Úterý 12. října 1875

Naši Angličané z č. 55 jsou lidé hodní pozornosti. Je to lord Augustus Loftus, bývalý velvyslanec v Berlíně, a jeho rodina.
Myslím, že už nebudu chodit obědvat do pavilonu. Ten ubohý dědeček je tak dráždivý! Místo abych si zvykala, odvykám si. Je tak nudný! Neříká nic nepříjemného, ale je nesnesitelný — je to stáří, nebo hloupost? Vím jen, že mě dráždí nekonečně. Máma je mého názoru, ale má víc trpělivosti.
Daří se jí lépe, myslím, jedeme k Nině a odtud pěšky, ona, já a mé Grácie.
Je velmi chladno a mám na sobě hrubé modré, jsem vyšší než moje matka!
Zdá se mi, že to je ta dcera, a procházím se na jejím rámě plná hrdosti.
Ale hle, Saëtone, jakmile zahlédne mámu, vyrazí k ní a jde s ní mluvit. Zrudla jsem. Vysvětlujeme si. Říká stále totéž, že jsem třikrát odvrátila hlavu a že byl zoufalý, že jsem ho urazila.
Popírám to, odvolává se na svědectví Audiffreta Emila.
— Nuže, Audiffret Emil neřekne pravdu, řekne-li to. A ostatně, řekněte, přišel jste navštívit mou tetu, když jsem odjela?
— Ano! A řekli mi, že je v Monaku.
— Vy jste nepřišel!
— Čestné slovo!
— Vy, Andriot Saëtone, vy jste přišel?!
— Přísahám vám.
To všechno napůl se smíchem, napůl vážně. Konečně je po tom.
Dávám si pozor, abych odešla první, aby nebyl první, kdo nás opustí.
Kočár přijíždí s příšerou Georgesem a já ho musím snášet vedle sebe!
Dnes večer „Giroflé-Girofla". Levá lóže u jeviště. Jsme tam všechny. Máma, teta, Dina, Giroflé, Marie a já. Držím se vzadu.
Fiouloulou přichází první.
Když se v představení říkalo: Girofla je unesena piráty!
— Ano, řekl Galula, piráti unesli Girofla.
— Opravdu! A jací jsou ti piráti?
— Jsou velmi hezké, jinak by se Girofla bránil.
— O tom nepochybuji.
— Ale ano, jeho sestry jsou velmi milé a to jsou ti piráti.
— Tak jsou tady, jeho sestry?
— Ne, ale před návratem do kláštera měly dva dny volna a on jim jel udělat trochu radosti.
Ó Galulo, květe nevinnosti! Jestli si myslíš, že věřím tvým hloupostem.
Odejde a za okamžik se vrací „jako velvyslanec" — pan Saëtone žádá o dovolení se představit a omlouvá se, že není ve večerní toaletě. Dovolení je uděleno jednomyslně. Andriot, krásný Andriot vstupuje. Znovu mluvil o jakémsi tajemství s Giroflé — ta ho přijímá se sevřenými rty a svým chováním mu dokazuje, že uspěl, a povzbuzuje ho, aby pokračoval ve svých pletichách.
Pak přichází Ricardo, Bihovetz dvakrát a Chevalier.
— Panebože! zvolala máma, když vstoupil ten poslední, to je Merževský!
Zářím, že mám v lóži pět párů kalhot. Marie a Enoteas si v koutě povídají o Cimovi.
— Cože! říkám, pan Saëtone v roli důvěrníka!
— Ach! Slečno, když je člověk snížen k této roli, to je nejhorší, co může pána potkat.
— Tak proč se pořád děláte důvěrníkem ostatních!
Viditelně ho to pobavilo, ale víc jsem neřekla, protože budu vypadat, jako bych nechtěla říct vše, co vím, a on bude vědět, že je prozrazen, a bude o mně lepšího mínění.
— A pořád se miluje Girofla? zeptal se.
— Ach! Pane, k zbláznění.
Fiouloulou a Chevalier nám pomáhají nastupovat do kočáru.
— Pane Galulo, vezměte mou vlečku, a vy, pane Chevalier, pomozte mi nastoupit, tak, pane.
A naše dva kočáry nás odvážejí.
Celý večer jsem držela nohu na noze Marie, která řídila svou konverzaci podle mých různých přitlačení. Desetkrát byla na pokraji toho, aby řekla věci nechytitelné. Jaké to klepy, Panebože! Jaké to dcery přírody!

Poznámky

Pozn. překl.: Marie vymyslela slovo „inrattrapables" [sic] — slova, která jednou vyřknuta nelze vzít zpět.