý píše román. Po večeři si ho jdeme vyzvednout, zavřu se s dívkou a čtu, ale na druhé stránce se zastavím a navrhnu, abychom jeden napsaly spolu. Dávám nápad, vše, vše, vše — a dívka si namlouvá, že skládá také. Bude to jako s Dumasem a „La Tour de Nesle“ — ale svá práva uplatňovat nebudu.
Uložím jí, aby mi na zítra napsala milostnou scénu.
Dívka si na nic nečiní nárok a s dokonalou naivitou po mně chce nápady, podrobnosti, opravy. Já se dám do práce a jedním dechem napíšu celou první kapitolu, v níž můj hrdina skáče z okna, vyráží dveře atd. atd.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Et quando ci darete Mignon ?“ (Mariina italština s chybami; tak v textu.) ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Lunédi, signorina, Lunédi .“ (tak v textu; správně lunedì). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Corne Lunédi ! io pensa che sarebbe sabato !“ (tak v textu; zřejmě Come lunedì! Io pensavo…; Mariina italština s chybami). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Vedete, la signorina ha gran fretta d’andar a Parigi per il Grand Hôtel.“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Si, si !“ ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre de bigre !“. ↩
La Tour de Nesle (Nesleská věž, 1832): drama Alexandra Dumase staršího, které si jako své dílo nárokoval Frédéric Gaillardet; spor o autorství byl proslulý. ↩