Pátek 24. září 1875

Vycházím v deset, sama s Fritzem, ani živé duše! Zuřivé slunce, modré moře, té nepříjemné nafialovělé modři, a ohnivé nebe! Hodinu se procházím; když se vrátím a dojdu na odpočívadlo v prvním patře, vidím u dveří Věže fiakr — podívejme, pomyslela jsem si, bylo by legrační potkat ho po včerejšku — a jdu zase ven, ale nikoho nepotkám; ten bídák ostatně chodívá ráno ulicí de France.
Ale nevyšla jsem nadarmo; vymyslela jsem něco, co v očích toho zvířete zmírní náš zámecký kousek. Šídlo v pytli neutajíš: velmi výstižné ruské přísloví.
Dříve nebo později se musel dozvědět, pokud to už nevěděl, že se o něj zajímáme. Ano, mohl to uhodnout, ale teď je to jistota.
Jsem vyřízená, jak říká Tite. Všechno vyšlo najevo a křičet nebo dělat grimasy je zbytečné a ošklivé.
Jak musí být pyšný! Co si o nás musí myslet!
A včera, když jsme ho viděly s celou tou družinou na Promenádě, jsem si jistá, že to těm pánům vyprávěl.
Ne, ale být chycena jako já — to je nedůstojné. Věděla jsem, že se to musí dozvědět, dokonce jsem mu to chtěla vyprávět, ale nikdy jsem si to nepředstavovala; myslela jsem si sice, že mu to povím, ale doopravdy jsem si to nedovedla představit.
Faktem je, že jsem v choulostivé situaci a že pánem je on.
Aspoň jsme se tomu celý měsíc smály, a to je jistá náhrada.
Dnes ráno se smějeme: přijde zedník, který u nás dělá všechny opravy, a začne se tetičce chlubit svou poctivostí, říká, že Biasini je obyčejný lump (neřekla jsem, že před třemi dny tetička vyhodila Biasiniho kvůli tomu příšernému bazénu, co nám udělal), že Biasini je podvodník, a pak:
„Madam, vy jste s Emilem přátelé, zeptejte se Emila, tu Věž jsem mu přece stavěl já. Ó, ten mě dobře zná, Emil, vy jste s ním přátelé, zeptejte se ho.“
Už to není pan Emil, ale prostě Emil.
Není na tom nic k smíchu, ale baví mě to, protože všechno, co se týká toho muže, mě zajímá; jeho způsob řeči mi připadá roztomilý, všechno, co se o něm dá říct, mě zajímá obzvlášť, z nejmenších věcí se stávají události a s trochu příliš živou radostí se dovídám všechno, co ho může povznést nebo mu dodat velikosti, každou výstřednost, každé bláznovství, každý rozmar toho tvora mě zaměstnává. A přece si nemohu říci: miluji ho. Podráždil mě; ze samé zlosti se jím začínám zabývat až příliš, a je-li ve mně něco k němu, může se chlubit, že si to něco stvořil sám.
Nu, člověk se učí každý den. Ten muž mě naučil nesmírně mnoho věcí. Dokážu je uplatnit v praxi? Myslím, že ne. Jsem příliš upřímná, a to by člověk být neměl; jeho metodu považuji za nejlepší a budu ji napodobovat, nakolik žena může napodobovat muže. Nemilovat nikoho, dělat naprosto opak toho, co se říká, měnit se náhle tak, aby se protivníkovi zatočila hlava, nikdy mu nedat čas, aby se vzpamatoval, nýbrž jednat tak rychle a tak jinak, než čeká, že ať je jakkoliv silný, zůstane omráčen! To je, myslím, přesný výklad jeho systému i mého, protože ho přijímám za svůj. Ale ne, to nikdy nedovedu. Kdo ví? Nepodaří-li se to napoprvé, zkoušej, zkoušej, zkoušej znovu.
Připravila jsem si několik věcí pro svůj nový systém a nemohla jsem je uplatnit! Procházely jsme se jako každý večer a ke své zlosti jsem viděla d’Audiffreta desetkrát projet tam a zpátky, rychle jako šíp (takové tempo by darebákům mělo být zakázáno; vévoda jezdil takhle), aniž by ho napadlo sestoupit.
Nebylo by bývalo lepší vzdát se všech svých plánů hned v první chvíli, kdy jsem viděla, že to nejde podle mých představ? Jistě, jsem opravdu podivná, sama se sobě divím. Proč jsem si to namlouvala? Kdo s tím přišel, jak jsem na to vůbec začala myslet?
