Úterý 5. října 1875

Třikrát jsem si dnes ráno znovu lehla, [Škrtnuto: tolik] rameno mi nedovoluje se hnout.
To je hloupé!
Včera jsem svým Gráciím vyprávěla o podivné předpovědi, kterou mi udělala jistá věštkyně. Girofla mě miluje, vezme si mě. Udělám skvělý sňatek [Škrtnuto: zeptala jsem se, zda to je], ale ten skvělý sňatek nebude ten s ním...
Přesto se podruhé nevdám, [Škrtnuto: ale] budu milenkou krále... bavorského.
Nic podivnějšího! Vlastně by to nebylo špatné.
Stejným způsobem jsem předpověděla Marii, že si vezme svého Cimu, že bude šťastná, ale nebude mít ani lesk, ani velké bohatství.
Olga si vezme krále doopravdy, ale nebude to opravdový král a bude chudý.
Ale můj horoskop je ten nejpodivuhodnější — vdát se za d'Audiffreta a stát se milenkou bavorského krále!
Jaká pravděpodobnost!?
Bylo by to nadmíru skvělé, malý král ve všem napodobuje Velkého krále.
Ale vdát se za toho muže!
Koneckonců uvidíme. Zaznamenávám to všechno do deníku, protože se věci často uskuteční a je to pak velice zvláštní.
Říkala jsem to? Ne, neříkala jsem, že jsem mezi karikatury Nicejců umístila vlastní osobu. Vlevo Saëtone, vpravo Fiouloulou, uprostřed Godard, vpravo dole Girofla s cylindrem, jak vystrčuje hlavu z cimbuří věže; a vlevo já, jako protějšek pána hradu, já s růžovými křídly a tykadly na hlavě — klidně mohu říci rohy, v celé té aféře jich mám nádherný pár, korunu mučedníka, jak tomu říkám. Girofla je velmi podobný, jenže vypadá, jako by si stěžoval, výskal, jako by opravdu byl zajatcem ve své věži; co se mně týče, jsem se sebou velmi spokojená, mám svůj elegantní, majestátní, prostý a galantní výraz... Oknička Ohně byla otevřená a myslela jsem si, že tam je. Ne, není tam, ani ona ne. Ach! Potvory!
Rameno mě trápí, jsem bledá, lehce mě bolí hlava. A jak se bojím! Panebože, kdyby ta bledost měla pokračovat!
Ne, Bůh se nade mnou smiluje.
Nudím se, procházíme se s tetou. Potom si beru Marii a vedu ji do lázní, kde jsou všichni ostatní. Mluvíme s panem de Ballotem, který mě zasypává pochvalami, vyprávěli mu o mně zázraky. Děkuji těm, kteří takto mluvili.
Vidíme ty Angličany, dva nové Angličany; jeden z nich je hezký, teta to říká už tři čtyři dny, kdykoli jde kolem. Vypadá líp než cokoli, co tu je (a to není těžké), všimla jsem si ho, ale nezaujal mě a přišel mi trochu jako špalek.
Prožívám teď zatmění, líbí se mi Girofla a aby byl někdo hezký, musí být jako on.
Ten malý z druhého rána se mu velmi podobá, ale je příliš mladý a ošklivý.
Krása jako Wittgensteinova se mi například líbí, ale toho impozantního muže se bojím, kdežto ten Nicejec je mi roven věkem i duchem, není ani vážný, ani seriózní, já jsem bláznivá, on je bláznivý, on je darebák a já jsem darebačka, proto mě baví, cítím se s ním svobodná jako s kamarádem, a proto z toho nemůže být nic vážného. Prostě mě baví.
Máme dobrého kuchaře.
Ach! Zapomínám, dnes ráno jsem znovu dostala dopis od jakéhosi Couthona, je to už druhý, oslovuje mě slečno Yvonno, mluví o mých citech, o mých výčitkách, ujišťuje o své věrnosti, přísahá, že není lhostejný, naříká nad nemožným návratem dřívějších citů, stěžuje si na nedorozumění.
Jedním slovem, ničemu nerozumím. Předevčírem přišla Daniloffová k nám s vizitkou toho muže, který u ní byl, aby ho představila v domě. Přirozeně jsme odmítli. Nezná ho, my také ne. Je to buď omyl, nebo žert, anebo je ten člověk blázen. Nepochybně žert. Říkala jsem, že dva nové dopisy byly odeslány za poslední dva dny. Dvakrát nešťastný otče atd. a nešťastný atd., jeden na Věž, druhý do Paříže.
Mám chuť na další hloupost, ale tahle je příliš riskantní, snad ji udělám.
Kdo jsou ti Angličané? Ten blondýn se na mě od prvního okamžiku hodně dívá, a dnes večer Marie udělala „ach!" a takovou tvář, jako by viděla něco nesmírně krásného, když nás míjeli v landaueru. Sama se tomu smála.
Ne, nudím se, odjeďme, odjeďme z mého drahého města, drahého města, které mi dalo jen trápení! Jeho podnebí mi nicméně prospělo.
Ne, to je hloupé, nemáme ani ten malý nicejský bataklán, Laurentiho, Danise, Andriota atd. atd.
Ach! Nudím se. Ach! Ach! Ach! Ten rytíř, který nám měl spadnout z nebe podle mého tušení, není to ten Angličan?
Viděla jsem ho málo, nebije do očí jako Frédéric, ten krásný Johnstone, kterého jsem na první pohled pochopila celého.
Jak je otravné být obklopená malichernými trampotami! O Hamiltonovi nic.