Sobota 30. října 1875

Nevycházím, den plyne jako hodina, nežiji, čekám na nedělní večer a bojím se, že to nevyjde, protože se cítím příliš šťastná. Usmívám se na všechny vtipy. Marie, komorná mé matky, ta podivná žena, co nenávidí svého muže, mi přijde říct:
„Ach! Slečno, viděla jsem včera Emila, byl tak pyšný, že s vámi tančil, vypadal jako kohout.“
„Aha! Viděla jste ho.“
„Miluje vás, slečno, a vy ho budete milovat.“
„Řekněte mi, Marie, proč se vždycky vymýšlejí hlouposti, když do domu, kde je mladá dívka, chodí mladý muž?“
„Ne všichni, ale vy jste krásná a Emile je krásný a přirozeně...“
Ta žena byla v klášteře, kam se paní d’Audiffretová uchýlila po té historii — viděla tam Emila, jak mu říká, který tam několikrát přišel, aby se pokusil pohnout svou nevlastní matku ke smíru.
Dojala mě, když mi vyprávěla, jak byla paní d’Audiffretová krásná — bílá, růžová, s velkýma černýma očima, s nádhernými vlasy tak dlouhými, „že na nich seděla“ — že celé dny hrála na kytaru a zpívala, aby uspala své děťátko, a plakala. Že každou neděli chodila k přijímání s rozpuštěnými vlasy a zahalena dlouhým černým závojem a že toho dne nepřestávala plakat.
Není to románové?
„Včera jste byla hezká,“ řekla mi teta, „nebyla jste bledá“ (mluví-li tak, nutno věřit, protože za sebemenší bledost dostávám vynadáno, jako by to byla moje vina!) „byla jste růžová, neříkám vám to vždy, včera jste byla velmi hezká a on jen tál.“
„Říkáte mi ty hlouposti, od prvního dne mě ujišťujete, že je do mě zamilovaný!“
„Ne, ale včera se tak díval a já ho, jak je mým zvykem, přistihla.“
„Kdybys říkala pravdu, políbila bych tě čtyřistačtyřicetosmkrát, tak moc by mě to potěšilo!“
Chystala jsem se spát, když tu přijdou mé Grácie převlečené za muže. Já a Dina hned uděláme totéž; zakouříme si, zaklejeme, napovídáme hrůz, všechno co nejuličničtěji a nejsprostěji, a pak vyrazíme ven.
Dnes večer je hodně chodců, ale nikdo si nevšímá čtyř malých Nicejců kráčejících prostředkem ulice. Dorazíme k Nině, pijeme a kouříme s nedůstojnými gesty, tančíme bláznivé kroky, a pak si všechny čtyři sedneme na její postel a snažíme se ji usmířit s Cokem.
Kolem jedenácté se vracíme domů pěšky, ale venku už skoro nikdo není — křičíme a řveme nesmysly ve výrazech tak vybraných, že z toho mrazí.
Ach! Zapomněla jsem — paní de Ballotová a de Wykersloovthová byly u nás a když odešly, odjely mámy do Monaka.
A ještě jsem zapomněla!
To je vážnější. Já a Dina jsme si stouply k oknu; Bibi a Galula, myslím, udělali totéž na hradě; navzájem jsme se pozorovali triedrem a ti dva opičáci mávali kapesníky.
Pak... po pár minutách jsme vyšly do druhého patra a zpoza žaluzie jsme se dívaly dál, aniž nás kdo viděl. A teta a Walitský, ta stará chůva, co chodili kolem a občas hubovali.
„Hubujte, hubujte,“ říkala jsem jim, „bez přísné tety a dobráka, jako jsi ty, Walitský, by ta espagnoláda nebyla úplná.“
A umírám smíchy.
Vraťme se k večeru — ach! Ale stydím se.
Před č. 53 mi Dina volá:
„Hej! Emile, počkej.“
„Co! Co chceš, Josephe!“
„Musím na malou!“
A přiblíží se ke zdi!...
Jsem pobouřená, ale minule jsem udělala víc — vešla jsem do jednoho vendômského sloupu a Giroflé za mnou, to mi právě řekla, je tu, zatímco píšu.
Je to podivné — když se nudím, kazí mi pozdní uléhání pleť, ale když se bavím, není nic znát, jsem svěží a růžová, jako bych chodila spát v devět.

Poznámky

Pozn. překl.: „Colonne de Vendôme“ — hovorově veřejný pisoár (pojmenovaný podle tvaru pařížského sloupu). Marie a její přítelkyně se převlečené za muže vtipkovaly s tímto symbolem městského života. ↩