Neděle 31. října 1875

Prudce se proberu, vejdu do umývárny, vyskočím na převrácenou vanu, otevřu vikýřek, který ústí do chodby, ve které je okno přímo naproti, a pustím se nicejsky do řeči se ženami z rue de France.
„Co jste to v noci dělala, slečno?“ ptá se užaslá Léonie.
„Ale spala jsem!“
„Ale ne, musela jste studovat nicejsky.“
„Vůbec ne, přišlo to samo od sebe, sotva jsem se probudila, hned jsem tak mluvila.“
Je to děsivé, jak mluvím jako ten Nicejec, jako ten krásný Nicejec.
Panebože! Spravedlivé nebe! Je možné zapomenout, že jsme včera s Giroflé nechaly Dinu a Marii odejít, pak znovu vyšly, prohlédly všechny keře a uskutečnily svůj malý plán. Hodily jsme šest kamenů a jedna lucerna kousla do trávy. To je ono!
Protože nic nedovedu zatajit, vyprávím vše a dostanu vyhubováno, na což odpovídám hloupostmi.
Hubujte, mámo, hubujte, teto, hubujte všichni! To je na tom to nejsladší.
Nebylo by na tom nic hezkého, kdyby vám to připadalo přirozené a patřičné.
Nemám snad pravdu?
Prší, Giroflé přichází ke mně po promenádě (já jsem nevyšla), po promenádě s Dinou a Marií, a zavřeme se, abychom se cvičily v plivání na cíl.
Giroflé je holka jako cukroušek, čím dál víc se sbližujeme; dělá rozkošné poznámky.
Mé Grácie se strojí u nás.
Jak je ta Giroflé komická! Prorazila okenní tabuli kolenem, aby viděla Bibiho, a v kočáře, když jí řekli: „Tamhle Pépino!“ — se vrhla k oknu, ale sklo bylo vytažené a narazila obličejem do skla.
Kolem čtvrt na deset máme vážné obavy! Co kdyby nepřišli!
Připravovat se nadarmo! Když jsme si zatancovaly a zazpívaly s Cokem, jdeme zase nahoru ke mně vyhlížet z okna.
Dělám pasiáns, karty říkají ano a Giroflé vlétne jako bomba a ohlásí je.
Ale představte si můj údiv — ten drahý Bibi, co onehdy řekl: „Tak v neděli se sejdeme u nás?“ — načež jsem mu odpověděla: „Ne u vás, ale u nás.“ Ten drahý Bibi nám přivádí pana Sommiera. To je zvláštní.
V pátek, když byl u nás Saëtone, ptala jsem se ho na pana Sommiera — Berthe mi o něm píše v dopisech. Ale to není důvod ho sem takhle přivádět bez varování.
Pan Sommier je pětatřicetiletý muž, hubený a anglického vzhledu.
Pépino, Bihovetz, Ricardo, Galula a Bibi jsou tu.
Žádný Saëtone. Bohužel! Bohužel! Bohužel!
Ach! Ale kdo mi ho zmlátí, kdo mi ho zmlátí? Ne Saëtona — ale Audiffera, Záhadného Emila!
Je to zvíře, zvíře, které vás velice baví, slečno!
Pépino je dočista zkrocený a začíná být příjemný.
Chudák Fiouloulou!
Víte, proč říkám chudák Fiouloulou! Příliš hubený panáček na to, abych o něm mluvila víc.
„Při tanci trochu moc svírám,“ řekl Audiffer, „ale jinak by tanec nebyl žádné potěšení.“
Slyšíte!
Skutečně mi svírá pas a ruku, to je cukroušek!
Je mi zima, je po druhé hodině, ale tolik chci dnes večer psát.
Konec trucování, konec hněvů! Konec grimas! Nedá se to dělat, jak jsem chtěla — při sebemenší příležitosti je tak milý, že tvářit se nevlídně by bylo směšné.
Znovu žádá taroty. Řeknu mu čísla a on čte vysvětlení v knížce.
Dvakrát mu vyjde, že někoho unese.
„To sedí!“ říká.
„Úplně vedle, pane.“
„Dále, že se zaplete se špatnou ženou, to taky dvakrát.“
„Podívejte, pane, to je k popukání! Čtěte.“
„Ano, ano,“ říká, „ale ne, to nic není.“
Jsme spolu úplně zadobře, ani stín, ani skvrna — ještě si na to nejsem zvyklá.
Ta ubohá zamilovaná nás desetkrát přijde vyrušit a prosit, abychom přestali, abychom šli tančit. Ale já si z ničeho nic nedělám. Chudák Olga!
Ale tu najednou tarot říká, že ten muž je zamilovaný do blondýnky.
„To sedí! To sedí! Tohle je pravda.“
„Ne, ne tohle, ale to druhé.“
„Víte,“ řekl Olze, která se zase přibližuje, „jsem zamilovaný do blondýnky, to sedí — je to pravda.“
„To vůbec není pravda,“ říkám, „dáváte přednost té druhé.“
„Ach! Ale vůbec ne, ta druhá... to je, no tak! Mám radši tady. Ta druhá, tu nechci.“
„Tam je to snazší, tam je to aspoň možné, zatímco tady nic nedostanete, nikdy!“
Tančí se dál, tančí se dál, a já s Bibim — znovu mi říká, že je zamilovaný do té blonďaté osoby.