Nějaké důvody asi byly. Jaké? Už si nevzpomínám; přijela jsem do Nice a najednou se začal dívat — a tím to začalo.
Ale proč se nechat představit, proč přijít! Proč! Nikdo ho o to nežádal, přišel sám! Proč! Koneckonců, kdyby nebyl dával podnět k domněnkám, nebyla bych si nic domýšlela. Neboť jsem nic neříkala ani o Woermanovi, ani o Gerickovi, ani o Paparigopoulosovi, ani o Tanlayovi, ani o Barnolovi, ani o nikom. Nikdo z těch pánů mi nedal důvod domnívat se cokoliv. Ale tenhle, najednou... Jsou chvíle, kdy si myslím, že se s námi pan d’Audiffret seznámil prostě jen tak... ale ne, vůbec ne jen tak; zkrátka pokračujme, říkám tedy, že se s námi seznámil... ze zvědavosti a to je vše, přichází čas od času a to je vše, naprosto vše.
Ach! Ale to je vážná chyba! Ach, podívejte, jak člověk prohlédne teprve příliš pozdě! Nevynechala jsem jediný den v lázních, nechávala jsem se unášet radostí, že tam chodím, na nic jsem nemyslela!
Hlupačko, oslyně! Měla jsem vynechávat! Ach, ale byla jsem absurdní. Nuže, doufejme, že si z té výborné lekce do budoucna vezmu ponaučení.
Jedna věc mě trochu utěšuje: chodila jsem do lázní stejně pravidelně před tím, než jsem ho poznala, jako potom. Ne, měla jsem vynechávat! Ach, ten lump! [text ukrajinského přísloví, jehož překlad následuje] Velmi výstižné maloruské přísloví. Za vlastní peníze si koupil neštěstí. Pochopila jsem jeho metodu a budu ji používat, o to ať nemá strach!
Zkrátka doslova nevím, co si mám myslet; já č. 1 a já č. 2 jsou rozhádané víc než kdy jindy. Důvěřuji v Boha a čas ukáže. Zatím si, i když jsem dotčená a rozzlobená, nebudu lámat hlavu hloupými dohady.
Paris a Nina u nás večeřeli, odešla jsem od stolu, abych se potřetí vykoupala a učesala; tetička tvrdí, že Nicejci mají přijít. Učešme se, a nepřijdou-li, tím hůř; nebýt té hanby, že před svými budu vypadat jako poražená, jsem úplně smířená. A zatím jsem jen trochu dotčená, je to věc sebelásky a nic víc.
Neřekla jsem to hlavní; neřekla jsem, že si navzdory všemu za svou myšlenkou půjdu, budu stále čekat, i kdybych měla čekat do sedmdesáti let. Řekla jsem, že jsem zašla příliš daleko, abych couvla, a opakuji to.
Je po desáté, nikdo nepřišel a už se mi zdá, že zase neznáme živou duši. Jako naschvál přišlo několik dobrých dní, a pak znovu samota, samota a smutek! Znovu upadám do sentimentality, dívám se na nebe a hvězdy, na moře a černé stromy.
Znovu jsem sklíčená, smutná, mám chuť plakat. Jako ve Spa: žila jsem měsíc, jak se patří, vrátila se do Nice a znovu jsem na celou zimu upadla do toho žalostného stavu. Na jaře mě Girofla a ostatní nicejští darebáci probudili, rozveselili, ale hle, je tu podzim a znovu přichází nuda. Ne, musíme odjet; od prvního okamžiku až dodnes jsem neměla nic než urážky, žaly, zklamání! Všechno mi tu uniká, půda mi ujíždí pod nohama.
Já, mladá, hezká, duchaplná a vzdělaná, chřadnu tu bez uplatnění, čím dál víc se rozkližuji, rozpouštím se; brzy ze mě nic nezbude. Ó Nice, styď se, že mi za tolik lásky splácíš tak černým nevděkem! Nevděk je prý svoboda srdce. Kdo to řekl, je odporný člověk!
Kdy už budeme žít tak, jak bych chtěla, ó můj Bože!
Ale nechme ten smutný námět, věčný námět mých nářků. Kéž bych mohla skládat verše, opravdovou poezii, abych vyjádřila všechen smutek své mladé duše, ubohé duše! V šestnácti už prožila tolik věcí, hlavně věcí, které poznat neměla. Urážky, pomluvy, ponížení, ba i potupu! Nevděk a černotu lidského pokolení, jeho zbabělost a malost!
