Čtvrtek 19. srpna 1875

Měla jsem strašný sen — vypadával mi zub. Znamení smrti v rodině; a včera se mi zdálo totéž co před dopisem paní Howardové. Ale dnešní sen mě tak rozrušil, že v půl sedmé jdu k mámě, lehnu si k ní do postele a povídáme si.
Kdo tedy zemře?
Zdálo se mi totéž před smrtí strýce Emila. Tentokrát je to jeden z předních zubů.
Dělám si starosti o naši zimu. Jak to všechno dopadne?
Opravdu jsem neklidná a trápím se.
Z dálky se mi Audiffret zdá obyčejný a všední a divím se, že mi kdy připadal jiný.
V 29. knize, na straně 304, říkám: „Audiffer tam byl, ale tentokrát má ošklivou pleť a šerednou kůži, tedy na něm nic není. Existoval jen díky své pleti. Když si řeknu, že se mi zdál hezký, velice se divím.“
Ubohá holčička, která v Paříži zaměňovala vzdor a raněnou ješitnost za bůhvíco. V Paříži mě ledacos podráždilo a Audiffer svým chováním to podráždění dovršil.
Jak bych zuřila, kdyby si někdo myslel něco jiného. Nejvíc jsem zuřila v Nice — čekala jsem skvělé vítězství, a vyšla z toho jen hloupůstka.
Ach, ale zuřila jsem. Divím se, jak je to možné — připadá mi krásný, a nemiluji ho, ale vůbec ne. Zvláště z dálky se mi zdá ošklivý.
Při obědě se mi dělá skoro nevolno — nevím, co to je, nejspíš to vedro.
Ve tři jedeme do Schwalbachu — panebože, jaký rozdíl!
Ve Schwalbachu člověk vidí živé bytosti, lidé se procházejí, strojí se, chodí k pramenu; několik kapel, půvabné aleje, jezero, galerie, Kurhaus — jedním slovem je to rozkošné lázeňské město. Netroufám si říct, co si myslím — po Schlangenbadu mi připadá jako ráj a jeho obyvatelé jako andělé.
Vidím tam slečnu, kterou jsem v Nice nazývala paní Obeziana [opice], a jejího bratříčka, který býval často s Calderonem, tím malým tmavým Španělem.
Schwalbach mi připadá kouzelný a chci tam často jezdit. Najala jsem si viktorii a dva koně a budu se projíždět všude, jen abych v tom nemožném místě neumřela nudou.
Jsem ráda, že jsem našla Schwalbach.
Cestou zpět mluvím o tom, že se ve Florencii nechám zvěčnit v soše, celá nahá. Opravdu je nemožné nedat se zvěčnit pro potomstvo — nemám právo nechat zahynout takové krásy.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Viktorie: lehký nízký čtyřkolový kočár se skládací stříškou pro dva cestující a s kozlíkem pro kočího vpředu; v 70. letech 19. století oblíbený k vyjížďkám. ↩