Sobota 14. srpna 1875

Když pomyslím, že se žije jen jednou, zoufám si, že ztrácím čas v téhle prokleté zemi klobás!
Naši jdou na hudbu, já zůstávám doma a slyším ji, jak žalostně naříká.
Nebyla jsem nikde kromě lázní naproti. Nikdo tu není. Lépe by bylo zůstat v Nice s Merkurem a spol.
Dělám si starosti o Giroflu a o tu Robensonovou, kdykoli si na ně vzpomenu.
Černý plstěný klobouk rozkošného tvaru a šaty z modrého, skoro černého sukna, docela hladké, pěkně vypnuté přes boky a s vlečkou, jenže vlečka je vykasaná a stažená na bok jako u jezdeckého úboru a odhaluje bílou spodničku, která se naopak vleče. Střevíce ze žluté kůže se sponami, režné punčochy. Svěží tvář, královské držení těla, půvabná chůze.
Dina, když mě vidí scházet ze schodů, zvolá: „Vůbec tě nepoznávám! Vypadáš jako obraz starého mistra!“
Co všechno dokážou šaty! Právem nadšená sama sebou prosím Dinu, aby mě provedla městem. Není to město, spíš něco jako zámecký park.
Místo je rozkošné a na každém kroku člověk vidí stezky, které stoupají a ztrácejí se v zeleni, balkony s balustrádami, venkovské můstky, hory, roviny. Opravdu půvabné. Jenže o ty balustrády se nikdo neopírá, aleje jsou pusté, poetická a malebná schodiště prázdná.
Obdivuji všechny ty krásy a nahlas si přitom stěžuji.
„Tak vidíš, má drahá: řeknu třeba, že se nudím, že tu nikdo není, a za mnou někdo jde, otočím se a je to někdo, kdo si myslí právě to, co jsem řekla, dáme se do řeči — a je to!“
„Nuže,“ zvolá, „tak se honem otoč!“
Otočím se a vidím… prase, bílé a růžové, které někdo vedl na provázku.
V sedm scházíme dolů do mlékárny. Je to rozkošné, chodí se nahoru a dolů po úchvatných cestičkách.
Celý Schlangenbad je jedna rozkošná zahrada, žádné ulice, žádná náměstí, tu a tam čisté a prosté domky.
Německy skoro neumím, a tak vymýšlím nový jazyk: ke všem francouzským slovům přidávám irt, všichni se smějí a mluví jako já. Stěžuji si na nudu a žádám svůdné a způsobné mladé muže. Kníže mi nabízí ruského vojenského přidělence, který tu pobývá a jehož jméno neznám.
Při večeři sedí u jiného stolu a kníže pořád opakuje, že zítra bude pohřeb, ubohého agenta probodávají mé pohledy. Neviděl mě a já jsem se na něj nedívala, připadá mi nevalný.
Ale stejně se smějeme. Jsem tu jako Basilévitchová na začátku ve Spa, která na celé kolo volala po kavalírech.
Proč mě miluje Fiouloulou, a ne Girofla!
Chudák malý Nicejec, jemu to ubližuje a mně to nic dobrého nepřináší.
Kdežto kdyby to byl ten druhý, jel by sem za mnou a já bych byla nadšená.
Jaká škoda, že je to ten jeden, a ne ten druhý. A podívejte, jak to chodí. Po tom jednom jsem ani na okamžik netoužila, a po tom druhém jsem toužila dlouho. Je to absurdní, na mou čest!
O dojmu, jaký jsem tu udělala, nemluvím. Tak, jak jsem dnes vypadala, bych mohla zapůsobit i na jinou společnost a na jiném místě než v Schlangenbadu. Ale ať je ta společnost sebeubožejší, vždycky to člověka trochu potěší.
Stýská se mi po svém dvoře — ach, kdyby tu tak byli moji lidé z Nice, všechno by bylo dobré. Smiřme se s tím, choďme spát brzy, vstávejme se slepicemi, prospěje mi to.
Ohavné je, že tu není jediné pořádné zrcadlo; barví člověka do modra a křiví ho, a jsou malá, celé šaty v nich neuvidíte. Desetkrát denně přistoupím ke skříni, abych se zhlédla, a narazím na hloupé dřevo! To je velké strádání.
Po večeři jdu nahoru, v chodbě, sotva osvětlené, jde proti mně nějaký pán, napřímím se a… je to Walitský!
„Ach, příteli, to je k zoufání, myslela jsem, že potkám někoho, a jste to vy. Jděte k čertu!“
Karty mi předpovídají návrat, který mě velice příjemně překvapí. Bavím se tím, že mluvím jako Girofla a napodobuji všechna jeho gesta a způsoby. Je to ubohé. Copak si nikdy nevtluču do hlavy, že mu na mně pranic nezáleží!