Panebože, copak tohle mám znát! Největší žal, jaký může žena mít v šestnácti, je žal z lásky. Ostatní věci jí nemají chybět — bohatství, postavení, to vše je nutné, jako voda rybě, jako vzduch ptákovi.
Nešťastnice, která tyto věci nemá, ztrácí polovinu svého ducha, tu skvělou a uhlazenou polovinu; ztrácí jistotu, a i když má víc ducha a krásy než ostatní, působí neobratně a ošklivě.
Žaly z lásky jsou jediné čisté žaly; zbytek je třeba nechat darebákům, lůze.
„Víte, pane,“ řekl jednoho dne někdo d’Audiffretovi, „dnes ráno jsem viděl průvod dívky, která zemřela z lásky.“
„Ach, můj Bože,“ odpověděl, „to je jediná slušná smrt, jediná, která není ošklivá, která nás trochu zkrásní, která nás zušlechtí.“
Myslím, že má pravdu. Platí-li tohle, jsem pták, kterému chybí vzduch, nebo ryba, které chybí voda.
Ale nechme ten smutný námět. Myslím na to dost i bez toho a v každé chvíli mě to hryže.
Vraťme se k věcem lehkým, veselým.
Položme si jednou provždy několik dobrých otázek a odpovězme upřímně a moudře.
— Miluje mě pan d’Audiffret?
— Ne.
— Kdo je pan d’Audiffret?
— Pan d’Audiffret je mladý muž, který četl Mémoires du maréchal duc de Richelieu, v jehož stopách chce kráčet. Míří k donžuánství a dosahuje ho. Dosud nemiloval.
— Miluji pana d’Audiffreta?
— Ne, ale velmi se mi líbí a dotkl se mé sebelásky.
— Co jsem já?
— Jsem pan d’Audiffret ženského rodu. Ale jsem velmi mladá, příliš mladá. Nevím, zda jsem milovala. Myslím, že ano. A i v tuto chvíli skoro miluji; kdyby pan d’Audiffret byl Hamilton nebo Doria, milovala bych ho.
Ale je tu ta překážka mezi námi, pro mě nepřekonatelná. Mám před sebou vytyčený plán. Ptala jsem se, myslím, co jsem zač; nuže! Přečtěte celý můj deník od začátku a budete to vědět, snad.
Jsem tvor ctižádostivý až k šílenství, ale dobrý, prudký a tvrdohlavý, ale velkorysý. Mám ráda, když mě milují, a ráda miluji. Řekla jsem hloupost, když jsem řekla: „Nevím, zda jsem milovala.“ Velmi dobře vím, že jsem milovala, ale protože je to dávno a byla jsem tehdy tak mladá, dovoluji si o tom pochybovat, což je velmi špatné.
Tím je, doufám, otázka vyřízena. Celé neštěstí je v tomhle: od prvního okamžiku jsem se na d’Audiffreta dívala jako na muže, který je můj. Brzy jsem poznala, že jsem se hloupě mýlila, ale se svou obvyklou houževnatostí jsem nechtěla povolit a říkala si, že když to není, tak to bude. Zvykla jsem si na tu myšlenku a teď jsem velmi nešťastná, že musím uznat svůj omyl; zasáhlo mě to do živého a dělám (v duchu) všechno na světě, abych se vzpamatovala, abych nad tím mužem zvítězila. Ale on mě nemiluje, a to mě přivádí ke zlosti.
Řekla jsem, že ho chci — chci ho! Budu prosit Boha — ne! Bůh nedělá, oč ho prosím, nedává mi, oč žádám, není ke mně dobrý, nebo spíše jsem nehodna Jeho dobroty. Odevzdávám se (vůbec ne), čekám. Ach! Jak je otravné čekat, stále čekat a nemoci dělat nic než čekat!
To vše ničí ženu: protivenství, odpor věcí kolem.
Kdyby člověk po narození a při svých prvních pohybech nepociťoval odpor ve styku s okolními věcmi, dospěl by k tomu, že by se nerozlišoval od vnějšího světa, věřil by, že ten svět je součástí jeho samého a jeho těla, jak by se do něj rozpínal gestem nebo krokem. Dospěl by k přesvědčení, že celek je jen závislost a rozšíření jeho osobní bytosti; řekl by s plnou důvěrou: „Vesmír — to jsem já!“
Máte naprostou pravdu, že je to příliš dobře řečeno, aby to bylo ode mne, a tak vám to ani nebudu namlouvat. Řekl to jistý filozof a já to opakuji. Nuže, přesně takhle jsem si představovala, že budu žít. Ale styk s okolními věcmi mi nadělal modřiny, a to mě nesmírně zlobí.
