Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 3. srpna 1875

Celý večer myslet na tu potvoru a jako odměnu dostat takové přijetí.
Zuřím! Ubohá holčičko, nevinný beránku! S tvou povahou chceš válčit! Bídná hlupačko! Dítě, nemluvně, blázen!
Potkáváme se u hotelu:
— Dobrý den, slečno.
— Dobrý den, pane.
— Odkdy jste v Paříži?
— Od předvčerejšího večera.
— A hodláte zůstat dlouho?
— Sedm až osm dní.
— A Nice, Nice?
— Ach, Nice! Člověk se nudí, je vedro.
— Už se tam nevracíte?
— Už ne.
— Nikdy?
— Ach ne, na týden, za dva měsíce.
— A v zimě?
— V zimě ve Florencii.
— Ach, to je silné! — a gesta nedůvěry.
— Tak vy zase začnete se svými pochybnostmi!
Udělá pohyb a já se s ním loučím.
— Moussie, zeptej se ho, kde kupuje deštníky, říká mi Mačeňka.
— Dobrá. — tedy ho zavolám zpět a ptám se ho na to, oč mě žádá Mačeňka. A rozcházíme se.
Nehodná bytost, rozmarné a zlé zvíře!
Včera sebou trhl, když mě zahlédl; dnes vypadá zcela vyrovnaně a ledově.
Ale co chci! Vždyť mě nemiluje! Podívejme se, je třeba být rozumná! Jsem celá vykolejena, sotva se udržím. Bože můj, říkám, připočtěte mi tuto procházku v nebi, neboť je to martyrium! Chtěla bych být sama, psát nebo přemýšlet, a jsem nucena bloudit ulicemi, což nenávidím i v dobré náladě!
Být takto rozlepená kvůli ničemu — protože mi jeden pošetilec nepromluvil, jak jsem chtěla!
Ach, jsem žena k ničemu, nikdy nebudu nic! Taková slabost!
Nehodná, nehodná, nehodná!
Ráda bych věděla, jak to všechno skončí.
Ten muž jde výtečnou cestou k cíli, chce-li k cíli dojít.
Nikdy jsem nebyla tak nešťastná, neboť předmět je toho nehoden.
Je to strašné, víte, snít o poddanosti, lásce, poctách — a mít lhostejnost... a možná výsměch.
Jsem směšná — kde je ta hrdá nálada! Hrdá nálada, která se projevuje jen pár větami v tomto deníku! Pěkná hrdá nálada, která se sníží až k zasněnosti kvůli tomu muži a k brnkání nicejských melodií!
Zuřím na sebe — chtěla bych se zbít za tu nemožnou slabost!
Koneckonců nemám důvod se tak stydět — zmýlila jsem se, všichni věřili to, co jsem věřila já.
Nu ne! Nikdy si nenasadím do hlavy, že jsem se zmýlila. Ale pak — jaký tvrdý soupeř je ten muž; ne já, nepatrná, se s ním budu měřit. A přece, od okamžiku, kdy prohlédnu jeho hru, jsem silnější než on, protože on neprohlédl moji. To mě trochu utěšuje. Ale prohlédám? Je vůbec co prohlédnout? These are the questions. Myslím, že tu nic není. Muž by se tak dobře neovládal.
Je to tím, že mám obrovskou fantazii — sním o galatneriích minulých staletí; aniž bych to tušila, jsem nejromantičtější ze žen. A jak je to nezdravé!
Vzpomínám, že jsem tu říkala v zimě po jednom operním večeru: Odcházím s ocasem mezi nohama jako zbitý pes. To mě naučí vyznamenávat lidi, kteří nevyznamenávají mě. Bohužel mě to nic nenaučilo!
Ale neříkali snad všichni, dokonce náš kočí Ambroise, neříkalo se, že je to zvykem toho muže? Dvořit se a pak nechat na holičkách. Jak se říká lidově.
Pokládala jsem se za výjimku; každý se pokládá za výjimku.
Krášlím se a ve svých bílých šatech s bílými prýmky, stále nesrovnatelných, jedu do Bois. Mačeňka, já a Smirnoff. Bez slunce, ale velká společnost.
A Girofla — ne, nechci mu říkat Girofla, to jméno bylo dobré dříve — a d'Audiffret, chci říct, je tu. Dohání mě k šílenství — nechová se jako muž, který nic nechce. Ach, kdyby dělal jako všichni ostatní, ale ne — chce mě dovést k šílenství.
