Úterý 14. září 1875

Celou tu dobu mě svědila špička nosu, a vida, co se nedozvíme! Smrt baronky de Delvig, dámy, kterou jsme poznaly ve Schlangenbadu.
A pak se tomu posmívejte.
Vracím se unavená. To horko člověka umoří!
Navštívily jsme Palazzo Panciatichi, jeho obrazárnu.
Nejvíc mě zaujal Šalamounův soud, ve středověkých kostýmech. Je tu ještě několik podobných naivit. Staré obrazy respektuji, což mi však nebrání vidět jejich vady. Jedna Venuše měla tak špatně udělané nohy! Řekl by člověk, že nosila boty na vysokém podpatku; mé nohy jsou mnohem lepší.
V tom paláci jsou velmi krásné a velmi zvláštní věci, za miliony. A pomyslete, že tohle všechno patří ošklivým a protivným ničemům!
Nejraději mám portréty, protože nejsou vymyšlené, komponované, aranžované. Je tu také zvláštní sbírka miniatur a v ní velmi pěkná La Vallière.
Proč se vlastně lidé už neoblékají jako dříve?
Dnešní módy jsou ošklivé. A skoro všechny mé šaty jsou šity podle módy.
Je pravda, že do svatby nemohu rozumně riskovat, že se ukážu jako na obraze. Jsou kostýmy, které mohu přijmout. Musím si zvolit styl; rozhodnu se v Pitti. Jakmile se vdám, bude můj styl rozhodnut: styl mytologický, Empire nebo spíše Directoire, ale slušnější, velmi slušný. Jsou takové rozkošné šaty, vpředu jakoby náhodou překřížené a v pase sepnuté pásem. Ach! Ty dnešní ženy se neumějí oblékat, ty nejelegantnější jsou špatně oblečené co to říkám.
Nuže! Mějte strpení; jestli mi Bůh dopřeje, abych ze sebe udělala, co chci, uvidíte jednu trochu slušně oblečenou ženu.
Odtud jdeme do Buonarrotiho domu, ale je tam takový dav a takové horko, že není pořádně nic vidět.
Potom al Museo delle pietre dure.
Nádherné mozaiky!
Potom alla galleria delle belle arti; nehodlám ji popisovat, kdo chce vidět, ať se tam vydá sám, ostatně bylo by třeba celého svazku a popis by nedal žádnou představu.
Zbožňuji malířství, sochařství, zkrátka umění, ať je kdekoli. Mohla bych strávit celé dny v těch galeriích, ale tetička je churavá, unavená, sotva se mnou stačí, a já se obětuji. Ostatně život je přede mnou, budu mít čas to znovu zhlédnout. Pak se jdeme podívat na obraz znázorňující Michelangela na bloku mramoru, ve kterém teše svého Mojžíše. Je to velmi zdařilé. To byl muž, který se zvěčnil! Byla doba, kdy jsem pomýšlela na to, že se stanu velkým malířem. Ale Bensa, ten nehodný učitel, mi ukradl tři roky! A ještě rok, který jsem ztratila, to jsou čtyři! Ach!!
Nuže! Tuhle zimu nebudu dělat nic jiného než malovat, zpívat a číst.
Budu v Římě.
Je jedna odpoledne, je čas vyjít, ale neodvažuji se rušit tetičku.
Ach! Právě vstala a obléká se. Je tak horko, je to poslední den oslav stého výročí. Všude jsou davy.
Když vidím tolik krásy, jsem z toho smutná. Chtěla bych vlastnit všechny ty poklady, nebo mít alespoň některé. Blahoslavení, kdo si mohou dovolit takové rozmary. Já! Já mám sotva na šaty a na cestování.
Ach! Bože, což nepřijde den, kdy budu spokojená, kdy budu mít palác, obrazy, sochy, starožitnosti!
V Palazzo Pitti nenacházím žádný kostým, který bych mohla okopírovat, ale jaká krása, jaká malba!
Mám to říci? Vždyť se neodvažuji, bude se křičet „hanba“. Tak tedy důvěrně: Raffaelova Madona na křesle se mi nelíbí. Tvář Madony je mdlá, pleť nepřirozená, výraz je spíše komorné než Svaté Panny, matky Ježíšovy.
Ach, ale je tu jedna Magdaléna od Tiziana, která mě uchvátila.
Jenže — vždy je tu nějaké jenže — má příliš silná zápěstí a příliš tlusté ruce, krásné ruce padesátileté ženy.
Jsou tu okouzlující věci od Rubense, od Van Dycka; Lež od Salvatora Rosy je velmi přirozená, velmi zdařilá. Nesoudím jako znalec; co se nejvíce podobá přírodě, to se mi nejvíce líbí. Nemá snad malířství za cíl napodobovat přírodu? Jsou tu příliš hrubé kostýmní anachronismy; Marie u hrobu, myslím, že od Van Dycka, jsou oblečené do živůtků se špičkou a do tunik, a muž vedle nich má na hlavě pážecí čepici z 15. století. Pážecí čepice u hrobu Kristova v okamžiku vzkříšení.
Velmi se mi líbí plná a svěží tvář ženy Paola Veroneseho, kterou sám namaloval. Líbí se mi styl jeho tváří. Zbožňuji Tiziana, Van Dycka, ale ten ubohý Raffael... jen ať se nikdo nedozví, co píšu, měli by mě za hloupou. Nekritizuji Raffaela, nerozumím mu; časem bezpochyby pochopím jeho krásy.
Nicméně portrét papeže Lva... nevím už kterého, tuším, je obdivuhodný.
Madona s Ježíškem od Murilla upoutala mou pozornost; je to svěží, je to přirozené.
K mé velké spokojenosti jsem zjistila, že obrazárna je menší, než jsem si myslela. Je to vražedné, ty nekonečné galerie, ty labyrinty hroznější než krétský.
