Pondělí 11. října 1875

Jsem tak ubohá, to všechno mě ničí, jestli taková horečka bude pokračovat, onemocním! A diví se mé bledosti!
Ale je to pravda, nechápou, že člověk může trpět tím, čím trpím já!
Otevřu oči a vidím šedé tapety na zdech, natáhnu ruku a má ruka narazí na perkalové záclony, vejdu a vrhnu se na sedadlo — a to sedadlo je dřevěná židle, večer se chci natáhnout na pohovku — a hrubá látka vycpaná žíněmi mě zraňuje v obličeji!
Chci se dívat z okna a okno je malé (jsme ve druhém patře) a zamřížované proti komárům!
To všechno dohromady mě přivede k šílenství, pokud už šílená nejsem.
Panebože, Panebože, zachovejte mi zdraví, zachovejte mi tvář, dejte mi trpělivost, nebo urychlte věci!
Jak oznámila ve své depeši, Paní moje matka přijíždí dnes. Jdeme ji všichni, včetně Sapogenikovových, přivítat na nádraží. Velké jásání ze všech stran; celý den trávíme u nás, křičí se, běhá, v mámině pokoji tři Grácie na zemi, Coco (Jurkov) vážný, Dina triumfující, Marie zářící — přinesli jí dopis od jejího drahého Cimy. Giroflé mě sleduje jako stín, jedině já mluvím jazykem, který miluje.
Dědeček — myslím, že je spokojený, ostatně nikdo neví. Ten chudák nikdy nebyl zvlášť něžný a s věkem se stal necitelným, dráždivým a hloupým. Bůh mi odpusť ta slova.
Nina přichází k večeři, je už deset dní pohádaná se svým drahým přítelem.
To jsme ale u nás hodní, že snášíme takový skandál a ještě ho podporujeme, jako dnes večer.
Veřejně a násilím donutili Jurkova, aby uzavřel mír, a já, vzrušená tím příkladem, se zapomněla do té míry, že jsem vykřikla: „Na kolena, Coco!!"
Nic zajímavějšího než slyšet od Marie vyprávět o hádkách Niny s Cokem. Tak jim říkáme mezi sebou. A dáma sama mi to několikrát vyprávěla. Takže se už ničemu nedivím a skoro si myslím, že je to zcela přirozené a že to jinak ani být nemůže.
Nic mimořádnějšího také než pan Sapogenikovf v celé této záležitosti. Usmíří je podle potřeby a hledí na ně jako na své děti, říká se, z lásky k ní. Nechápu to.
Když zůstaneme samy, uvedeme mámu do obrazu o všem, o Giroflovi, o nárocích Sapogenikovových atd. atd.
Tento rozhovor se mi líbí nekonečně víc než ty ostatní [Jeden řádek škrtnutý], při kterých jsem se nudila, nemohouc ani mluvit o zajímavosti dne, ani recitovat své verše.
Ostatně jsem si svá mistrovská díla nechala pro sebe, ačkoli po nich žádali, zvláště Nina hlasitě požadovala: Valčík! Jaké honosné názvy. Valčík, Kasandřino proroctví a žalozpěv přenešťastného Girofla.
Vypráví se všechno, chlad se Saëtonem, naše cesty, prostě všechno.
Psala jsem velmi špatně, hloupě a ošklivě.
Mluvila jsem hlavně o letošní zimě.
Chci jít do společnosti!
Ta velká, ta věčná věta.