Neděle 14. listopadu 1875

Po kostele si vezmu Giroflé, chvíli spolu u mě tlacháme a pak jdeme s tetou pěšky ven. Teta ve skvělé toaletě, já v bílém, ale v novém a hezkém — úplně hladké šaty z bílého flanelu a žluté botičky s prolamovanou řeckou výšivkou.
Hudba vydávala svá poslední sténání, když se k nám přidávají Galula a Godard; o deset kroků dál učiní totéž Gautier a Chevalier. Obratným manévrem z obou stran se ocitám mezi Godardem a Chevalierem, „v prefektuře“, jak potom řekla teta.
Jsem dokonale šťastná po ty čtyřikrát, co se s těmi milými prasaty procházím po promenádě tam a zpátky. Godard má klasické reminiscence a mluvím s ním o Plutarchovi a Offenbachovi.
Je tu neuvěřitelná tlačenice, do níž se noříme až po krk. Ale čas od času a ve společnosti je to velmi příjemné.
Jsem šťastná! Neboť všichni moji nepřátelé — a mám jich hodně — mě viděli obklopenou. Zlomyslné řeči se zdvojnásobí, ale je mi to jedno. Dělají mi tu čest, že se mnou hodně zabývají a hodně o mně klevetí, v dobrém i ve zlém. Nepřála jsem si to vždy?
Můj deník trpí, neboť jsem začala psát román, a uspěji — díky Bohu dokážu všechno, co chci. Za dva dny dvě kapitoly — to jde svižně; četla jsem ho Dině a můj román ji zajímá. Ale umím sama posoudit leccos, i sebe samu, a myslím, že to půjde.
Zatímco se procházíme pěšky, Bibi se projížděl v kočáře — celý strnulý, celý vážný. A já byla spokojená, pyšná.
A z čeho, proboha!
Jsem malicherná a ješitná — a když je tohle řečeno, pokračuji.
Dávám si dobrý pozor, abych vyjádřila přání nasednout do kočáru dříve, než moji kavalíři vyjádří přání se vzdálit. Dokonce mě prosili, abych se s nimi prošla ještě jednou. Velmi dobře.
Doprovázejí nás k landau; sotva jsme samy, Bibi se objeví, jako by vyrostl ze země. Zastaví se. To je jiná!
„Slečno, vy jste dnes,“ řekl a díval se na mé šaty.
„Viďte, že ten kabátek je hezký?“
„Okouzlující.“
„Ale kde jste? Už vás nevidíme.“
„Ach! Zůstávám doma na venkově, jsem celý takový, celý skleslý!“
„Proboha, co vám je?“
„Nevím, jsem celý skleslý.“
„Zahoďte tu růži,“ řekla mu teta, „je zvadlá.“
„Utrhl jsem ji sám u sebe na zahradě.“
„Ale je celá zvadlá.“
„Ach! Má růže je jako já — je skleslá.“
„Vše je skleslé,“ řekla Olga, „jen cylindr ne.“
„I on,“ řekl Girofla, „potkala ho spousta neštěstí, někdo si na něj sedl, ale koneckonců se mě to netýká, to je jeho věc.“
To je vše, co jsem si z rozhovoru zapamatovala. Musím být šílená! Brzy mě dají do blázince, který vede Saëtone.
Vážně, začínám bláznit! Už se mi zase vrací to moje poblouznění, a z toho, jak se mnou ten muž mluvil, jak se na mě díval, z čehosi nepostižitelného, nevím čeho, se mi zdálo, že vidím — ne, je to příliš hloupé to vyslovit, zkrátka mi rozumíte.
Jestli mi rozumíte, chápete také, v jaké jsem náladě. A co je zvláštní — vůbec ho nemiluji.
Ale večer se dozvídáme hezké věci. Jeanne, malá dcerka Daniloffové, osmiletá ďáblice, říká, že zná Audiffretovy a že byla na Věži. Hned si ji posadím na kolena, ostatní mě obklopí a vyslýcháme ji.
Než řeknu, co nám řekla, řeknu, jak se o mě všichni zdejší ničemové zajímají — pod předsednictvím d’Aspremonta se rozhodli korunovat Gautiera, protože je v přízni.
Starý Audiffret odvezl svou nejstarší dceru Marii z kláštera. Drží ji zavřenou na Věži. Když se někdo ptá na pana Audiffreta a jeho dceru, vrátný odpoví, že jsou v Itálii; vchází se jen s heslem. Dívka je zamilovaná do Gnoma, italského tenora, běhá za ním, vychází úplně sama, oslovují ji muži, posílá polibky svému tenorovi.
Starý Emile se prochází u sebe v červeném flanelovém kabátku a ve velkém sametovém klobouku s bílým pérem.
Dívka se převléká za Rosinu a za Almavivu.
„Je to padlá dívka,“ řekla Jeanne.
Mě prý nenávidí; s vedoucí penzionátu, se kterou Jeanne chodí na Věž, o mně říká spoustu hrůz — ten krásný názor na mě jí vnukla spousta drobných lidiček, kteří jí vykládají své klevety.
„Je to dívka beze jména, bez jmění a bez pověsti,“ říká o mně Emilova sestra, „je tak chudá, že nemá než jedny bílé šaty, dělá oči na pány a ze svého kočáru se s velkou pýchou dívá na kolemjdoucí. Její rodina se neodvažuje vrátit do Ruska. Ty takzvané slečny, co ji doprovázejí, jsou malí psi a ještě hůř — řekne Emilovi, aby k ní už nechodil, je velmi rozhněvaná, že se s ní seznámil, a při první příležitosti mu o tom poví.“
Tak! To není špatné.
Pak malá ďáblice Jeanne vyprávěla, že paní Audiffretová zavřela své dcery do kláštera, aby požívala jejich rent. Marie o své matce říká: „Špinavá ženská.“
Miminko se podobá Emilovi, má úplně jeho nos a jako on mhouří oči, a Emile ho nemá rád a říká, že je ošklivé.
Za pár dní Marie prohlásí soudcům, s kým chce žít, a vypoví o chování své matky. Starý Audiffret, když se dozvěděl, že se jeho dceři líbí Gnom, Gnoma vyhnal, ale Marie se převléká a chodí za ním po městě. S tím hercem ji seznámil právě otec, vodí ji do divadla, se zpěvačkami atd. atd.
Uf! Ta rodina je sopka! Jsou všichni šílení. Jaká rodina, proboha, jaká rodina!
Zatrachtěná holka, ta jedna!
Ach! Mluvíš o mně špatně! Bídnice! A lidé s tak černým svědomím se opovažují o mně špatně mluvit! Máma tráví večer tím, že mě přivádí k zuřivosti.
Zuřím.

Poznámky

Rosina a hrabě Almaviva: milenci z Beaumarchaisovy komedie Lazebník sevillský (1775) a z Rossiniho opery podle ní (1816). ↩