Gobelíny, jimiž je potažen koridor spojující Pitti s galeriemi Uffizi, mě okouzlily. To je ale šťastný král, že má takové poklady! Jaké stropní malby, jaké vybavení!
Pak procházíme galerie skic velkých malířů, galerii rytin. Rytiny mám velmi ráda, ale tetička, kterou všechny ty věci zajímají jen velmi málo a která je unavená z běhání za mnou, dává únavu tak najevo, že se nad ní slituji a odcházíme. Strávila jsem v paláci dvě hodiny a ani jednou jsem si nesedla a nejsem unavená; to proto, že věci, které miluji, mě neunavují. Dokud jsou k vidění obrazy a hlavně sochy, jsem ze železa. Ach! Kdyby mě nutili chodit po obchodním domě
Louvre nebo v Bon Marché, nebo dokonce u Wortha, ach! To bych se za tři čtvrtě hodiny rozplakala.
Projíždíme městem stále v landau; máme to štěstí, že je velmi dobrý a koně jsou také výborní.
Po večeři se nastrojíme a vycházíme znovu, nejdřív na Cascine, kde není ani duše, a pak na kopec, kde je iluminace. Málo lidí. Je to třetí a poslední den oslav výročí Michelangela Buonarrotiho.
Celé město je iluminované, i všechny okolní kopce, lid zaplavil ulice; člověk jako by se nořil do oceánu, když projíždí špalírem tmavého lidu po obou stranách kočáru. Je to velkolepá podívaná, křičí se, chodí se, gestikuluje se. Začínáme stoupat na kopec po viali Michelangelo, Galileo atd., ale u Piazzale Michelangelo zastavují kočáry velmi zdvořilí policisté a na koncert, který se koná ve velkém pavilonu na piazzale, se musí pěšky. Staré věže, Porte Sante, to vše jako by hořelo. Celý kopec je shora dolů opásán pruhy ohně, nesmírný dav, kapely na každém kroku! Po dost dlouhém uvažování se rozhodnu vystoupit z kočáru, filozoficky si vyhrnuji bílou vlečku, beru tetičku pod paži a nořím se až po hruď do toho řvoucího a temného lidu. Jen ti, kdo mě znají, mohou pochopit, jak neobyčejnou věc jsem dělala. Úplně samy, dvě ženy, uprostřed té lůzy divoké radostí a triumfem. Cestou sklízím nejedno: „Podívej na toho anděla, ó, jaká krásná blondýna, ó, bílá jako víla!“ – ale těší mě to jen málo, a aniž bychom šly poslechnout ten koncert, vracíme se ke kočáru a za námi jdou dva mladíci, kteří nahlas říkají věci lichotivé, ale pro mě nepříjemné.
Dav každým okamžikem narůstá. Jsem klidná, vidím dav, ale nevidím společnost. Ach! Kdyby mi někdo ukázal jen tři kočáry vyšší společnosti, odešla bych domů a plakala vzteky. Ale nikdo mi je neukazuje, užívám si iluminace, obdivuji, jsem klidná a vše je dobře. Skutečně tenhle kopec s těmi gigantickými iluminovanými stupni, ty Porte Sante nahoře zářící světlem — to je podívaná hodná krále! A není tu ani jeden! Ó Viktore Emanueli.
Můj bratranče! Necháváte si ujít skvělou příležitost!
Sestupujeme s velkými obtížemi kvůli nesčetným kočárům, které stojí po celé cestě vzhůru. Katedrála se svou věží jako by hořela, Palazzo Vecchio se svou kolonádou a sochami je ve světle krásnější než cokoli, co jsem dosud viděla.
Battistero di San Giovanni se svými dveřmi od Benvenuta Celliniho — to vše působí večer překvapivě.
Přidejte k tomu nesmírný, rušný dav. Člověk zešílí od samého dívání na mistrovská díla. Na každém kroku narazíte na překvapivé dílo!
Hospůdka a vedle palác, prodavač melounů vedle mramorové sochy.
Obrazy a sochy jsou až v... zkrátka všude.
Žádná cesta mě neuspokojila tolik jako tahle; konečně vidím věci, které stojí za to vidět. Zbožňuji ty temné paláce Strozzi, Orso atd. atd., zbožňuji ta obrovská vrata, ty nádherné dvory, ty galerie, ty kolonády. Je to majestátní, je to velké, je to krásné!
Ach! Svět degeneruje; člověk má chuť se propadnout pod zem, když srovná ubohé moderní stavby s těmi gigantickými kameny navršenými jedny na druhé a stoupajícími až k nebi. Člověk projíždí pod mosty, které spojují paláce v závratné výšce.
Ó má děvenko! Šetři výrazy, co pak řekneš o Římě?

Poznámky

Pozn. překl.: Italsky „do Muzea tvrdých kamenů“ — florentské muzeum specializované na mozaiky z drahých kamenů. ↩
Pozn. překl.: Italsky „do galerie krásných umění“ (Accademia); Marie píše „belli“ místo správného tvaru „belle“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „delle feste del centenario“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „le Marie al sepoloro“ (tak v textu; zřejmě sepolcro) – tři Marie u Kristova hrobu. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „policemen“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Guarda quell angelo, ou che bella bionda ó bianca come una fata !“ ↩
Pozn. red.: Marie se mýlí — slavné bronzové dveře baptisteria jsou dílem Lorenza Ghibertiho, nikoli Celliniho. ↩