Středa 22. září 1875

Včera jsem stejně jako předevčírem chvíli poležela v posteli a pak vstala, jenže tentokrát ne psát verše, byť sebehorší; vstala jsem k večeři.
Probouzím se celá divná, jako den po odjezdu toho Nicejce. Jsem rozzlobená! Sklonila jsem k němu ruku jen proto, že jsem si byla jistá, že ho seberu, a hle — uletí jako list, který odnáší vítr! Přiblíží se, už myslím, že ho mám, ale kdepak! Už je daleko. Ten hon mě rozčílil.
Zuřím, že jsem se hnala za něčím nedůstojným, a ještě bez úspěchu. Je jasné, jak to myslím? Kdybych byla poražena ve vážném boji, byla bych zarmoucena, velmi zarmoucena, ale nakonec bych se smířila. Ale tady! Pustila jsem se do toho jen proto, že jsem si byla jistá úspěchem. Ach! Kdybych byla věděla! Myslela jsem, že mi stačí pokynout, ba ani to ne, ještě méně, je-li to možné!
„Nikdy se nemají dělat plány!“
A jaká hanba přede všemi, přede všemi svými!
Fuj, jaká ponižující situace. Panebože! Jak ho za to nenávidím!
Jsem otupělá a pronásleduje mě nová obava. Ta změna u Sapogenikoffových. Že by i oni, jen aby šli s proudem... Ach! To by bylo opravdu podivné! Nemluvě o jejich chudobě, mluvme jen o Yourkoffovi. Všichni se na to dívají úkosem, zpočátku nechtěli Parise přijmout do klubu a konzulovi vytkli, že představil „mužskou koketu“.
Oni, kteří odjeli z Ženevy, protože po té katastrofě děvčata onemocněla a v Ženevě se říkalo, že ony... — Ach! Hrozím se opakovat takovou hanebnost — že obě dvě mají dítě! To se říkalo! To se říkalo o dvou holčičkách šestnácti a sedmnácti let! O dvou andělech!
Oni, které jsme přijaly jako nejbližší příbuzné. To by bylo opravdu příliš ošklivé!
A kdo ví? Aby se zachovali jako paní Howardová nebo aby si zasloužili pozvání paní Tutcheffové, udělají to! To by mě znepřátelilo s celým lidským pokolením, ale ne tak, jak se to obvykle myslí — to by ve mně trojnásobně vzbudilo touhu po bohatství a moci, abych viděla, jak se mi všichni ti lidé plazí u nohou, abych je drtila svou dobrotou a povýšenou blahosklonností, abych jim dala pocítit, že — ach! ode mne k nim žádné výčitky!
Ale proč jsem tak zdrcená!
Co jsem tomu světu udělala? Proč mě pronásleduje od narození? To mě zabije, neboť při těch myšlenkách hloupnu, oči mi nabývají idiotského výrazu, nechci nic, nejsem nic, jsem zničená, zničená, a nepláču.
Není to hanebné, má holko? Jiná by se za to styděla celý život! A ty, ty jsi spokojená! To se týká dnešního večera.
Ale pojďme nejdřív na Promenádu. Nejdřív v kočáře, pak pěšky s tetičkou. Po půl hodině se unavila a sedáme si na lavičku; hned přichází Fiouloulou a říká, že včera s d’Audiffretem přišli k nám, ale když viděli všechna okna tmavá, neodvážili se dovnitř. O pár minut později přichází ten nádherný hlupák, oblečený jako do Bouloňského lesíka; jde z přístavu, kde kupoval hrnce na olej. Hodlá být rozumný. Neubránila jsem se úsměvu, když jsem to slyšela — já, která jsem z hlouposti řekla „hliněný hrnec“, a hle, uhodla jsem. Okamžitě jsem se rozhodla vyjasnit si ještě další bod své písničky.
Jde kolem Cresci, ředitel opery; Girofla ho popadne a představí, mluví o Itálii, nutí mě mluvit italsky, vychvaluje profesorovi můj hlas, říká, že musím brát hodiny atd. atd. Cresci, který mě zdravil a klaněl se mi, ještě než mě znal, se teď, když ho představil jeho pán a vládce, teprve bude klanět!
Chudákovi chybělo dvacet tisíc franků, aby mohl převzít vedení divadla, a Girofla mu je půjčil s tím, že mu je vrátí, až bude mít zisk. Takže je pro toho člověka bohem.
Ten mladík ví, co se říká, a před Italem se choval tak, aby všechny utvrdil v tom domnění.
„Co mi na tom záleží, když odjíždím z Nice?“
„Tak začnete dávat hodiny slečně, která má nádherný kontraalt –“ a pak ke mně:
„Kdy, slečno?“
Ta kreatura si hraje na důvěrného známého, ale co...
„Naučte nejdřív zpívat pána,“ říkám Crescimu, „a pak uvidíme.“ A šla jsem za tetičkou, která už seděla v kočáře.
Dnes večer k nám přijdou. Protože se všechno roznese, Cresci věděl od Saetona, jaký mám hlas a jak zpívám.
