❦
Sobota 30. října 1875
Samedi, 30 octobre 1875
Nevycházím, den plyne jako hodina, nežiji, čekám na nedělní večer a bojím se, že to nevyjde, protože se cítím příliš šťastná. Usmívám se na všechny vtipy. Marie, komorná mé matky, ta podivná žena, co nenávidí svého muže, mi přijde říct:
Je ne sors pas, la journée passe comme une heure, je ne vis pas, j’attends dimanche soir, et je crains qu’il ne réussira pas, car je me sens trop heureuse. Je souris à toute les plaisanteries. Marie, la femme de chambre de ma mère, cette drôle de femme qui déteste son mari, vient me dire:
„Ach! Slečno, viděla jsem včera Emila, byl tak pyšný, že s vámi tančil, vypadal jako kohout.“
— Oh ! Mademoiselle, j’ai vu Emile hier, il était si fier de danser avec vous, il avait l’air d’un coq.
„Aha! Viděla jste ho.“
— Ah ! ha ! vous l’avez vu.
„Miluje vás, slečno, a vy ho budete milovat.“
— Il vous aime, Mademoiselle, et vous allez l’aimer.
„Řekněte mi, Marie, proč se vždycky vymýšlejí hlouposti, když do domu, kde je mladá dívka, chodí mladý muž?“
— Dites-moi, Marie, pourquoi lorsqu’un jeune homme vient dans une maison où il y a une jeune fille, on invente toujours des bêtises ?
„Ne všichni, ale vy jste krásná a Emile je krásný a přirozeně...“
— Pas tous, mais vous êtes belle et Emile est beau et naturellement...
Ta žena byla v klášteře, kam se paní d’Audiffretová uchýlila po té historii — viděla tam Emila, jak mu říká, který tam několikrát přišel, aby se pokusil pohnout svou nevlastní matku ke smíru.
Cette femme a été dans le couvent où Mme d’Audiffret s’était retirée après l’histoire, elle y a vu Emile, comme elle le nomme, qui est venu plusieurs fois pour tâcher d’amener sa belle-mère à une réconciliation.
Dojala mě, když mi vyprávěla, jak byla paní d’Audiffretová krásná — bílá, růžová, s velkýma černýma očima, s nádhernými vlasy tak dlouhými, „že na nich seděla“ — že celé dny hrála na kytaru a zpívala, aby uspala své děťátko, a plakala. Že každou neděli chodila k přijímání s rozpuštěnými vlasy a zahalena dlouhým černým závojem a že toho dne nepřestávala plakat.
Elle m’a attendrie en me racontant combien Mme d’Audiffret était belle, blanche, rose, de grands yeux noirs, de superbes cheveux si longs « qu’elle s’asseyait dessus » qu’elle passait ses journées à jouer de la guitare et à chanter pour endormir son bébé et à pleurer. Que chaque dimanche elle communiait avec les cheveux épars et couverte d’un long voile noir, et que ce jour-là elle ne cessait de pleurer.
Není to románové?
N’est-ce pas romanesque ?
„Včera jste byla hezká,“ řekla mi teta, „nebyla jste bledá“ (mluví-li tak, nutno věřit, protože za sebemenší bledost dostávám vynadáno, jako by to byla moje vina!) „byla jste růžová, neříkám vám to vždy, včera jste byla velmi hezká a on jen tál.“
— Vous étiez jolie hier, me dit ma tante, vous n’étiez pas pâle (si elle parle ainsi il faut croire, car pour la moindre pâleur je suis grondée, comme si c’était ma faute !) vous étiez rose, je ne vous le dis pas toujours, hier vous étiez très jolie et il fondait.
„Říkáte mi ty hlouposti, od prvního dne mě ujišťujete, že je do mě zamilovaný!“
— Vous me dites ces bêtises, depuis le premier jour vous m’avez assuré qu’il était amoureux de moi !
„Ne, ale včera se tak díval a já ho, jak je mým zvykem, přistihla.“
— Non, mais hier il a tellement regardé et, selon mon habitude, je l’ai attrapé.
„Kdybys říkala pravdu, políbila bych tě čtyřistačtyřicetosmkrát, tak moc by mě to potěšilo!“
— Si tu disais vrai, je t’embrasserais quatre cent quarante-huit fois tellement cela me ferait plaisir !
Chystala jsem se spát, když tu přijdou mé Grácie převlečené za muže. Já a Dina hned uděláme totéž; zakouříme si, zaklejeme, napovídáme hrůz, všechno co nejuličničtěji a nejsprostěji, a pak vyrazíme ven.
