Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 10. října 1875

První den deště, první den podzimu.
Nevypadám svěže, lehká bolest hlavy, unavené oči. Ach! Jak jsem neklidná! Jen aby to netrvalo.
Moje šaty u Laferrièrové všechny zničené! Jsem v koncích, bez šatů bez mě. Jestli mi do týdne nepošle nic pořádného, obrátím se na Wortha, ten mě aspoň obsluhuje s horlivostí.
Ta darebačka, ta švadlena kokot, obléká Gioiu a mně posílá ledacos!
Mou zakázkou není radno pohrdat.
Byla jsem v kostele s tetou a Marií, jsou dvě hodiny, oznamují mého přítele Barnolu, běžím se obléct. Jsem bledá; po hodině s Ricardem (vyslovuji jeho jméno po francouzsku, protože dědeček, žárlivý na Collignona, je tak vyslovoval), po hodině s Ricardem se procházíme za deště zcela nicejského, potom zajdeme k Nině, kde zůstaneme do půl sedmé.
Mluví se o hádce s jejím Cokem a směje se tomu, jako by se mluvilo k Marii o Cimovi. Je opravdu velmi originální.
Co se mě týče, jsem mučená a zoufalá.
Nepojedu už do Říma! Zjistila jsem, že na tomto světě není nic krásného, nic poutavého, nic roztomilého, nic velkého, nic skvostného, nic zbožňováníhodného kromě mé Paříže!
„Tam bych chtěla žít, / milovat, milovat a zemřít."
Nikdy neumírat, všechno kromě umírání, ta hrůzná věc umřít!
Máma nejede, je to nové zdržení. Budu se muset vyzbrojit všemi svými slzami a předvést šílené zoufalství, abych je přesvědčila k odjezdu.
Kdo je nezná jako já, nikdy si neudělá představu o jejich povaze dráždivé, vražedné, krutě otupující! Průtahy, tahanice, nečinnost, setrvačnost — jen pomyslím-li na to, všechna krev se mi vaří, srdce bije dvakrát rychleji a stávám se zuřivou a šílenou!
Když pomyslím, že zůstaneme v Nice v tomhle domku bez nábytku, bez služebnictva!
Že neuvidíme nikoho, že strávím ještě jednu zimu sama se svými šaty, že jedinou zábavou mi bude ošklivá opera, kde budu sama, sama, sama. Když pomyslím, že mi je šestnáct a půl! Když pomyslím, že jsem osamělejší, než kdybych byla sirotek. Nikdo, kdo by myslel na mou budoucnost, na můj život, nikdo, kdo by se o to staral, nikdo, kdo by mi pomohl! Nikdo, nikdo, nikdo! Kolem mě hloupé bytosti, které mě milují, které zavírají okna, abych se vyhnula průvanu, které mi nesou plášť pro případ, že by mi byla zima, které hlídají, abych chodila brzy spát, které dělají strašné grimasy, když mě slyší kašlat nebo kýchat!
Ach! Bože můj! Žádná bytost na tomto světě nemůže pochopit mé postavení! Docela sama všude, sama ve všem, sama vždy, od nejmenších věcí po nejdůležitější. Od výběru šatů až po...
Ale já si stěžuji, zdá se! Na co? Na to, že jsem nezávislá a dokonale svobodná! Nuže ne, nejsem ani jedno, ani druhé.
Jsem svobodná objednat si šaty, v malých věcech jsem paní, ale ve velkých — kolik se musím vařit, sténat, plakat, křičet. Ne abych bojovala proti jejich vůli, žádnou nemají! Ale proti jejich absurdní otupělosti. Představte si rozumného člověka, který je nucen mluvit s bláznem nebo s oslem — vyčerpává se k smrti tím, jak naléhá, vysiluje se prosbami, pláče, křičí, a blázen k němu zvedne své netečné oči, podívá se na něj a přejde pohledem k jinému předmětu, jako se právě díval na něj! A osel hýbe ušima a upírá na něj své hloupé oči; ani jeden, ani druhý mu neporozuměl. Tak ať si rozbije lebku o kámen!