Oblékám se do bílého, šaty Empire (ne příliš Empire, to by bylo troufale na mých šestnáct let), růžové punčochy a pantofle z juchtové kůže. Před zrcadlem jsem se chtěla převléknout, bála jsem se, že jsem příliš nastrojená, neboť jsem měla tvář tak bílou a růžovou, že všemu ostatnímu dodávala zvláštní lesk. Nepřevlékám se a scházím do salónu, kde jsou tetička a oba Nicejci.
„Je to pravda, pane, že máte zvláště krásnou zrcadlovou skříň?“
„Kdo vám to řekl?“
„Někdo, ale řekněte, je to pravda?“
„Nevím, mám zrcadlovou skříň jako všechny zrcadlové skříně, není na ní nic mimořádného.“
„Snad v bytě vašeho otce?“ řekl Galula.
„Ach! Ano, je to pravda, má obrovské zrcadlové skříně.“
„To je ono, vidíte, že jsem měla pravdu.“
Tím mám vyjasněný i druhý bod a odcházím ze salónu, abych se mohla v klidu vysmát, a on tam zůstává a ničemu nerozumí.
Každý ukradl jednu medailonovou fotografii, tři Grácie pohromadě, po mnoha nezdařených pokusech.
Mluvilo se o Smirnoffovi a jeho karikaturě, a protože ji za každou cenu chtěli vidět, místo abych dala plátno snést dolů, vedu je nahoru do své pracovny.
„Bude to jednodušší,“ říkám, „vy, pane Galulo, vezměte svíčku a vy, pane, druhou, a půjdeme nahoru.“
A jdeme nahoru, a protože je schodiště plné prachu a kousků omítky — první patro obsadili zedníci —, vyhrnuji si vlečku, což mi vůbec není proti mysli; nohy a pantofle z juchtové kůže si říkají o oči: dostaly čtvery.
Když si se svíčkami v rukou prošli pokoj a všechno si prohlédli, Girofla otevře skříň a první kniha, jejíž název přečte, je: Mémoires du maréchal duc de Richelieu. U sta hromů! To jsem nechtěla.
„Óho!“ pronesl významně.
Vracíme se dolů do salónu; u čaje ten muž vypráví, či spíše já ho ponoukám, aby vyprávěl o svém tažení roku 1871.
Vypráví nám, jak kradl sedlákům slaninu a husy. Husy tím, že je chytal za zobák, aby nemohly křičet.
Nemohu si ho představit jako vojáka a ptala jsem se ho opakovaně na totéž a on opakoval a já se smála a on se smál tomu, jak málo věřím v jeho statečnost.
Prý zabil jednoho Prušáka, jediného!
Vrátila se mi všechna duchapřítomnost, už nejsem hloupá, směji se, dokonce vtipkuji, zase se tvářím důvěrně a povýšeně, jsem nadšená!
Dnes ráno jsem smazala věž, rohy a ocas, protože jsem chtěla toho muže překreslit zepředu, ale nepodařilo se mi to. Dnes večer ho nechávám nasadit si cylindr a pózovat všemi možnými způsoby.
„Však vy nepřijdete zkrátka, zítra budete na svém místě. Nesmějte se. Ach, tak už zavřete ta ústa!“ A on je samozřejmě otvíral, smál se, pak je zavřel a ta se zase otevřela.
Teď z profilu, zepředu, ne, níž, narazte si víc ten klobouk.
„Viděla jste ‚Krásnou Helenu‘?“ přerušil Fiouloulou.
„Ne,“ říkám a neotáčím se, jen nakláním hlavu tu na jednu, tu na druhou stranu, abych lépe postihla tu tvář, která se mi tak těžko kopíruje, a také abych se na něj mohla dívat, neboť je krásný.
„Totiž,“ pokračoval malý, „v prvním jednání je úplně stejná scéna.“
A má pravdu. Sem patří to nepříliš lichotivé oslovení mé osoby. Já, která jsem dnes ráno zuřila, jsem dnes večer nadšená. Co s tím mám dělat, když mě baví, když mi připadá roztomilý! Doufám, že jsem upřímná.
Už nevím, v jaké souvislosti řekl:
„Protože můj otec, ten při sebemenším hluku hned střílí z pistole.“
„To je nebezpečné k vám chodit,“ říkám.
„Jednou večer i mě samotného přivítala rána z pušky; přijel jsem bez ohlášení, a protože jsem měl klíče, vešel jsem a zahradník vystřelil. Rozdal jsem totiž všem staré lovecké pušky.“
Je to děsivé.
Chtěla jsem vyprávět o Angličankách, ale to až jindy.
Pak přijde řeč na zpěv a znovu:
„Musíte brát hodiny, bezpodmínečně. Pošlu vám Cresciho, jste volná pozítří v deset? A budeme zpívat duety atd. atd. atd...“
Ostatně, proč ne?
Zítra bude hledat se svým Crescim a na koncertě mi řekne, co našli.
Já a zpívat s d’Audiffretem! Pro kteroukoli jinou by to mohlo být nebezpečné, ale já, obrněná, jak jsem!
Ne, je to velmi zábavné.
Poznamenejme, že tu stále je ten otřes

Poznámky

Pozn. překl.: Francouzský titul bez zavedeného českého názvu; doslova „Paměti maršála vévody de Richelieu“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre !“ ↩