Je m’apprêtais à dormir lorsque mes Grâces arrivent déguisées en hommes. Aussitôt moi et Dina en faisons autant, et nous sortons après avoir fumé, juré, dit des horreurs, tout ce qu’il y a de plus gamin, de plus canaille.
Dnes večer je hodně chodců, ale nikdo si nevšímá čtyř malých Nicejců kráčejících prostředkem ulice. Dorazíme k Nině, pijeme a kouříme s nedůstojnými gesty, tančíme bláznivé kroky, a pak si všechny čtyři sedneme na její postel a snažíme se ji usmířit s Cokem.
Il y a beaucoup de passants ce soir mais personne ne fait attention à quatre petits Niçois marchant au milieu de la rue. Nous arrivons chez Nina, buvons et fumons avec des gestes indignes, dansons des pas impossibles, et nous asseyant tous quatre sur son lit tâchons de l’amener à une réconciliation avec Coco.
Kolem jedenácté se vracíme domů pěšky, ale venku už skoro nikdo není — křičíme a řveme nesmysly ve výrazech tak vybraných, že z toho mrazí.
Vers onze heures nous retournons chez nous à pied mais il n’y a presque personne, nous crions et hurlons des balivernes en des termes tellement choisis que cela fait frémir.
Ach! Zapomněla jsem — paní de Ballotová a de Wykersloovthová byly u nás a když odešly, odjely mámy do Monaka.
Ah ! j’oubliai, Mmes de Ballote et de Wykersloovth ont été chez nous, et après leur visite, les mamans sont allées à Monaco.
A ještě jsem zapomněla!
J’oubliai encore !
To je vážnější. Já a Dina jsme si stouply k oknu; Bibi a Galula, myslím, udělali totéž na hradě; navzájem jsme se pozorovali triedrem a ti dva opičáci mávali kapesníky.
C’est plus grave. Moi et Dina nous nous sommes mises près de la fenêtre, Bibi et Galula je crois en ont fait autant au château, nous nous sommes regardés au binocle, et ces deux singes ont agité leurs mouchoirs.
Pak... po pár minutách jsme vyšly do druhého patra a zpoza žaluzie jsme se dívaly dál, aniž nás kdo viděl. A teta a Walitský, ta stará chůva, co chodili kolem a občas hubovali.
Puis... au bout de quelques minutes nous sommes montées au second et de derrière une persienne nous avons continué à regarder sans être vues. Et ma tante et Walitsky, cette vieille bonne, qui passaient et grondaient de temps en temps.
„Hubujte, hubujte,“ říkala jsem jim, „bez přísné tety a dobráka, jako jsi ty, Walitský, by ta espagnoláda nebyla úplná.“
— Grondez, grondez, leur disais-je, sans une tante sévère, et un bonhomme comme toi Walitsky l’espagnolade ne serait pas complète.
A umírám smíchy.
Et je meurs de rire.
Vraťme se k večeru — ach! Ale stydím se.
Revenons au soir, oh ! mais j’ai honte.
Před č. 53 mi Dina volá:
Devant le n° 53 Dina me crie:
„Hej! Emile, počkej.“
— Ohé ! Emile, attends.
„Co! Co chceš, Josephe!“
— Hein ! que veux-tu Joseph !
„Musím na malou!“
— J’ai un petit besoin !
A přiblíží se ke zdi!...
Et elle s’approche du mur !..
Jsem pobouřená, ale minule jsem udělala víc — vešla jsem do jednoho vendômského sloupu1 a Giroflé za mnou, to mi právě řekla, je tu, zatímco píšu.
Je m’indigne mais la dernière fois j’ai fait plus, je suis entrée dans une colonne de Vendôme et Giroflé après moi, c’est ce qu’elle vient de me dire, elle est ici pendant que j’écris.
Je to podivné — když se nudím, kazí mi pozdní uléhání pleť, ale když se bavím, není nic znát, jsem svěží a růžová, jako bych chodila spát v devět.
C’est étrange, me coucher tard abîme mon teint, quand je m’ennuie, mais quand je m’amuse, rien ne paraît, je suis fraîche et rose comme si je me couchais à neuf heures.
Poznámky
Pozn. překl.: „Colonne de Vendôme“ — hovorově veřejný pisoár (pojmenovaný podle tvaru pařížského sloupu). Marie a její přítelkyně se převlečené za muže vtipkovaly s tímto symbolem městského života. ↩