Sobota 9. října 1875

Ach! Ha! Ha! Kde jsem měla rozum? Vždyť jsem přišla o rozum!
Tenhle muž se mi měl líbit! Já ho měla milovat! Fuj! Já se měla snížit k tomu, abych se zabývala mužem dřív, než se on začal zabývat mnou! Ale kde jsem měla hlavu? Vždyť to nebyla já! Vždyť jsem byla v šílenství! Kdybych tu neměla svůj deník, myslela bych, že se mi to zdálo.
Má pýcha se bouří a já stojím před ní v pokorné póze, neboť vím, že jsem na ni zapomněla, zanedbala ji. Jak je to ošklivé!
Tak takhle to dopadne, když se člověk nedívá častěji do sebe. Nikdy si neodpustím... zastavte! Nemám si co odpouštět, nemilovala jsem ho a to slovo tu shledávám nemístným.
Líbil se mi, zaujal mě; nezaměňujme to, prosím.
Vpravdě bych byla neomluvitelná, kdybych zavinila, neboť právem či neprávem se považuji za arcivévodkyni, ba víc, kdybych se narodila jako princezna z rodu Bourbonů, jako paní z Longueville, kdybych měla za služebníky hrabata, za příbuzné a přátele krále, kdybych od prvního kroku v životě nepotkávala než skloněné hlavy, než úlisné dvořany, kdybych kráčela jen po erbech a spala jen pod královskými baldachýny, kdybych měla celou řadu předků, jeden slavnější a pyšnější než druhý, kdybych to vše měla, zdá se mi, že bych nebyla ani pyšnější, ani arogantnější, než jsem!
Pochopte tedy, představte si to, dokážete-li, ale nedokážete, co to pro mě znamená být tak hluboko pod ostatními ve společnosti, snášet Galulu! Co se toho posledního týče, je to tak nízko, že mě to nijak neobtěžuje, je to věc, kus nábytku, nic, nemluvme tedy o tom. Jsem k němu laskavá jako vůbec ke všem podřízeným, čím níže kdo je, tím jsem důvěrnější, jak dosvědčí matka Georgesová a obchodnice z rue de France.
Chápete, že takto postavena mi je zbytečné a nemožné milovat ničemu. Dost na tom, že jsem se ponížila před vévodou z Hamiltonu, který je přece z dobrého rodu a královské krve. Jeden Hamilton se oženil se sestrou krále Jakuba III. Skotského, nemýlím-li se. A dobře cítím, že tato adorace hozená pod jeho boty je ponížení pro takovou velkou královnu, jako jsem já, a jako královna i jako žena!
Nic tak opovrženihodného jako žena, která miluje první, zvláště když ji nemilují. Nic tak opovrženihodného jako já při této příležitosti.
Ó Bože můj, jak vám žehnám; tyto myšlenky, které mi přicházejí od vás, mě vždy udrží na správné cestě a ani na okamžik mi nedají spustit oči ze zářivé hvězdy, k níž kráčím!
Zdá se mi, že v tuto chvíli nekráčím vůbec, ale budu kráčet, a kvůli takové maličkosti se nebude kazit tak krásná věta.
Ach! Vážně, jsem unavená svou bezvýznamností, brzy mi bude sedmnáct! Usychám nečinností, plesnivím ve tmě — slunce, slunce, slunce!
Z které strany ke mně přijde? Kdy? Kde? Jak!
Nechci nic vědět, jen ať přijde!
Ve chvílích velikášství se mi zdají všechny předměty nehodné dotyku, pero mi odmítá psát každodenní jména, dívám se s nadpřirozeným pohrdáním na vše, co mě obklopuje, a pak si se vzdechem říkám: Jen odvahu, tento čas je jen průchod, který mě vede tam, kde mi bude dobře.
Jsem bláznivá, jsem předurčená?
Tak nebo jinak, je mi to jedno. Nudím se, ztrácím trpělivost. Kdy už přijde ten den!
Večer čtu se svými Gráciemi.