Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 5. srpna 1875

Doma si udělali představu, že je Audiffret do mě zamilovaný; zuřím — všichni se na mě budou dívat jako na opuštěnou.
Pokládají mě za nadřazenou bytost, za dobyvatelku v duchu Alexandra Velikého. Proč si to k čertu myslí — zdá se mi, že dosud nic tu představu neospravedlňuje.
Nejsme nikde ceněni — copak je divné, že nejsem ceněna já? Nemohu nic než svou tváří. A to je žalostné. Tvář má zajišťovat nadbytek, ne nutnost. A ať se dobře pochopí, že nejsem rozlepená proto, že miluji Audiffreta, ale proto, že se mi zdá, že se odvrací, jako se odvrátili tolik jiní.
A ta myšlenka mi působí tolik bolesti, že o ní nemohu dát ani ponětí.
Za prvé mě to zraňuje; za druhé mi to hatí milostné plány. Za třetí mi to hatí plány na procházky. Hluk kočárů, bustle ulic mě dráždí. Potěšení mám jen z jízdy do Bois. Je zima, vlhko, prší... Všechny tyto protivnosti dohromady mě přivádějí do nejnevrlější nálady, jakou si lze představit. Ostatní tím netrpí — naopak, jsem milá a směji se, ale pro sebe samu jsem strašná, nudím se, nudím se, nudím se, stotisíckrát se nudím.
Na dně všeho stále nacházím věčného Giroflu! Neodpouštím si, že na něj myslím, když on na mě nemyslí.
Mé rozčilení by pochopil jen ten, kdo by dovedl změřit mou hrdost.
Zbožňování vévody si odpouštím velmi snadno, neboť ho po všech stránkách shledávám hodným mě. Ale neodpouštím si svůj sklon k tomu muži. Abych si ujasnila stav, pokusila jsem se mu v představách říci: miluji vás — nebo: ach, jak ho miluji. A je mi to nemožné. Je mi líto pomyslet, že si snad budou myslet, že jsem toho muže milovala a nechtěla se přiznat. Člověk je pokoušen tomu věřit podle neuvěřitelného způsobu, jakým se jím zabývám.
Faktem je, že se mi líbí a že bych byla okouzlena, poctěna být jím milována; pokud jde o milování z mé strany, to je jiná věc. Jsem na to příliš hrdá; říkám, že zbožňuji vévodu, protože pro mě není mužem jako ostatní — je v oblacích; ale jsem si jista, že kdybych ho znala, kdybych s ním mluvila, i při vší lásce bych se pokládala tak vysoko nad ním, jakožto žena, jen jako žena, že bych se na něj dívala z výše zvonice Notre-Dame. Je to směšné a velmi dobře chápu, že nejsem nic — ale pro sebe, od ženy k muži se pokládám za bohyni.
Přijíždí landó a jedu se projít s Mačeňkou a Smirnoffem do Bois za odporného deště. Ráda se procházím, když prší — nemluvím a v tichu skládám nádherné drama s hrdiny: já, Girofla a třetí postava. Udělala jsem si takové představy o velikosti, že je to děsivé. Jestli ty sny neuskutečním, budu nešťastná.
Jsem dost bledá a strach z nemoci jako minulé léto mě přivádí k chvění. Doufám, že se Bůh nade mnou smiluje.
Laferrière mi šije šaty ve stylu Prvního císařství. Tak se dám portrétovat u Waléryho. Ten styl mi neobyčejně sluší.
Jak je nudné jet do Schlangenbadu! Vše mi připadá nudné, vidím vše šedě, skrze déšť a mlhu. Jsem žena slunce — nežiji, když mě nehřeje. Měla jsem tu hloupost ho nenávidět; mýlila jsem se — je to ono, co mě udržuje při životě. Když slunce nesvítí, jsem připravena lehnout si na zem a zůstat tak ztrnulá, aniž bych po čemkoli toužila; shledávám vše ošklivým, vše smutným, shledávám se ošklivou, hloupou, nevzdělanou.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „bustle" — ruch, shon. ↩