Pátek 13. srpna 1875

Jaká strašná cesta — v Bingenbrücku, myslím, vystupujeme a jdeme dvacet minut pěšky. Pak se nalodíme; břehy Rýna mě vůbec nebaví, tak mě dým a vítr týrají. Vyloďujeme se v Rüdesheimu a čekáme hodinu a dvacet minut, během nichž nepřestávám plakat — nedokázala bych přesně říct proč.
Špatné karty, saze, odjezd z Paříže — vše, vše.
V Eltvilu opět měníme způsob dopravy. Walitský pro nás přijede v landó — za hodinu a půl jsme na místě. Pár domů mezi dvěma horami.
Nikdo si nedovede představit, jaký hluboký klid v tom místě vládne. Zdá se mi, že v hrobě je živěji.
Máma mě přivítá; u vchodu mě představují kněžně Tcherkasské, pak mi představují knížete. Nemyslím, že patří k vybrané společnosti. Matka září — jsem nadšená, že ji znovu vidím.
Po hodině se už nudím; jdeme do lázní a vyprávím vše, co se událo od jejich odjezdu. Když všechno dovyprávím, nudím se znovu.
Večer se mámě udělá trochu špatně, ale vše se uklidní a předčítám Dině ze svého deníku o posledním venkovském plese a spoustu věcí o Giroflovi. Ta četba ji bavila.
Dostali jsme dopis od tety a v něm píše: „Danisovi připadá Marie dokonalá, ubohý Fiouloulou je naprosto zamilovaný.“
Ubohý Fiouloulou, to dobře vím, a z celého srdce ho lituji.
Saëtone naléhavě žádá Mariin portrét — co mám dělat?
Okamžitě jí píšu, aby mu ho dala. A nakonec píše:
„Girofla přijel na den do Nice, pak zase odjel do Paříže. Po Paříži zkrásněl a prochází se v bílém. Vytáhl nás do Monaka.“
Prodgersová napsala Saëtonovi, že na sezónu přiveze slečnu Robensonovou, která je předmětem Giroflovy vášně. To vše dělají proto, aby si ho znovu přivlastnili. Pak říká věci, které jsou mi lhostejné. Popravdě, než ten dopis přišel, byla jsem odevzdaná a klidná — ale potom je to jiné. „Girofla zkrásněl,“ říká, a to mi ho připomíná — a já si vzpomínám na toho hezkého chlapce. Robensonová, jeho někdejší vášeň — to vše dělají proto, aby si Giroflu znovu přivlastnili.
U sta hromů! Ta neopatrná slova mě vyvedou z míry a zmocní se mě jistá žárlivost. To mi tak ještě chybělo!
K samotě, nudě a smutku Schlangenbadu mi teta, aniž to tušila, přidala ještě tohle trápení!
Byla jsem skromná, když jsem řekla jistá žárlivost. Zakusuje se mi do srdce. Ostatně žárlím na všechny ženy, které někdo miluje. Zdá se mi, že všechna srdce musí patřit mně.
Mučivé přesvědčení!
Večeříme v osm s Tcherkasskými. Není tu ani jedna zajímavá duše.
Walitský dělá oči na jednu celkem hezkou německou slečnu, a to baví celou společnost, a ona rudne. Je tu ještě jedna ruská slečna, ošklivá, která cestuje sama, s níž Walitský tropí a říká hlouposti. To jsou zdejší zábavy.
Pokusím se jet do Baden-Badenu. Možná tam uvidím Věčného.
Zpívám a hlas má obvyklý účinek.
Tady se prochází bez klobouku, mluví se s celou tou spodinou, co tu je. Rozkošné requiem! Venkov ještě venkovštější než v Rusku. Smutek, klid, odpor.
(Na nápěv z Richarda Lvího srdce).
V jednom městě německém / hezká dívka sténá, / bujnost její zemdlená / a smutek veliký má. / Kdyby Girofla byl tady, / zvolala bych: „Pryč s trudy!“
škrtnutodocela jiný muž.
Jiná bytost žijící / mohla by ho nahradit, / ale příroda zářící / mě jen umí zmrazit.
(Na nápěv z Richarda Lvího srdce)

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre !“ – Giroflovo zaklení, které Marie přejímá (viz 16. června). ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Requiem delectabile [sic]“ – vydavatelovo [sic] upozorňuje na Mariinu nesprávnou latinu. ↩