„To není pravda!“
„Ach!“
Stále v tanci.
Pak ten šašek nakreslí srdce probodené šípem.
„To jsem já,“ říká.
„Od kdy, pane?“
„Ach! Ale vy nevíte, co znamená: ‚Od kdy, pane?‘“
Přísahala jsem si, že za takových okolností řeknu jako první právě tohle, stokrát jsem to doma vyprávěla a všichni se tomu smějí.
„Řekla jsem od kdy? Teto,“ říkám jí cestou, „teto, řekla jsem: ‚Od kdy!‘ To je cukroušek.“
Teta mě nenechá ani sekundu s tím mužem o samotě — jakmile se nějakou náhodou ocitneme sami, běží za námi. Je to zábavné, ach! Jak se bavím!
Rozběhne se do mého ateliéru, běžím za ním, zastavíme se u dveří zelené předsíně, proklouzne mezi oběma křídly, a já ho mezi nimi přimáčknu.
„Nechoďte tam, to je hloupost!“
„Ale proč?“
„Ach! Říkám vám, nedělejte hlouposti!“
Dotkne se mi ruky prstem, jako hlupák.
„Co to děláte, pane!“
„Ach! Jak máte hezké ruce!“
V tu chvíli přiběhne teta! Já vejdu do salonu a on do jídelny.
Zkrátka, dvoří mi velmi hezky. Chápete mou spokojenost — ta spokojenost mi dokonce škodí, jsem příliš rozjařená, zapomínám na svůj vznešený výraz.
Nutí mě zpívat, ale Walitský špatně doprovází, přestanu, smějeme se.
Pak Bibi dělá sto opičáren, zpívá, šklebí se, k velkému nadšení publika. Uvidíte, že zítra na mě bude plivat!
Ach! Ale teď mám bleskosvod.
škrtnutoDělá se u nás...
Ti malí Nicejci jsou jako doma. Bibi... poletuje. Bihovetz hraje a všichni zpívají. Bibi nevím jak dlouho hledá v knížce „blondýnku“.
„Víte, co hledám? Počkejte!“
„Eh! Ne, najdu vám to druhé, to je vše, co dostanete. Ach! Nemohu to najít, ale víte, co chci říct?“
„Ano, ano, naprosto, slečno.“
„Opravdu, dobře.“
„Slušný otřes. Víš, Dino, pokračuje to!“
„Aha!“
U večeře si stěžuji, jak mě teta pronásleduje, a všechno jim vypravuji.
Je to hloupé, nikdy neumím deník pořádně vést — za rok snad, v záchvatu vzpomínek si vzpomenu na spoustu věcí; počkejme, když to jinak nejde.
Mrzí mě jen, že se člověk nemůže vdát na určitou dobu — jsem si jistá, že dvouměsíční manželství s Bibim by mi udělalo velkou radost.
Je tedy třeba čekat na svobodu, bude tedy třeba klamat! Neboť nemyslete si, že tak opustím svého Nicejce — ach! kdepak! Jednoho dne spolu ještě něco budeme mít. Řekla jsem to. Královna to řekla!
Kdybych se odvážila, tady, po takových hloupostech, mluvit o Bohu, řekla bych, že Mu děkuji, vyslyšel mě! Ale neodvažuji se, nebudu o tom mluvit. I bez toho bude vědět, jak Mu děkuji!
„Cože, pane,“ řekla máma u čaje, „vy neodebíráte Journal de Nice?“
„Ne, odebírám Le Figaro.“
„Vůbec ne,“ říkám, „vy odebíráte Le Journal pour rire, Le Petit Journal, Le Grelot — tohle vy odebíráte!“
Tak takhle jsme spolu.
„Ach! Já chci vesnický ples!“
V těch proklatých salonech se nedá nic dělat.
Poslyšte, o to mi nejde! Přeji si pořádné vyznání, hezky vážné, hezky milé, hezky podle pravidel.
Ach! Jak se budu modlit k Bohu!
Neposmívejte se, mudrci, ateisté, hrubci! Nechápete mou povahu.
Bibi se na mě už bez rozpaků dívá, už nedělá grimasy jako dříve! To je cukroušek!
„Marie,“ řekl Walitský komorné, která zrovna něco přinesla, už nevím co, „Marie, předevčírem byl Emile jako kohout a dnes byl jako krocan!“
Musím odjet, nepřítomnost mi ukáže pravdu. Neboť přísahám, že nevím, jestli jsem zamilovaná doopravdy, nebo jen ze žertu.
Chápete, jsem ještě celá rozpálená, zítra budu taky. Chce to čas, aby člověk pochopil.
Jsem hodná holka, při večeři jsem vyprávěla vše, jak to tu píšu.
Ach! Ale já chci vážnost!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „english-looking“. ↩