Středa 15. září 1875

Ve dvanáct jdeme do galerie degli Uffizi, která je ostatně spojená s Pitti a kterou jsem včera viděla, ovšem jen tak mimochodem.
Dnes je to něco jiného; trávím tu hodinu a půl.
U řeckých soch a bust se zdržím dlouho. Hlava Alkibiadova mě zklamala; nikdy jsem si ho nepředstavovala s tím masitým čelem, těmi malými ústy ukazujícími zuby, tím malým vousem. Cicero je docela (neberu ho za Řeka, buďte klidní) pěkný, ale ten ubohý Sokrates! Ach! Dobře udělal, že se dal na filozofii a rozmlouval se svým daimoniem, nic jiného dělat nemohl. Jaká směšná ošklivost!
Konečně stojím před slavnou Venuší Medicejskou! Tahle malá panenka je nové zklamání. Ty vyčnívající kotníky nevzbuzují můj obdiv a hlava je příliš malá a rysy společné všem řeckým sochám. Ne, to není Venuše, ta půvabná bohyně, matka lásky. Ústa jsou chladná, oči bez výrazu. Jistě, proporce jsou obdivuhodně zachovány, ale co by jí zbylo, kdyby proporce byly méně dokonalé. Ať mě nazvou barbarkou, nevědomkyní, arogantkou, hlupačkou, ale to je můj názor. Venuše Mélská je mnohem víc Venuší.
Přecházím k malbám a nacházím konečně věc hodnou jména Raffaelova, ne plochý a vybledlý obrázek jako jeho madony, ne děťátko Kristus jako z papírmaše, ale živou, krásnou, svěží hlavu. Fornarina: Snad je to proto, že tomu nerozumím, ale tu hlavu mám mnohem raději než všechny jeho madony dohromady.
Tizianova milenka, plavovlasá a plnoštíhlá, je obdivuhodná jako Flóra, ale v Pitti, opět malovaná Tizianem, jako Kleopatra, která se nechává uštknout hadem, představuje absurditu. Příliš tělnatá, příliš plavá, vůbec ne řecko-egyptská. Obdivovala jsem smělost kompozice Gia. di San Giovanniho, kde Venuše česá jemným hřebenem Amora opřeného o její kolena, a — ať mi odpustí, že říkám tak špinavou věc — zabíjí obyvatele Amorových vlasů. Chtěla bych toho malíře spráskat.
Světelné efekty v obrazech Gherarda delle Notti se mi nesmírně líbí. Jeho tváře jsou krásné a živé. Velké plátno znázorňující pastýře kolem Ježíšovy kolébky je velkolepé. Bez té banální aureoly božské děťátko ozařuje všechny obklopující a zdá se, že je samo ze světla. Panna Marie nadzvedává přikrývku a odkrývá děťátko, a dívá se na pastýře s opravdovým úsměvem z nebes. Mají tváře zářivě uctivé a ti, kdo jsou nejblíže, si stíní oči rukou, jako když člověka oslní slunce. Všechny tváře jsou krásné, skutečné, výrazy pozoruhodné. Je vidět, že malíř rozuměl tomu, co dělal.
Ve francouzském sále je velmi pěkný portrétík od Mignarda a ve vlámském sále obrázek od Františka van Mierise, který mě uchvátil svou mimořádnou jemností. Čím blíž se díváte, tím je to hezčí a tím nepochopitelnější je, jak jsou barvy naneseny.
Mluvím jen o tom, čeho jsem si zvláště všimla, ostatně nejvíce času jsem věnovala bustám římských císařů a římských žen, Agrippíny, Poppey atd., zapomínám její jméno; Nero je krásný jako nikdo.
Marcus Aurelius je dobrá kulatá hlava, Titus se podobá někomu, nemohu si vzpomenout komu.
Právě nám přinesli lístek na lóži na dnešní večer v divadle Pagliano. Nedávají lístek, ale klíč od lóže a dvě vstupenky. To jsem viděla jen v Itálii.
Zítra musíme odjet. Čím víc se dívám, tím víc se chci dívat; jen s námahou se odtrhuji od všech těch krás.
Po Venuši Medicejské jsem na sebe pěkně pyšná!
Potom navštěvujeme egyptské a etruské muzeum. Dětství umění má svůj půvab. Ale nevěřím, jak se říká, že řecké sochařství bylo dovezeno z Egypta.
Je to naprosto jiný charakter, a pak se v Řecku ani v nejstarších dobách nedělalo nic podobného egyptským věcem, stejně jako v Egyptě nebylo a není nic, co by se blížilo řecké nádheře. V Egyptě sochařství umění je stále ve stejném imposantním a absurdním stavu.
Lituji, že nemohu lépe vysvětlit to, co tak dobře chápu.
Potom se vracíme domů a pak zase vyjíždíme na Cascine. Dnes večer je tu více lidí než předevčírem. Ale Italky jsou ošklivé a neelegantní se všemi těmi stuhami a barevnými šály.
Co jsem v Itálii, dívám se na ty tmavé ženy s černými napomádovanými a lesklými vlasy, ty ženy bez zadku, s obrovskýma nohama a vojáckými postavami, a ptám se, jak to proboha muži dělají, že takové tvory milují. Aristokracie je ovšem skoro všude stejná, ale já mluvím o střední třídě, která je tu odporná. Je to dobrý nápad vycházet až za soumraku a procházet se večer za svitu měsíce.
V osm hodin jsme v divadle Pagliano.
Nesmírný sál celý bílý, holý a obnažený, aspoň na mě tak působí. Ale lóže jsou velké, otevřené a stvořené k tomu, aby vynikly krásné toalety. Hraje se Marnotratný syn, od Aubera, libreto Scribe.
Nikdy jsem neposlouchala operu více jako hudbu a jako celek. Kostýmy jsou neuvěřitelně absurdní. Ty biblické postavy jsou oblečeny v zeleném, modrém, žlutém a vyšívány zlatem a stříbrem.

Poznámky

Pozn. překl.: Mariin novotvar: les entourants [sic]. ↩
Pozn. překl.: L’Enfant prodigue (Marnotratný syn), opera Daniela-Françoise-Esprita Aubera na libreto Eugèna Scriba podle podobenství o marnotratném synovi (pařížská Opera, 1850). Marie uvádí název italsky (Il figliuol prodigo), s chybou. ↩