Čtvrtek 23. září 1875

Nejhorší na tom je, že se pokaždé nechám chytit!
Chtěla bych se spráskat za včerejší zápis v deníku... Ach! Jsem buď velká husa, nebo on je velký muž! Nejzvláštnější na tom všem je vaše služebnice — která se považuje za tak moudrou, která si pokaždé dělá obdivuhodné plány a nechá se chytit jako první lepší!
Ale o co jde, zeptáte se. O něj, o věčného d’Audiffreta, o toho proklatého muže, který už skoro rok nedělá nic jiného, než že mě trýzní. Až na včerejší večer šlo všechno dobře, neměla jsem si co vyčítat, ale hle, nechám se strhnout, připadá mi roztomilý, chystám se zpívat duety! Ale to je nedůstojné!
Dobře jsi věděla, ty absurdní, idiotská holko, že se tomu monstru dá věřit stejně málo jako oceánu, a tys na všechno zapomněla, nechala ses chytit, hrála sis na motýlka, a za to si zasloužíš výprask!
Obdivujte zdvořilost mého objektu.
Přichází ke kočáru, na hlavě malý nicejský klobouk, oblečen v modrém: čekám, že bude řeč o hudbě, o opeře — kdepak!
Absurdní zvíře, žena bez rozumu! Přijde a říká, že Nice, to není žádná země, že se tu člověk nudí k smrti, že nemá co dělat, že tohle opravdu není žádná země, ne, řekněte, copak je tohle země! A že odjíždí v sobotu. Čekal, že se mi změní tvář jako onehdy, ale k mému nevýslovnému štěstí jsem ani nehnula brvou.
„A zůstanete v Paříži dlouho?“ zeptala se tetička.
„Ale ne, nijak dlouho, tak patnáct až dvacet dní.“
Další šíp, ale stejně bez úspěchu jako poprvé: ani jsem se nepohnula. Jen se mi úplně změnila nálada a v duchu jsem byla celá zmatená a zahanbená.
Jdeme se Saetonem a Chevalierem. Můj strýček mluví o Giroflovi a říká, že jsem krutá ke všem kromě k němu. Dělá hloupého a vzdychá, zuřím a vzdychám a směji se s ním a jako on.
A aby toho vzteku bylo ještě víc, Girofla, který nás viděl jít pěšky, nesestoupí a zamíří k Sapogenikoffovým. Chtěla bych být kdekoliv, jen ne s tetičkou, která je navenek tím, čím já jsem uvnitř — zmatená a se staženým ocasem! Jedeme kočárem na nábřeží Saint-Jean-Baptiste a cestou zpět po Promenádě vidíme tu nedůstojnou kreaturu, jak tropí opičárny s Enoteasem, Chevalierem atd.
Když na koncertě stál u kočáru, všimla jsem si, že má krásný krk, silný a pravidelný.
Jsem tak podrážděná a tak na sebe zuřím, že od č. 7, naproti kterému stál celý ten bataklán i ten muž, až domů ho miluji. A říkám si potichu: miluji ho, nuže, jistě ho miluji! — ale jakmile jsem dorazila k č. 55 bis, zastyděla jsem se a přestala ho milovat.
Sedám si ke stolu v náladě, jakou si dovedete představit, a otevírám ústa jen proto, abych utrousila drobné nevinné zlomyslnosti na adresu Sapogenikoffových. Vtom vejdou, Marie a Olga, a — ó hrůzo: to je vrchol!
Ukázali mu fotografii a vyprávěli o Angličankách!! !!!!! Ale já jsem ztracena! Co si pomyslí! Ach!
Nechtěl věřit; říká, že nás viděl zároveň v lázních, že napravo byly Angličanky a nalevo my, ve stejnou chvíli. Faktem je, že se ten kousek obdivuhodně povedl. Teď, když je to za námi, sama se sobě divím. Seděly jsme napravo jako Angličanky a najednou, zázračnou proměnou, jsme nalevo vedle toho muže, a zase jako my samy.
na okraji
Zatímco Angličanky tam byly, byla jsem tam i já, nebo spíše Dina oblečená za mě. To byl hlavní trik.
„Cože,“ vykřikl, „ta velká hrbatá byla slečna Bashkirtseff?“
„Ano.“
„A ta, co chodila takhle, to byla!“
„Já,“ řekla Marie.
„A ta černá, kterou jsem pokládal za pruského špiona...“
„To jsem byla já,“ řekla Nina.
„Ale to je neuvěřitelné! A já jsem vás nepoznal! Ach!“
A pak scéna — omdlévání smíchy, křik, až to nejde popsat, a údivu nebylo konce. Aspoň — když už mu všechno vyprávěly — aspoň jsem u toho měla být, abych si užila, jak je ten muž překvapený.
„Zavraždily jste mě!“ říkám, zakryji si tvář dlaněmi a padnu do křesla.
