Sobota 7. srpna 1875

V myšlenkách mi je Girofla dnes lhostejný. Jsou to mé věčné touhy po velikosti, které mě škádlí.
Jestli takový stav bude pokračovat, nezbude mi než si rozbít hlavu! [Dva škrtnuté řádky] hanebník může vše převrátit,
[Osm vytržených stránek] uspokojení křičet a plakat; zadržuji vzlyky, ale místo nich přicházejí vzdechy podobné chroptění.
Vskutku nikdo není nešťastnější: zvyklá na luxus, zbožňující společnost, myslet na bídu a skandál, na hanbu. Ach, přísahám, že nebýt mých matek, neváhala bych ani okamžik — zemřela bych ihned; ale zabivši se, zabiju celou svou rodinu.
Ale ne, to se nestane! Bůh mě tak nepotrestá — nespáchala jsem žádný zločin, sotva přicházím na svět. Jsem tak mladá, nikomu jsem neublížila!
Bože můj, Bože můj, slyšte můj hlas, neopouštějte mě! Nečiňte mě tak nešťastnou! Nezabíjejte mě. Anebo mě prostě nechte zemřít i s mými dvěma matkami — beze mě by byly příliš ubohé.
Učiňte to, Bože můj, místo toho druhého neštěstí, jestli jsem se Vám tak nelíbila. Ale ne, není nám dovoleno volit, a smrt není trest. Chcete mě mučit — ach ne, nečiňte to. Bože můj, odpusťte, jsem-li vinna vůči Vám — jste tak veliký, nesnižujte se k opovrhování nejpokornější ze svých bytostí.
Ach, už nemám slova — ach, kdybych mohla křičet!
Bože můj, proč mi posíláte ty smutné myšlenky, proč? Je to proto, abyste mě připravil na neštěstí! Ale ne — ušetříte mě, nebudete mě mučit!
Ó Svatá Panno Marie, matko našeho Spasitele, modlete se k Bohu za mě! Jste má poslední naděje! Že ano, smilujete se nade mnou, ó svatá Marie.
Když se modlím v mysli, myšlenky mi bloudí, nevím, co říkám; jedině psaním si rozumím.
Odpusťte mi, je-li špatné psát své modlitby, nevěděla jsem, že [Škrtnuto: to bylo] to bylo špatné. Není to špatné.
Nikdo to nebude číst kromě mě!
Nemám už slova — ať je mé mlčení pochopeno. Ať se pochopí celé mé trápení!
Jak zdrcující — věřila jsem ve štěstí, pokládala jsem se za narozenou ke štěstí.
Vidíte, jak se člověk mýlí. Ale ne! Ne! Ne! Přes vše doufám! Bůh mě vyslyší!
Trochu jsem se uklidnila. Nemáme advokáta — Alexandre otálí, neboť je v jeho zájmu držet všechny ve svých drápech. Zatímco nepřátelé pracují, nikdo nedělá nic pro naši obranu! Máme jen Boha za nás: bylo by to dost, kdyby nám chtěl být příznivý. Ale mám dojem, že se odvrací.
A přece se k Němu tolik modlím, se vším se na Něj obracím. Cožpak nevezme v potaz mou pokoru vůči Němu, mou víru?
Ptala jsem se sama sebe, zda mohu jít do kláštera nebo se zabít. Nemohu ani jedno, ani druhé.
[Na příč stránky: To ten proces mě přiváděl k šílenství. Nebylo se čeho tak prudce obávat.]
Chci žít, žít, žít! Kdyby přišlo neštěstí, odjeli bychom do Ameriky.
Jak by mě to zarmoutilo. Bože můj, slitujte se nade mnou, ochraňte mě!
Jsem teď dost klidná, abych mohla mluvit o všem, a začínám tím, že bylo nádherné počasí a zlobím se, že jsem nejela do Bois.
Stiopa se právě vrátil, klepe na mé dveře a ptá se, zda chci čaj. Odpovídám, že usínám. Jak se taky ukázat s tou zdrcující tváří a červenýma očima.
Nikdo se nebaví jako já a taky nikdo se neumí rmoutit jako já. Jsem krajní ve všem.
Je půlnoc; od půl jedenácté vykládám karty — vykládám je příliš často, než aby mohly platit. A přece říkají dost pravdivě, neboť říkají slzy a žaly.