Panebože, laskavý Pane! Neslitujete se nade mnou? Nesejmete tu kletbu, která na mně leží? Co mám udělat, aby ten nebeský hněv ustal? Ach! Kdybych věděla co! To je ten jediný, ten opravdový zájem, mocný a vážný. Kdyby viděli můj úsměv pohrdání, když jsem se oblékala s hlavou schovanou v náručí a řekla si: budou si myslet, že myslím na Audiffreta. Kdyby viděli můj úsměv, pochopili by, jak na něj myslím! Jsem unavená, unavená, unavená čekáním.
V okamžiku, kdy jsem to právě napsala, vstupuje teta a pečlivě zatahuje mé závěsy.
— Víte, říkám, že musíme odjet z Nice?
— Jeďme.
— Kdy?
— Kdy budete chtít.
— Říkám vám to dva roky, neříkejte pak, že jste překvapena.
— Řekněte kdy?
— Vždycky to říkáte a když přijde ten okamžik, najdete tisíc překážek. Upozornila jsem vás už dávno, že tuto zimu odtud odjedeme, že půjdu do společnosti.
Na ta slova Paní moje teta ke mně zvedla oči jako blázen, pohnula ušima jako osel, vzala do jedné ruky krabičku cigaret, do druhé kapesník a klidně vyšla. Běžela jsem za ní, zasunula závoru u dveří, zvedla ruce k nebi a vrhla se na zem, kousajíc záclony postele, v záchvatu takového šíleného vzteku, že mi zuby cvakaly, jako bych měla horečku.
Pak se ta zuřivost proměnila ve zoufalství rvoucí srdce, dala jsem se do pláče a začala tiše sténat, jako když bolí zuby — sama jsem je díky Bohu nikdy neměla, ale Dina ano, a pamatuji si její ubohý výraz.
Frédéric mě přišel utěšit, položil mi tlapu na rameno, pak, protože mě ten projev náklonnosti nedojal, přiblížil hlavu k mé tváři, podíval se mi do očí a nakonec se natáhl v celé své délce, aby si hrál, a tu já, nemohouc už dál, jsem si lehla vedle něj a opřela hlavu o jeho hruď, šeptajíc: jsou jen psi, jsou jen psi!
Ale najednou jsem se zvedla a vrhla se do křesla naproti velkému zrcadlu, zvedla ruce a nechala je pak spadnout na kolena. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem se v tom křesle, svou bílou tvář mezi pažemi, a své nahé oblé paže, a celou sebe konečně, sotva oblečenou v té zoufalé póze, a přišla jsem si velmi hezká; to několikaminutové rozjímání mi trochu vrátilo klid a umožňuje mi v tuto chvíli psát.
A nyní si přečtěme od začátku, abychom viděli, zda jsem se dobře vyjádřila. Ano, chce-li kdo, ale nikdy se lidské pero nepřiblíží skutečnosti! Tvořit lze, ale kopírovat nikdy.
Ach! Bože můj! Vezměte mě pod svou svatou ochranu, neopouštějte mě tentokrát! Modlila jsem se k vám za časů vévody. Chtěla jsem zrovna jít mluvit s tetou, ale proč? Proč prosit lidi, co mohou lidé! Jedině Bůh může, ale Bůh mě neslyší! Spravedlivý Bože, Svatá Panno, Ježíši! Nejsem hodna být vyslyšena, ale na kolenou vás zapřísahám, tak moc vás prosím! Není modlitba zásluhou, jakkoli malou, nedosáhnou i ti nejnehodnější na základě vytrvalé modlitby!
Věřit a obracet se ke svému Bohu, to nic neznamená! Bože můj, Bože můj, Bože můj. Ach! I kdybych psala do zítřka, neřekla bych nic jiného než tato slova: Bože můj, smilujte se nade mnou!