Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 8. října 1875

Teta řekla — Mademoiselle, nicejsky, jak říkával ten Nicejec, a to mi udělalo tak velkou radost.
Všechno bylo čisté, mladé a svěží! Roční doba, protože bylo jaro, a my, mně šestnáct, muži čtyřiadvacet. V Nice žádní cizinci, žádné kočáry, žádný prach, naprostý klid, rušený jen námi. Ach! bylo to zábavné, bylo to roztomilé, bylo to čisté. Jen jedna věc... minulost toho tvora; neboť jsem stejně žárlivá na minulost jako na přítomnost, ba ještě víc, protože proti ní se nedá nic dělat!
A troufám si to říct, ten chlapec se trochu prošel mimo cesty ctnosti. Eh! A to mě dráždí!
Cením si sebe nade vše, a sama myšlenka, že mě staví vedle nějaké jiné, že mě nepovažují za jinou než všechny ostatní, za nadřazenou všem ostatním, ta myšlenka sama mě přivádí k zuřivosti.
Především to, že miloval dřív, než začal milovat mě, že si snad uchovává vzpomínku na tu lásku, že srovnává tu, kterou cítí ke mně, s tou, kterou cítil k jiné! Ach! Jak je to ponižující! Chtěla bych, aby zapomněl a pošlapal všechno, aby pohrdl a zničil vše, co mi předcházelo, aby neexistovala než já, a nic před a nic po, leda vzpomínka na mě!
Jedině tehdy budu spokojená, jinak budu tomu muži, ať je to kdokoli, vždy chovat zášť, a bude se mi vždy zdát, že on... dost, naskytne se příležitost a pak řeknu celou svou myšlenku. Tady se příliš silná slova nehodí.
Panebože! Dny, týdny, měsíce plynou; unavená bojem upadám do jakési otupělosti a nechávám všechno plynout a mlčím; ale přijde chvíle, kdy mi ten klamný klid začne tížit, kdy věci, které jsem nechávala plynout, plynout nechtějí, kdy se bouřím a propadám zoufalství! Už říjen a nic se nestalo! Panebože, Pane, copak bude tento rok ztracen!
Nepořádky v domě jsou pro mě velkým žalem, ty podrobnosti obsluhy, ty pokoje bez nábytku, ten vzduch zpustošení, bídy, mi trhá srdce!
Panebože, slitujte se nade mnou a pomozte mi to uspořádat.
Jsem sama!
Tetě je to všechno jedno, ať se dům rozpadá, ať zahrada usychá! Ani nemluvím o podrobnostech. A mě ty zanedbané podrobnosti dráždí, kazí mi povahu.
Když je kolem mě všechno krásné, pohodlné, bohaté a půvabné, jsem veselá a hodná a v pořádku, ale spoušť a prázdnota mě činí zpustošenou a prázdnou od všeho. Vlaštovka si upraví hnízdo, lev svou sluj — jak to, že člověk, tak nadřazený zvířatům, nechce dělat nic?
Říkám-li tak nadřazený, neznamená to, že si ho vážím, ne. Hluboce pohrdam lidským rodem, a z přesvědčení. Nečekám od něj nic dobrého. Neexistuje to, co hledají a v co doufají snílci, dokonale dobrá duše! Ti, kdo jsou dobří, jsou hloupí, a lidé ducha jsou buď prohnaní, nebo příliš zaujatí svým duchem, než aby byli dobří. Navíc je každý tvor v podstatě sobecký, tak mi hledejte dobrotu u sobce.
Zištnost, lest, intriky, závist! Blahoslavení ti, kdo mají ctižádost, to je vznešená vášeň; z ješitnosti a ctižádosti se člověk snaží vypadat dobrý, aspoň před ostatními a občas, a to je lepší, než nebýt dobrý nikdy.
Dobrá, děvče mé, vyčerpala jsi celou svou učenost? Prozatím ano. Aspoň tak budu mít méně zklamání. Žádná zbabělost mě nezarmoutí, žádný ošklivý čin mě nepřekvapí. Nepochybně přijde den, kdy si budu myslet, že jsem našla muže, ale toho dne se ošklivě zmýlím. Dám se chytit jistým tvarem těla a budu si myslet, že jsem našla. Ten den jasně předvídám, a protože tehdy budu zaslepená, říkám to nyní, kdy vidím jasně.
Ale podle toho, proč žít? Když je na tomto světě samá podlost a ničemnost?
Proč? Protože chápu, že to tak je, protože já taková nejsem, protože ať se říká co chce, život je překrásná věc, a protože bez přílišného hloubání je možno žít šťastně.
Nespoléhat na přátelství, ani na vděčnost, ani na věrnost, ani na poctivost, statečně se povznést nad lidské bídy a zastavit se mezi nimi a Bohem.
Brát ze života vše, co se dá, a rychle; neubližovat svým zatraceným bližním, nenechat si uniknout ani okamžik potěšení, zařídit si život pohodlný, hlučný a skvostný, povznést se naprosto co nejvýše nad ostatní, být mocná!
