Středa 18. srpna 1875

Celý den trávíme tím, že mě obdivujeme. Máma mě obdivuje, kněžna mě obdivuje doopravdy, pořád jen říká, že se podobám jí nebo jejímu synovi.
A to je ta největší poklona, jakou lze složit, o nikom si člověk nemyslí lépe než o sobě. Walitský mě obdivuje a nakonec se obdivuji i já.
Jsem totiž opravdu velmi hezká.
V Benátkách v Dóžecím paláci, ve velkém sále, zobrazuje stropní malba od Paola Veronese Benátky v podobě ženy, vysoké, plavé, svěží. Tu malbu připomínám. Mé fotografické portréty mě nikdy nebudou moci dobře vystihnout, chybí jim barva, a má svěžest, má bělost, která nemá obdoby, jsou mou hlavní krásou.
Jsem do sebe úplně zamilovaná, do svých krásných zlatých vlasů. Všechny mé rysy jsou půvabně zaoblené, měli by mě namalovat jako Krásnou Helenu. Nejsem krásná jako Juno, ale mám půvab a prostotu Venuše.
Ale ať mě někdo rozladí, ať jsem s něčím nespokojená, ať se unavím — a je po kráse. Nic není křehčí než já.
Jen když jsem šťastná a klidná, jen tehdy jsem rozkošná.
Bohužel ve velké toaletě ztrácím, musím být oblečená co nejméně; nejlépe mi sluší dlouhý bílý šat jako antickým bohyním. Neznám nikoho, kdo by měl tolik půvabu. Velká toaleta a spousta ozdob zkrášlují ošklivé ženy nebo pravidelné krásky. Vím, co mi sluší, a oblékám se, jak jen to jde, jako bohyně z Olympu.
Vychvaluji svou krásu, ale kdo mi nevěří, ať se zeptá těch, kdo mě znali. Ode dneška odhazuji i to málo moderního, co ještě zbývalo v mé toaletě, a uvidí se.
Jaká škoda, že se takto lze oblékat jen doma nebo večer; chce-li člověk vyjít ve dne, musí nosit ty odporné strojené šaty. Mluvím o sobě jako o cizí ženě, a to kvůli potomstvu, neboť stanu-li se slavnou, nechci, aby se lidé ztráceli v dohadech jako u tolika slavných žen; zůstane po mně spousta portrétů a k tomu ještě popisy.
Když jsem unavená nebo rozzlobená, nejsem krásná, spíš ošklivá.
Ve štěstí rozkvétám jako květiny na slunci.
Málokdo mě viděl v nejlepším světle, byla jsem tak hloupá, že jsem se strojila. Ale uvidí mě — máme čas, Bohu díky. Teprve se začínám stávat tím, čím budu ve dvaceti. Od toho okamžiku všichni, kdo mě budou znát, řeknou, že mluvím pravdu.
Na ulici ztrácím.
Když jsem to napsala, je mi mnohem hůř a začínám se nudit. Posté si prohlížím fotky, pak piji tři šálky mléka, pak se znovu dívám na fotky, pak vzdychám, pak obcházím pokoj, pak si sedám do křesla a nehýbám se, zdrcena zahálkou a únavou z neustálého odpočívání.
Dostáváme dopis od tety. „Řekněte Marii, že Girofla přijel do Nice, prodal pozemek a odjel.“
Co je mi po tom? Neurčitě jsem ho tu čekala už před dopisem; čekám i Saëtona, čekám kohokoli; jsem jako Hagar na poušti. Čekám a toužím po živé duši.
Při večeři přichází večeřet vojenský přidělenec v Berlíně, kterému říkáme jednoduše agent. Přichází s jednou dámou a pánem — dáma postarší a kulhavá. Navrhují mi ho jako rozptýlení, ale není hezký, a hlavně si mě vůbec nevšímá.
Ach, jak se nudím!