Pátek 6. srpna 1875

Vracím se z Opery. Dávali „Židovku". Seděli jsme v temné a malé přízemní lóži. Viděli mě jen ve foyer. Byla jsem učesaná a oblečená, jak mám ráda, a byla jsem se sebou spokojená.
— „Opravdu, tady se šaty od Wortha vidí zřídka, takže na vás upírají oči," říká mi Smirnoff, který šel s Mačeňkou za mnou a Stiopou.
Nebyla to róba, na co se dívali. Mám jednoduché bílé taftové šaty, zcela hladké, ušité od Caroline. Mám průsvitné punčochy a žluté kožené střevíce s přezkami. Bylo to tak hezké, že se mě Stiopa zeptal, zda se najde Buckingham, který mi bude tisknout nožku jako Anně Rakouské.
Hledala jsem d'Audiffreta.
Divadlo je velké, bez kukátka není vidět nikoho — nevidouc a nejsouc viděna, smrtelně jsem se nudila.
Co se zpěvu týče, tomu jsem téměř nevěnovala pozornost.
Měla jsem pózovat u Waléryho, ale bylo příliš šero. Nudím se tak, že to není přirozené, a myslím, že mé srdce je nemocné.
Dospěla jsem k tomu, že si přeji Nice. Cítím se tu příliš malá. Tam jsem se nenudila. Ale tam jsem taky malá a nešťastnější než zde. Tam jsem stále ponižována a izolována, zde jsem ztracena v davu, nikdo se na mě nedívá (pokud jde o to poslední, nevěřím tomu ani slovo).
Svlékám se a obdivuji svou kůži a své zlaté lokny a říkám si: Kdo je tedy hoden být milován, jsem-li opovrhována?
Nemůžu snést nikoho — Stiopu, jeho ženu, Smirnoffa — všichni mě dráždí. Jsem nešťastná. Potřebuji zaměstnání; dokud ho nebudu mít, budu myslet na svou porážku a budu se trápit.
[Na příč stránky: Jaká porážka? Celá ta porážka je vymyšlená. Co jsem vlastně chtěla?]
Ach, kdyby bylo zítra hezky, jela bych do Bois, ale ne — nebe spiklo se proti mně a týrá mě!
Chci, aby se vědělo, že si přeji pěkné počasí, abych viděla toho nicejského netvora. Ach, jsem zbabělá!
Jsou chvíle, kdy na toho muže myslím něžně a pomalu směřuji k: miluji ho, ale když dojdu k těm třem slovům, ustoupím a vidím, že ho nemiluji — takže sama nevím, co si myslím, co chci, co mám.
Podrážděna zdejší společností. Zuřím, že k ní nepatřím.
Vidím všechny ty lidi, všechny ty titulované a bohaté ženy, všechny ty elegantní muže. V uších mi znějí velká jména a oči mě oslepují [Škrtnuto: erby] znaky a třpytivé livreji.
Bože můj, proč jste mi dal jen chápání a touhu!!
Bože můj, slitujte se nad mou duší, která se trhá.
Bože můj, odpusťte mou šílenou ctižádost!