Ano, mocná, mocná čímkoli! Pak je člověk obávaný nebo respektovaný, pak je, je mocný, prokristapána. A to je vrchol lidského blaha, protože pak jsou ti zatracení bližní umlčeni buď zbabělostí, nebo něčím jiným, a nekousají vás.
Není podivné slyšet mě takto uvažovat? Ano, ale tato uvažování u mladého štěněte, jako jsem já, jsou novým důkazem toho, co svět stojí.
Musí být pořádně prosáklý špínou a zlomyslnostmi, když mě za tak krátkou dobu tak potemněl.
Je mi teprve šestnáct.
V tom vidím božské milosrdenství Boží, neboť až budu úplně zasvěcena do ošklivostí tohoto světa, uvidím, že není než On nahoře na nebi a já dole na zemi. To přesvědčení mi dodá větší sílu, nebudu se dotýkat hrubých věcí než proto, abych se o ně opřela a povznesla, a budu šťastná, neboť si nebudu brát k srdci malichernosti, kolem kterých se lidé točí, bojují, požírají se a trhají jako hladoví psi.
Tolik slov! A kam se mám povznést?
A jak? Já, která nejsem ani na úrovni paní Prodgersové! Ó výsměchu! Povznáším se jen v duchu, stále jen v duchu, má duše je velká, jsem schopna nesmírných věcí. Ale k čemu mi to všechno je!
Když žiji v temném koutě, ode všech přehlížena!
Podívejte se, a už oplakávám své zatracené bližní! Ale nikdy jsem jimi nepohrdala, hledám je, naopak je chci, bez nich na tomto světě nic není! Jenom, jenom si jich cením tolik, kolik stojí, a chci jich využít.
Dav je všechno! Co mi záleží na pár nadřazených bytostech! Potřebuji celý svět, potřebuji lesk, hluk!
Když pomyslím, že!...
Vraťme se k věčně nudnému, pravdivému a nezbytnému slovu: čekejme.
Ach! Kdyby věděli, jak mě to čekání stojí!
Ale miluji život, miluji nudu stejně jako radosti. Miluji Boha a miluji jeho svět se všemi jeho podlostmi a navzdory všem jeho podlostem, a možná dokonce kvůli všem jeho podlostem.
Jsem ospalá a znuděná, od té doby, co jsem zmínila bolest v rameni, se na mě teta dívá vyděšenýma očima a dráždí mi nervy. Všechno mě dráždí! I moji psi jsou mi nesnesitelní a strach z nemoci jako ve Spa mi žene krev do tváře a rozbuší srdce! Nikdy v životě jsem se tak ničeho nebála!
Bez chuti a bez nadšení vycházím, Nina a její děti se procházejí pěšky, přidáváme se k jejich družině. Ach! Kdybys věděla, jak jsem to dnes ráno vytřela lidskému rodu, říkám Marii, v odpověď na už nevím co.
A kdybys věděla, jak je mu to jedno! Vůbec nic mu to nedělá, odvětila ta dívka velmi duchaplně.
Skutečně, nemá se o nic hůř.
Pâris se s námi projel v kočáře, je v hádce se svou krásnou dámou.
Jak je to smutné, nemít nikoho, o koho se starat.
Je stále překrásně, vzduch je vlahý, měsíc svítí, stromy jsou černé, Nice je krásná, nedala bych přednost nejkrásnějšímu výhledu na světě před tím, který mám ze svého okna; je krásně, ale smutno, smutno, smutno. Naštěstí je tu můj druhý život, a v tuto chvíli jsem dospěla k nesmírně zajímavému bodu; myslím, že d'Audiffret se podruhé zabije a vévoda se obje[ví].
Isabelle de Baviere je tak špatně napsaná, scény tak špatně propojené, že je to k politování.
Budu ještě chvíli číst a pak půjdu pokračovat ve svém mozkovém románu.
[Škrtnuto: Sobota 9. října 1875]
Proč se nikdy nedá mluvit bez přehánění. Mé černé úvahy by byly správné, kdyby byly o něco klidnější, jejich prudká forma jim ubírá přirozenosti.
Existují velké duše, existují krásné činy, existují poctivá srdce, ale ve vzplanutích, a tak vzácně, že je nelze zaměnit se vším ostatním.
Řekne se snad, že mám tyto myšlenky, protože mě něco sužuje. Ale ne, mám svá obvyklá trápení a nic zvláštního. Nehledejte nic jiného, než co je v tomto deníku, jsem svědomitá a nikdy nezamlčím ani myšlenku, ani pochybnost.
Zachycuji se tak věrně, jak mi to dovoluje můj chudý duch, a jestli mi nevěří, jestli chtějí vidět za nebo uvnitř toho, co říkám, tím hůř! Nic neuvidí, protože nic není.
Hlava mi těžkne a oči se mi zavírají, a zároveň mám chuť ještě psát, pero klouzá dobře po papíře a i kdybych neměla co říct, pokračuji pro potěšení z plnění bílých listů a pro příjemné škrábání svého pera.
[Škrtnuto: Má hlava těžkne a mé oko se klíží, / a přesto dál píši, / abych vyprávěla, co mé srdce skrývá, / avšak nemohu... a tolik, tolik bych chtěla říci!]
Vážné verše mi nejdou.