Pátek 20. srpna 1875

V osm jedu s Mačeňkou do Schwalbachu, necháme jí ušít šaty a ve dvanáct se vracíme. Měla jsem odporný kočár, ale právě jsem si najala docela hezký a elegantní. Prší a nemůžeme se procházet, ale přijíždí Diadia z Wiesbadenu a s tím duchaplným a slušným mužem trávíme několik velmi příjemných hodin. Chce nás vzít do Wiesbadenu, ale déšť tomu brání.
Kníže a jeho žena tvoří podivný pár — po pěti letech manželství ji nenávidí; ta ubohá maličká je velmi nemocná a se svými něžnostmi odporná.
Další dopis od tety: „Řekněte Marii, že Girofla prodal statek a koupil čtyři nádherné černé koně na sezónu — bude se předvádět.“
Je to zvláštní — ta zpráva mě rozrušuje. Přivádí mi na mysl koně, které musíme koupit, zařízení mého domu ve Florencii, všechny ty věci, které mě trápí.
Vychladla jsem k tomu hezkému Nicejskému, ale když si ho představím ve skvělém spřežení s těmi koňmi, zase mě zajímá.
Čím elegantnější bude, tím víc ho budu chtít. Marnivá dívko — okolí pro mě znamená mnoho.
Kdyby chodil pěšky bez jakékoli elegance, ani bych nevěděla, že existuje. Ale má nádherný zámek, pěstuje výstřednost, má koně — a já jsem ochotná znovu se za ním hnát.
Teď si přeji, aby přijel — ne jako muž, ale jako člověk, který má krásné koně.
Ale nepřijede, to zvíře!
Velmi toužím se mu líbit; zuřím, že mě nemiluje.
Ach, kdybych ho já měla jako toho Poláka! Ale ne — není mi dáno mít to, po čem toužím. Trávím život tím, že toužím, a nemám, po čem toužím. Nedovedu říci, jak bych byla nadšená, kdyby se to stalo! Ale ten nicejský netvor na mě nemyslí — je jako já, chce to, co já chci, nakládá se ženami, jak já chci nakládat s muži.
Kosa narazila na kámen. Nikdy se to přísloví nehodilo lépe.
Pokračuji v těch koupelích krásy a stávám se ještě bělejší, je-li to možné.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Marie pobývá ve Schlangenbadu, jehož teplé, měkké prameny měly kůži zjemňovat a zkrášlovat; lázně byly známé tím, že je hojně navštěvovaly ženy. ↩