Bože! Bože, dovolte mi se pomstít!
Laferrière mi dělá zázraky jednoduchosti, Reboux obrazy klobouků, Ferry básně z obuvi, Worth bonbón šatů, Dupuis kouzlo slunečníku, Jouvin rukavice, Auguste mě zítra učeše.
Jak je mi sladko vědět, že všude kolem se o mě starají — každý z těch ničemů a ničemnic pracuje na mém zkrášlení.
V Bois se na mě dívali. Ještě dnes večer jsem měla tu hloupost čekat svůj Trápení.
Ach, o kolik lépe mi bylo, když jsem myslela jen na koně a na vévodu. To bylo čisté, to bylo milé. Na světě není nic krásnějšího než Champs-Élysées, avenue de l'Impératrice a Bois de Boulogne. Je tam člověku dobře, veselo, svěže.
Ach, jaké ponížení ta záležitost s d'Audiffretem!
Ach, jaké lhářky ty karty! Lhářka ta čarodějnice ze starého Nice! Vše mi slíbit a nic nedodržet!
Shrňme a skončeme. Ten muž mě nemiluje. Nedá se nic dělat — zařaďme ho na úroveň všech ostatních.
Obdivuhodné předsevzetí, ale nemožné.
Ďábel chce, abych myslela jinak. Ďábel ve mně udržuje přesvědčení o tom, co není, o tom, co neexistuje.
Bože můj, zažeňte Ďábla. Neboť já v Ďábla věřím. Pevně věřím ve tři věci.
V Boha, v Ďábla a v monarchii.
Jednoho dne budu podrobně mluvit o všech výhodách, které monarchie přináší.
[Na příč stránky: Ach bože.]
[Škrtnuto: Středa 4. srpna 1875]
A to říkám, že jsem se chvěla, když jsem s tím mužem mluvila — dokonce jsem se třásla. Ach, jaká hrůza!
Je to hanebný komplot se Saëtonem a se všemi! On mě pokládá za zamilovanou — on, čestné slovo. Ach, jak bych mu dokázala, že se mýlí, kdyby Bůh chtěl! Ale Bůh nechce, Bůh se těmito bědami nezabývá! Bůh se zabývá vším. Měl by mě trochu podpořit; na začátku jsem neměla zlé myšlenky. A jestli je mám teď, je to proto, že jsem dovedena k šílenství! Čím déle pomsta otálí, tím větší bude.
Nu ne — necítím se schopna žádné zlomyslnosti.
Jsem připravena přísahat, že se nepomstím, jen když přijde ke mně. Aniž bych chtěla, já se pomstím — protože ho nebudu milovat.
Proč toužit po muži, se kterým nemám co dělat.
Ale, Bože můj, všechny ženy jsou milovány; nemohou si přece vzít celý svět. Proč já, sama, bědná, mám jen zklamání a ponížení!
Ostatní nežádají a mají. Já se rok zabývám tou bytostí, kazím si krev a nemám nic.
Miserere! Půjdu číst Plútarcha a pak se modlit k Bohu.
Ale i kdyby se ta věc stala, už nebude tak dobrá... Tolik jsem toužila, že se stydím. Ach, kdyby přišel sám od sebe, to bych triumfovala! Ale po tolika starostech jsem vpravdě unavená.
Neřekla jsem snad, že mi oplatí mé dvoudenní zpoždění, pokud si ho všiml?
To, co říkám, by stačilo na vévodu a paira, na slušného muže, a ne na toho ničemu!
Překážky mě vzrušují, ale také mi působí zášť; zlobí mě, že jsem se nechala chytit.
Je to jako když jsem někdy žádala tetu, abychom šly do divadla: kdybychom šly hned, byla bych jí vděčná a měla potěšení, ale ona se vleče, dělá obtíže — já se zuřím a jsem nespokojená a nevrlá.
Tam jsem s Audiffretem. Tak mu vyčítám, že mě přiměl tolik psát a zlobit se, že je to děsivé. Vyčítám to sobě, vyčítám to celému světu.
Jestli ho nakonec získám, což není pravděpodobné, už si ten požitek neužiji... Nicméně ne — ještě by to bylo velmi příjemné.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „These are the questions" — „To jsou ty otázky." ↩