Sobota 25. září 1875

Dnes odjíždí můj nepřítel. Je příšerné počasí, žádné slunce, zuřivý vítr, rozzuřené moře! Za takového počasí mám vždycky špatnou náladu a je mi bídně. Odjezdu skoro nelituji; když tu zůstává, příliš mě zlobí; nejvíc ze všeho se bojím, aby nás nenechal na holičkách. Že by nechal na holičkách mě, to není žádné neštěstí, ale nechat tak nás — to by bylo strašné. Zkrátka stará písnička všech, to, co mi v Nice rve duši!
(Šaty z velmi tmavě modrého sukna, černý klobouk, jedním slovem jako onehdy ve Schlangenbadu, kdy jsem se sama sobě tolik líbila) — tetička nešla; vzala jsem Frederika a vyšla na Promenádu, kde těch pár chodců udělalo velké oči, když mě vidělo v tmavých barvách — mě, tu bílou dámu. Tetička mě bere do kočáru, Fritz nastupuje také. Byli jsme oba dva velmi krásní, můj pes a já.
Girofla neodjel!
Ostatně ať si ho čert vezme; dokud to byla záležitost mladíka a dívky, mohla jsem se zlobit, ale teď, kdy se z toho stává stará nicejská písnička — ať si ho čert vezme!
Mám pravdu? Protože jsme ho tři dny neviděly, nejčernější domněnky se mi tlačí do hlavy!
Co naplat, mám takový strach; v Nice jsme byli tak nešťastní!
A potom — ten proklatý muž, ničitel všech mých radostí, zhoubná vzpomínka. Zkrátka ten odporný Gericke! Už jen pomyšlení, že si všichni budou myslet totéž co on, mě přivádí k zuřivosti! A pak přichází, jako trest Boží, má bledost.
Ach, proč ty trýznivé myšlenky!
Bože, viď, že to tu nebude jako tehdy! Bože, ušetř mě, vezmi mi ty hrozné myšlenky!
Ach! Proklatý tvor! Před ním jsem byla důvěřivá a klidná; zkazil mi všechno, ten muž s bledou pletí a stále sklopenýma očima! Nikdy se mi nelíbil, a vymysleli si, že jsem do něj zamilovaná! Proč mi matka ten svůj dohad prozradila, měla si ho nechat pro sebe. Je to jako jed, odporný had, který se plíží všude, mezi nejkrásnějšími květy, do každého záhybu mých myšlenek!
Mám jen dvě tak silné vzpomínky.
Jedna celá bílá, čistá, zářivá, půvabná, rozkošná; druhá špinavá a černá a zhoubná. Vévoda a ten odporný muž, jehož jméno nechci psát vedle vévodova.
Nebyl odporný sám o sobě, ale kvůli všem těm domněnkám, kvůli mé bledosti, kterou přičítali jemu!
Ach! Je to strašné, strašné, strašné! Nikdy tedy na tu ohavnost nezapomenu, a pokaždé, když budu veselá, mi odporný hlas posměšně řekne: „Dej si pozor, mohlo by to dopadnout jako s Gerickem.“
Bože, kdyby to aspoň byla pravda, ale Ty víš, že ne; můj deník je tu, aby hlasitě protestoval proti té pomluvě, která mě špiní.
Ach! Kdybych tak mohla zapomenout, že takový muž existoval!
máma mi řekla, že si myslel, že jsem do něj blázen, a nechtěl tu vášeň povzbuzovat. Dodala také, že lidé přičítali mou nemoc té vášni.]
Nechme teď ty hrůzy být.
Jdu k divadelnímu kadeřníkovi vypůjčit si vousy a stařeckou paruku. Celé oblečení už mám doma. Zítra se uvidí, co z toho bude.
Grácie mě dnes večer zvou do divadla; přijímám pozvání ve verších, ale nechtěla jsem tomu věnovat víc času než běžné odpovědi.
Cestou na procházce se u nich zastavíme; jsem veselá a rozesmívám všechny.
„Podívej, Audiffret projíždí,“ řekla Olga.
A vidím ho projíždět; v tu chvíli jsem plně ocenila ten rozdíl, nemožnost srovnání. Ani jsem nezčervenala; pocítila jsem trochu nelibosti, trochu obavy, a to je vše.
Grácie jsou velmi roztomilé, celé v růžovém; já v bílém Empire jako obvykle. Dnes večer se sama sobě líbím. Nina a tetička vzadu. O přestávkách, co se kavalírů týče: Bihovetz a Paris — ó bído!
V sále nikdo pořádný není.
„Vidíš, Eufrosyno,“ říkám, „zahaluji si krk tím velkým závojem, protože tu nikdo není; přijde-li někdo, sundám ho.“
A Fiouloulou přichází, ale závoj si nesundám, jen si trochu víc odhalím krk, to je vše. V tak jemném tylu moje pleť obdivuhodně vyniká, a pro větší koketérii jsem držela ruku jakoby utopenou v tom tylu; závoj splývá až k pasu a tvoří velký uzel jako sněhová koule; ruku mám ne krásnou, ale jemnou a velmi bílou.
Jsem ráda, že vidím Galulu; jde bezpochyby od toho druhého. A opravdu, právě od něj odchází.
„Tak neodjel,“ říkám.
„Ne, Bože, slečno, člověk si často řekne: hele, odjedu – a zůstane. A pak on, víte! ...“
Na odchod si dám ten rozkošný závoj na hlavu; nikdo si nedovede představit, jaký půvab mi dodává. A to vše nadarmo.
Nu což!
„Dělá to naschvál,“ řekla mi tetička, když už jsme doma. „Dvoří se a pak nechá na holičkách.“
„Ale co, tetičko, však mě nechal na holičkách! Co se s tím dá dělat, je to zkažený mladík, to jsem vám přece říkala.“
„Ubohá tetičko,“ dodala jsem, „jste z toho celá rozklížená!“
Vůbec nejsem rozklížená, ale chování všech těch lidí mi připadá podivné. Ze začátku přicházeli často, skoro každý den, bylo je vidět všude, a teď... Je to podivné, to je vše, a nechápu je.
„Co chcete, madam, to je stará nicejská písnička. Věřte mi, není tu pro nás dobře. Dělají to, co dělali ti ostatní. Jsme tu nešťastní.“
„A Saetone a všichni, nechápu je. Jsou opravdu podivní, ujišťuji vás.“
„Ale ano, máte pravdu. Dokud to byla osobní záležitost, nebylo to nic, ale od chvíle, kdy se z toho stala stará nicejská písnička, je to odporné; jsem zarmoucena a už se nezlobím.“
Poznámka editorů
[POSLEDNÍ NEČÍSLOVANÁ STRANA: Zrušeno 9 řádků]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „ô miseria !“ ↩