Čtvrtek 5. srpna 1875

Doma si vzali do hlavy, že je do mě Audiffret zamilovaný; zuřím — všichni se na mě budou dívat jako na opuštěnou.
Pokládají mě za výjimečnou bytost, za dobyvatelku v duchu Alexandra Velikého. Proč si to k čertu myslí — zdá se mi, že dosud nic tu představu neospravedlňuje.
Nikde nemáme vážnost — co divného, že ji nemám já? Nic nezmohu, leda svou tváří. A to je žalostné. Tvář má zajišťovat nadbytek, ne to nezbytné. A ať je jasné, že nejsem rozhozená proto, že bych milovala Audiffera, ale proto, že se mi zdá, že se odvrací, jako se odvrátilo tolik jiných.
A ta myšlenka mě tak bolí, že to nedokážu ani naznačit.
Za prvé mě to zraňuje; za druhé mi to hatí milostné plány. Za třetí mi to hatí plány na procházky. Hluk kočárů, ruch ulic mě dráždí. Potěšení mám jen z jízdy do Bois. Je zima, vlhko, prší... Všechny tyto protivnosti dohromady mě přivádějí do nejnevrlější nálady, jakou si lze představit. Ostatní tím netrpí — naopak, jsem milá a směji se, ale pro sebe samu jsem strašná, nudím se, nudím se, nudím se, stotisíckrát se nudím.
Zkrátka, na dně všeho vždycky najdu věčného Giroflu! Neodpouštím si, že na něj myslím, když on na mě nemyslí.
Mé rozčilení by pochopil jen ten, kdo by dovedl změřit mou hrdost.
Zbožňování vévody si odpouštím velmi snadno, neboť mi připadá po všech stránkách mě hoden. Ale náklonnost k tomu muži si neodpouštím. Abych si to ujasnila, pokusila jsem se mu v představách říci: miluji vás — nebo: ach, jak ho miluji. A nedokážu to. Mrzí mě pomyšlení, že si snad někdo bude myslet, že jsem toho muže milovala a nechtěla se přiznat. Kdo vidí, jak neuvěřitelně se jím zabývám, snadno tomu uvěří.
Faktem je, že se mi líbí a že bych byla nadšená, okouzlená, kdyby mě miloval; ale milovat ho sama, to je jiná věc. Jsem na to příliš hrdá; říkám, že zbožňuji vévodu, protože pro mě není mužem jako ostatní — je v oblacích; ale jsem si jista, že kdybych ho znala, kdybych s ním mluvila, pokládala bych se i při vší lásce k němu — jako žena, jen jako žena — tak vysoko i nad ním, že bych se na něj dívala z výše zvonice Notre-Dame. Je to směšné a velmi dobře chápu, že nejsem nic — ale sama pro sebe, jako žena vůči muži, se pokládám za bohyni.
Přijíždí landó a jedu s Mačeňkou a Smirnoffem za odporného deště na projížďku do Bois. Ráda se procházím, když prší — nemluvím a potichu skládám nádherné drama, jehož hrdiny jsme já, Girofla a ještě třetí postava. Mám tak velkolepé představy, že je to až děsivé. Jestli ty sny neuskutečním, budu nešťastná.
Jsem dost bledá a při pomyšlení, že bych onemocněla jako loni v létě, se třesu. Doufám, že se Bůh nade mnou smiluje.
Laferrière mi šije šaty ve stylu Prvního císařství. V nich se dám portrétovat u Waléryho. Ten styl mi neobyčejně sluší.
Jaká nuda jet do Schlangenbadu! Vše mi připadá nudné, vidím vše šedě, skrze déšť a mlhu. Jsem žena slunce — nežiji, když mě nehřeje. Byla jsem tak hloupá, že jsem ho nenáviděla; mýlila jsem se — právě ono mě udržuje při životě. Když slunce nesvítí, nejraději bych si lehla na zem a zůstala tak ztrnulá, aniž bych po čemkoli toužila; všechno mi připadá ošklivé, všechno smutné, sama si připadám ošklivá, hloupá, nevzdělaná.
Doucet mi šije prádlo nanejvýš elegantní. Jak já miluji hezké věci — nikdo je nemiluje a nerozumí jim tak jako já. Jdu si číst. Dobrou noc.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „bustle“. ↩