Neděle 15. srpna 1875

V půl deváté vyrážíme do Wiesbadenu ve dvou landauech.
Jsem opět celá v bílém a ve žlutých střevících a velmi hezká. Nejdřív jdeme na mši do ruské kaple, pak do Kursálu — nádherné sály, zahrada s jezírkem, obchodní galerie — vše mi připomíná Báden a vše je krásnější než Báden. Ale je to tělo bez duše. Za časů hazardu tu bývala vybraná společnost. Procházíme a vyvoláváme bouři svou elegancí.
Několik pánů, dost hezkých, pokud jsem stačila postřehnout, nechává jídla a vrhá se k oknu; vstupujeme do velkého sálu poté, co jsme prošly kolem oken restaurace a v tutéž chvíli se tam jinými dveřmi hrnou titíž pánové; vstupujeme do herního salonu a ti blázni za minutu také, ale protože jsem upravovala Dinin vlek, velmi taktně se stáhli.
Máma se Stiopou, jeho ženou a Walitským odchází prohlížet obchůdky a nechává nás hrát dámu. Přijde jakýsi pán, pozdraví Dinu: „Je to vaše sestřenice?“ „Ano,“ říká. Podávám mu ruku, protože v něm tuším Batourina, přítele Georgese, Stiopy a matčina ctitele od dvanácti let. Měli se velmi rádi, ale nevzali se. Oženil se s ženou o deset let starší, která ho drží pod pantoflem svými příbuznými a konexemi. Pokaždé, když potká mámu, vyčítá jí, že si ho nevzala — ne před svou ženou, ach ne.
Říká, že jsem velmi podobná matce, a představuje mě své ženě, která je stará a ošklivá, ale z nejlepší společnosti, milá a příjemná. Podle ní jsem celá matka. Což není pravda — nejsem tak krásná jako ona, a je od ní velmi laskavé to říct.
Jdeme společně hledat naše, ale nenajdeme je. Batourinovi odcházejí a prosí mě, abych poprosila mámu, aby přišla v půl čtvrté.
Obědváme v Kursálu ve dvě a jdeme k Batourinovým. Mají vlastní dům. S paní Batourinovou je mi dobře — mluví o věcech, které mě zajímají a které mám ráda.
Zatímco nám ukazuje dům — mně a Dině — matka zůstává sama se svým bývalým ctitelem; líbá jí ruku a se slzami v očích: „Mario Stěpanovno, mohli jsme mít tak velikou dceru!“ (pověděla mi to dnes večer máma).
To věřím — chudák, jeho děti jsou strašné.
Dcera kněžny Souvoroffové si bere knížete Tchetvertinského, který má sto tisíc rublů ročního příjmu. Skvělá partie!
Jdeme poslouchat hudbu jako v Bádenu — sedí se u stolečků.
Najednou — ó překvapení! Koho vidím! Diadia! Pan de Toulouse!
Sesedneme se a zůstáváme spolu až do šesti; pak odjíždíme zpátky do Schlangenbadu, který je hodinu a půl od Wiesbadenu.
Ale jakou strašnou věc se dozvídám! Carlo Hamilton je mrtev, nebo skoro mrtev! Vymohl pro paní Paskevitchovou rozvod a byl už v Petrohradě, v předvečer svatby, když se mu na Něvském prospektu splašily koně; vypadl z kočáru a zůstal v tak žalostném stavu, že ho pokládají za mrtvého. Lékaři ztrácejí naději, že ho zachrání.
Řekla to mámě jedna ruská dáma, která tu byla. Odjela z Petrohradu večer v den nehody a neví, zda žije, nebo je mrtev.
V hlavním městě vyvolala ta aféra strašlivý rozruch.
Chudák Carlo, ve chvíli, kdy měl být šťastný! Kdyby jen věděli, jak mě to trápí. Jsem překvapena a zarmoucena.
Chudák Paskevitchová, to je strašné!
Lituji právě ji.
On je mrtev a je konec, ale ona zůstává, žije. Bože můj, jak musí být nešťastná!
Milovat se tak dlouho, pak konečně vše získat, být v předvečer svatby — a takové neštěstí! Zdá se mi, že je to od nebes nespravedlnost, krutost!
Dostala jsem portréty od Waléryho. Některé jsou okouzlující.

Poznámky

Kursál (Kursaal): hlavní společenská budova německých lázní s koncertními a tanečními sály a čítárnami; ve Wiesbadenu v ní bylo i kasino, dokud nebyl koncem roku 1872 hazard zakázán. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