Milovala jsem Giroflu! Ne dlouho, ale je to fakt; a tak jsem na to včera při usínání myslela, odvážila jsem se srovnávat s — ach! To je znesvěcení! — odvážila jsem se srovnávat s vévodou. A dobře jsem udělala! Ale vůbec ho nemiluji, toho ubohého Giroflu!
Byl to omyl!
Zaměnila jsem hněv a nelibost za lásku, jako když si člověk splete Chablis nebo sodovku s kostkou cukru se šampaňským.
Je to podivné, viďte — nuže, při každé podobné příležitosti myslím znovu vášnivě na vévodu, vrací se mi celý, a děkuji za to Bohu, neboť on je mým světlem! Když ho mám v sobě, chápu všechno, konečně se cítím!
Ach! Jaký rozdíl! Jak si vzpomínám — celé mé štěstí bylo v tom, že ho zahlédnu; celé hodiny jsem zůstávala na terase, viděla jsem ho projet, někdy; a vracela jsem se domů jako pomatená, vrhala se Collignon do náruče, skrývala obličej na její hrudi... ona mě nechávala a pak mě jemně zvedala a vedla na hodinu, ještě celou omámenou, opilou štěstím! Ach! Jak dobře chápu ten výraz: opilá štěstím! Neboť přesně taková jsem byla.
Dívala jsem se na něj jen jako na sobě rovného, nikdy jsem se neodvážila vážně pomyslet na to, že bych ho poznala: vidět ho, vidět ho, vidět ho zas, to bylo vše, co jsem žádala!
Jak jsem šťastná, že ho nacházím znovu; když o něm pochybuji, je to jako když pochybuji o Bohu — jsem nešťastná.
A odvážila jsem se nazvat stejným jménem dnešní nízký a vulgární cit! Tady si přeji, aby mě ten muž viděl: ale kvůli němu, aby mě miloval, pro něj zkrátka; ráda ho také vidím, ale ne jako štěstí, jako zábavu, protože je zajímavější než ostatní... pro něj zkrátka, protože jsem si vzala do hlavy tu absurdní myšlenku.
Ale tam — to bylo pro mě, to bylo opravdové! Milovala jsem toho druhého doopravdy, jak jen já umím milovat! Stále ho miluji, budu ho milovat vždycky.
na okraji
Ne.
Jak je dobré o něm mluvit, jak ta vzpomínka očišťuje! Když na to myslím, vystupuji z toho nicejského bahna, pozvedám se. Ach! Tam byla pravá láska, ale stydím se to říci... Miluji ho, Bože, ach! Jak šeptem to píšu, smím-li tak říci, protože je to pravda, protože to bylo jedinkrát a tak, jak už nikdy nebudu milovat nikoho. Připadal mi jako bůh. Ach! Kdybych ho viděla zblízka, kdyby na mě promluvil, neměla bych sílu nic říci, jen bych padla na kolena.
Když na to myslím, nemohu mnoho psát; myslím, miluji a to je vše.
Ne, nikdy mě nikdo nepochopí!
Chtěla bych, aby ta, která mě čte, byla na okamžik mnou, aby mě pochopila! Ostatní nemohou pochopit, vždyť to necítí oni. Ale já! Já! Chcete Kdo chce pochopit, musí být mnou! A ještě mnou v mých jasných chvílích!
Proč se snažit, aby tomu rozuměli ostatní!
K čertu celý svět!
Ó můj Bože, Bože, učiň, ať ho jednoho dne uvidím, ať s ním promluvím!
Nechci na to myslet, jsem příliš rozjitřená! Nechci už o Něm mluvit, pozvedám se příliš vysoko, bojím se, že se rozbiji, až zase spadnu do všedních podlostí.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „If at first you don’t the succed, try, try, try again“ (tak v textu; zřejmě „If at first you don’t succeed…“). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Mi confido in Dio“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „lime will show“ (tak v textu; zřejmě time). ↩
Pozn. překl.: Doslova „Paměti maršála vévody de Richelieu“ (viz 22. září). ↩