Středa 4. srpna 1875

Prší, jsem smutná a neklidná. Adam je v Rusku a bude nám dávat zabrat!
Bože můj, buďte ke mně dobrý. Dosud jste mě chránil a střežil. Chraňte a střežte mě ještě ve jménu víry, kterou ve Vás mám!
Jsem dnes nešťastná. Znovu u Wortha, Laferrière a Rebouxe, kteří se mnou zacházejí jako s andělem. Na rohu rue de la Paix Audiffret s tím výrazem gentlemana a velkého pána, který jeho otec někde ukradl.
Jsem v kočáře, takže se jen zdravíme; zdraví mě s poměrně drzým výrazem — nebo alespoň se mi tak zdál.
Vracím se kvůli Augustovi. Učeše mě po způsobu Gioii, což mě stárne, ale pozítří přijde s několika novinkami.
Byla jsem hanebně podvedena, víte. Jak je ošklivé mýlit se v takových věcech!
Člověk je zmatený a mrzutý. Vše mi připadá drzostí a bravádou! Ten muž se v Nice bavil — nemaje v létě co dělat, bavil se s malou holčičkou. Nevzala jsem tu věc vážně, naopak, vzala jsem ji, jak byla, ale čekala jsem něco vážného — tolik jsem si to přála, že jsem si tím byla téměř jistá.
A teď, když jsem vyvedena z omylu, hryzám si nehty vzteky.
Vidím projíždět bohaté ekvipáže a elegantní společnost a mé rozčilení je nesmírné. Ten muž se tu tak krášlí, že se na mě už nedívá.
Bídný nicejský fešák!
Ne, lžu — on totiž vůbec není žádný bídný nicejský fešák, a právě to mě rozvrací!
Zdá se, že z výšin své elegance mnou pohrdá. Vskutku, on je v Paříži postaven stejně dobře jako v Nice — já jsem špatně postavená všude. Říkají o nás hrůzy, každý pes štěká a pomlouvá. Není divu, že se odvracejí hlavy.
Ach, Bože můj, nechte mě zemřít nebo učiňte konec mému trápení. I ti nejnešťastnější mají útěchu — ta moje je psát a stěžovat si.
Jsem bledá s krásným účesem, mluvím o šatech, až ochraptím, pak při večeři, chopíc se první záminky, se dávám do pláče.
Pláču kvůli naší pozici, mám strašné obavy kvůli procesu v Rusku a konečně mám toho Nicejčana. To vše mě hlodá. Posadila jsem se k oknu a přemýšlela. Chtěla jsem rozplést, co se ve mně děje — na chvíli jsem uvěřila, že jsem prostě zamilovaná.
Ale ne, ten muž se mi bezpochyby líbí, ale nemohu si říci: Miluji ho. Tady je svět, elegance, bohatství, společnost — a tady stojím na žhavém uhlí. V Nice jsem na okamžik na vše zapomněla. Věřila jsem, že mám štěstí — neměla jsem žádné, což mě trápí v nejvyšším stupni.
Vzpomínajíc na epištolu Marota králi za účelem získání peněz, posílám toto tetě:
Epištola tetě za účelem získání peněz.
Ta největší ze tří Grácií / se nachází ve stu nemilostí. / Jestliže, jak je pravděpodobné, / vaše duše dobročinná, / velkých činů schopná, / slyší můj hlas nářkový, / ulehčí mé strasti. / A buďte si jista, / že až se stanu královnou, / do posledního sou vám vrátím. / Má duše básnická / a mé srdce velkolepé / usychají jak pastel / v tomto malém hotelu. / Každý večer k šesté / k svému rozveselení / v tom háji plném květů / musím vycházet. / K tomu ale potřebuji / kočár a šaty — / jakpak to mohu, běda, / když je má pokladnice prázdná! / Až se stanu královnou, / vše zdvojnásobím vrátím, / ale zatím — / pošlete mi nějaké peníze!
Je to ošklivé, ale nestálo mě to žádnou námahu.
Chudák teta — kdyby měla, dala by mi.
Stále čekám, že přijde. Je to absurdní — kdyby měl přijít, už by přišel. Zbabělá, jaká jsem, stojím u okna, abych ho viděla projít.
Ach, jsem tak ponížená. Myslím, že si ze mě dělá legraci. Ale chovám se k němu dobře a chladně — to je už úlevné.
Dožít se úctyhodného věku šestnácti let a mít jen neúspěchy — fuj, hrůza!
Konečně, musím se vzpamatovat a čekat a žít klidně. Dělám si neštěstí z ničeho. Myslím, že budu rozumná. Pošlu k čertu všechny ty hlouposti.
Ale život sám se z nich skládá.
Přijala jsem anglickou komornou.
Cítím se trochu nesvá při svých prvních samostatných činech. Nakládám s penězi, nakupuji, najímám komornou. Jsem ještě nesmělá, byvši vždy pod křídly své matky a tety, mých andělů strážných. Je třeba si zvyknout.
Nevím, co mi vpravdě je — jsem smutná, nešťastná.
Bože můj, hrozí-li mi nějaké neštěstí, odvraťte je. Svatá Panno Marie, rozprostřete nade mnou svou ochrannou ruku!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „gentleman."