Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 7. října 1875

Tady je jeden z dopisů toho pana Couthona, ať ho čert vezme.
Druhého večera mě napadla myšlenka: co když se někdo baví psaním dopisů mým jménem? Ach! Tím hůř, já přece taky píšu.
Třetí výstraha je odeslána do Paříže. Nešťastníku! atd.
Marie má dnes sedmnáct let a obědváme u Niny. Mezi námi, myslím, že jí je dobrých osmnáct, ale přiznává se sedmnáct, tak ať je jí sedmnáct.
Staří i mladí mají co chvíli Giroflu na jazyku a staří i mladí se ho neodváží vyslovit, ale proto si nemyslete, že by se mluvilo o něčem jiném.
Pořád o tom Nicejci, ale aniž by ho kdokoli jakkoli jmenoval — to bylo zvláštní.
Dopoledne jsem byla trochu malátná, ale kolem páté se cítím ve formě dobýt svět, a tu přijde Fiouloulou s knížečkou se jmény členů Středomořského klubu. Na první stránce a stálý člen: Audiffret, (d') Emile.
Ale ta dvě jména, která mi udělala radost, jsou vévoda z Hamiltonu a sir Frederick Johnstone. Ta jména jsou mi jako vůně přicházející z daleké a milované země.
Před rokem a půl bych při čtení — vévoda z Hamiltonu [Jeden řádek škrtnutý: připadala bych si] — zrudla, zbledla, rozplakala se, dusila se, a teď jsem klidná. Vzpomínám si, jak jsem četla dějiny Německa s Collignonem — musela jsem mít neustále ruku u obličeje, protože pokaždé, když se tam objevilo „duke", zrudla jsem a rozrušila se jako nešťastnice.
Vůbec jsem nemohla klidně slyšet ten titul, a teď jsem klidná.
Jeho adresa je uvedena na Promenádě Angličanů č. 77. Myslela jsem, že bydlí v hotelu.
Sapogenikovfovi nás berou do divadla na „Velkovévodkyni z Gerolsteinu"; je to dávno, co jsem ji viděla, ale to mi nebrání odejít po druhém dějství; doprovodí mě Bihovetz, který s Barnolou, jehož potkám na chodbě, mi pomůže nastoupit do vozu.
V kavárně Maison Dorée bylo několik pánů, jako Danesi, který má hezkou ženu, a jiní, a dívali se na mě, jako bych opravdu byla osobnost.
Co se zrádce Enotease týče, potkala jsem ho u východu, smekl a já mu řekla dobrý večer.
Mám zvláštní způsob, jak říkám: Dobrý večer, pane. Hlas mám plný a přívětivý a jistý. Nevím, jestli si toho ostatní všimli.
Chudáček Galula, perla nicejských, celý nesmělý a zmatený, nám nabídl lóži na dnešní koncert, ale nemohly jsme přijmout, protože jsme byly zadané se Sapogenikovfovými.
Chudáček, snad tu lóži koupil schválně, aby nám ji nabídl! Proč sakra jde všechno na tomhle světě naruby! Ten Galula, který... zatímco... koneckonců! Rozumím si.
Trávím klidně své dny; myslela jsem, že se budu bez toho pokladu nudit, jak říká paní moje teta. To má co dělat s jeho proměnou, s tou Gioiou; kdyby dál byl stejný nebo ještě víc, chyběl by mi. Ale teď se bojím, dostala jsem takový... jak to říct? Představte si, že běžíte dlouhou chodbou, tak dlouhou, že nevidíte konec, rozběhnete se, a ejhle — byl to jen klam zraku, dorazíte tam s oběma nataženýma rukama a narazíte do zdi.
To jsem já.
Narazila jsem oběma nataženýma rukama do zdi. Přiznejte, že to je nehoda vůbec ne příjemná.
Neodvažuji se už nejen stěžovat, ale dokonce ani nic říkat, protože se vrátí a už k nám nepřijde; ostatně to si s tetou říkáme od rána do večera.
Tímto způsobem, vrátí-li se zle, nebude nic nového, ani žádné trapné postavení, ani žádné grimasy; a vrátí-li se dobře, bude to příjemné překvapení.
Věrný Fiouloulou! Proč?
[Na příč stránky: Právě jsem si přečetla tyto řádky znovu a představila jsem si, jaký obličej by udělal Girofla, kdyby mu je někdo přečetl, jeho úsměv a jeho gesto.]