„To nic není,“ řekla tetička, „zbývá vám jen jediné: přestrojte Leonii, Ambroisovu ženu, kuchyňskou děvečku a pradlenu odnaproti za Angličanky a pošlete je zítra na zámek.“ Ten návrh měl nepopsatelný účinek: řev radosti a šílený smích.
Skoro se dusím a dvakrát ztrácím hlas.
Beru Grácie k sobě a smějeme se jako za starých časů. A kdo je příčinou toho velkého veselí? Girofla; o kom se mluví? O Giroflovi; kdo je hrdinou? Girofla, stále Girofla, všude Girofla.
Olga je mu děsivě podobná; kreslím jí knírek, nasazuji jí svůj jezdecký klobouk, ona zaujme jeho pózu — a je to podobnost, až by člověk vykřikl. A taky křičíme.
Najednou se mě zmocňuje nezměrná touha vidět starého Audiffreta.
„Snad tito pánové přijdou dnes večer, buďte v každém případě připravené,“ řekla tetička.
A tak jsme připravené, ale nikdo nepřichází. Ostatně zuřím na všechny ty lidi. Nikdy jsem nebyla tak ponížena, neboť ať si říkám, co chci, nechala jsem se dokonale chytit a od č. 7 Promenády Angličanů až k č. 55 bis jsem ho milovala. Fuj! Fuj! Ať si kdo chce říká, co chce, já říkám, jak to je; snad je špatné říkat všechno, ale říkám a budu říkat všechno.
Je hezký, ten bandita, má krásný krk. Nenávidím ho, zuřím na něj a přejímám jeho způsoby, mluvím jako on, a často bezděky.
Ne, Bůh mi ho nikdy nedá, neboť bych ho rozdrtila!
Ach, ale vyprávět mu aféru s Angličankami! A vyprávěla to Nina, dovedu si představit, jak duchaplně.
Je to nedůstojné!
Představujeme si zítřejší falešné Angličanky, jak je přijme, jak si odhrnou závoje. Neboť po tom, co mu všechno vyprávěly, přijít znovu by bylo... nevím už co. A pak jeho překvapení!
Nikdy jsem se tolik nesmála a nekřičela.
Ale kolem desáté jsem si to rozmyslela: byl by schopen naše služky zbít a to bychom se s ním nadobro rozkmotřili. Služebnictvo do našich žertů zatahovat nemáme. Jistě by to bylo překvapivé, ale on by se rozzlobil a já nechci mít další mrzutost, mám jich dost, zaplať Pánbůh.
„Ach! Kdybych byl věděl,“ řekl, „zavřel bych vás a donutil přiznat, že jste to byly vy.“
A zítra by zavřel ty ženy a pak jaké překvapení, jaký skandál!
Bylo by to příliš krásné, a proto se to nedá udělat. Všechny ty věci mě omámily; když všichni odešli, zavírám se se svými myšlenkami, píšu tenhle blábol a jdu spát. Jak je pero bezmocné! Jak bych chtěla vyprávět všechny hlouposti, které jsme dnes večer provedly; i sama tetička se smála jako blázen, a já jsem všechny naše nesmysly prováděla se vznešenou vážností, až jsem se dusila, a pak jsem si musela stoupnout obličejem ke zdi a dupat do parket.
Aféra se zámkem je den ode dne zábavnější; každý den se objeví nová věc, které jsme si tehdy nevšimly.
Zejména úžas toho muže — vykřikl zoufalstvím, že nás nepoznal, řekl, že chce zbít zahradníka, který nás nechtěl pustit dovnitř. Ach! Když si vzpomenu na ten večer u nás, kdy vyprávěl o podivné návštěvě, kterou ráno měl, a když slyším Olgu líčit, jak byl dnes zděšený a jak se smál, cítím „jak z hloubi duše proudí cosi, čím člověk omdlévá“.
Je to zvláštní, věci, když se vyprávějí, nejsou k smíchu; marně takříkajíc fotografuji naše gesta a slova, a nic. Vždycky je to studené nebo absurdní.
Naštěstí ho už nemiluji; budu si vždy se zoufalstvím vzpomínat, že od č. 7 po č. 55 bis jsem ho milovala. Milovala jsem d’Audiffreta!
Kdo plivá vzhůru, dostane to, co plivl, do obličeje.
Ó velká a vznešená pravdo!
Proč se pravda zobrazuje celá nahá a na dně studny?
Protože pravda je vždy skrytá, a kdo se ji vydá hledat, riskuje, že se utopí, nebo přinejmenším že strašně ochraptí. Pravda je celá nahá, protože nahota se netrpí, protože se za ni člověk stydí a protože ji lidé štvou posměšným pokřikem. Zkrátka proto, že pravda potřebuje přikrývku jako nahota a že — prostá — pohoršuje počestné lidi.
Pochopila jsem to lépe, ale neumím psát tak, jak chápu. Je to jako v noční můře — člověk chce křičet a nemůže!