Pátek 30. července 1875

Nakreslila jsem karikaturu Smirnoffa, té dobré duše, naivní a dost hloupé.
Vedu Mačeňku podívat se na zámek Girofla, pak všichni jedou do Monaka. Zůstávám s Mačeňkou, procházíme se, a když míjíme č. 77:
„Chcete se tam jít podívat?“ ptám se jí.
„Dobrá.“
Rozohňuji se, srdce mi buší, je mi jako v horečce. Sejdeme dolů a z rue de France vejdeme do zahrady Gioie! Zde se zastavuji, než napíšu zbytek — jsem tak rozrušená, cítím se tak podivně, že musím chvíli posedět s hlavou v dlaních. Pokračuji: Jak je to podivné! Proč jsem tak pohnutá? Procházíme malou zahradou plnou podivuhodných rostlin. Na balkóně v přízemí stojí dvě sochy mouřenínů, které nesou na hlavách polštáře — bronzové, myslím. Nejprve předsíň, elegantní a ladná, pak zařízený salon, dost zvláštně potažený kretónem v orientálním vkusu, s množstvím různého nábytku, bronzů, soch a tisícem maličkostí, které dodávají eleganci. Dva obrovské divany, které zvou k sezení, nebo spíš k něčemu jinému, pak další salon v šedém a modrém vlněném repsu. Jídelna ze starého dubu a krásný starý porcelán. Krásné mramorové schodiště vede do patra.
V každém koutě, na všech stranách jsou umělecké předměty a tisíce věcí, které nevypadají nijak zázračně, ale stojí draho. Ložnice je ošklivá. Potažená kretónem Pompadour, postel z černého dřeva s točitými sloupky a nad ní baldachýn ze stejné látky jako čalounění. Strašná postel. Vedle její portrét v oleji. Na krku má šest řad neocenitelných nádherných perel a na hrudi obrovský smaragd.
Má zamyšlené oči a okouzlující ústa, ladný nos a celý její obličej vyjadřuje tolik něhy, klidu a nevinnosti, že je to div. Ramena a poprsí má hubená. Je tu ještě obraz nahé ženy a další se dvěma bytostmi, rovněž nahými.
Ta ložnice tvoří levý konec domu; napravo vedou dveře do jejího toaletního kabinetu — všude kolem zrcadlové skříně, umyvadlo pro dva, na němž najdu houbu a několik flakónků, k nimž čichám a jeden po druhém je zkoumám. Dále její budoár, maličký pokoj rovněž v orientálním kašmíru, pak vzadu další ložnice.
Jsem lehce zklamaná. Jistě, dům je krásný, velký, elegantní, ale pro matku rodiny. Ne pro Gioiu. Chybí mu fantazie, ladnost, přepych.
Můj vlastní byt bude stokrát krásnější!
Jmenuje se Amélie.
Nejdu, běžím, mám horečku v nohou; opírám se o okno a myslím si, že se možná právě tady opíral On, dotknu se nějakého kusu nábytku a říkám si, že se ho možná dotýkal On. Najdu růžové saténové pantofle, rychle si zuju střevíce a zkouším si je. Má nohu o dva a půl prstu delší než já!
Dívám se, snažím se vrýt každou věc do paměti. Mluvím málo, odpovídám jen Mačeňce, protože se mi třese hlas.
Jsem u ní! Jsem tam, kde On tak často býval! Dotýkám se toho, čeho se dotýkal, sedím tam, kde seděl! Bože! Bože! Bože! Nevím o sobě, jsem jako opilá! Nechám se dovést do zahrady, do té malé mezi domem a Promenádou, a utrhnu růži, která teď, když píšu, leží přede mnou a kterou si navždy schovám.
Byla jsem v tom domě, který jsem desetkrát viděla ve snu, a je přesně takový, jak se mi o něm zdálo. Jen jsem snila o salonu s červeným saténem a juchtovou kůží — to je jediný rozdíl. Sotva mohu psát, srdce mi stále buší a ruka se mi třese. Jsem tak rozrušená, až je to směšné! Chvěji se, když se dotknu čehokoli, co se té ženy týká, nebo když o tom slyším. Co to mezi námi bude? Ale zdá se mi, že toho bylo dost. Měla muže, kterého miluji. Byla jsem ubohá holčička — myslela jsem, že ji opustí a přijde ke mně! Každý večer jsem prosila Boha, aby ho přiměl ji opustit. A Bůh mou modlitbu vyslyšel — opustil ji, ale oženil se!
Bože můj! Každá moje myšlenka je vzpomínka a každá vzpomínka pohnutí — nedovedu říci jaké, příjemné či nepříjemné. V hlavě mám zmatek, chce se mi plakat. Nejsem klidná.
Je mi těžko odjíždět!
Chtěla bych navěky zůstat u tohoto domu, kde On býval! Půjdu tam zítra brzy ráno. Ano, ale ten dům znesvětilo a pošpinilo tolik jiných — od Audiffreta až po posledního darebu, všichni tam prošli!
Ne, ráda věřím, že si lidi vybírá. Ráda věřím, že je ve svém druhu čestná; chci o ní smýšlet dobře, protože patřila Jemu! Chtěla bych říci všechno! Ale najednou začínám snít, navenek jsem klidná a uvnitř to ve mně vře.
Neměla bych v životě klid, kdyby mě podobná pohnutí zastihovala často! Jdu do stáje, elegantní jako salon; prohlížím si psy, jsou tři a jmenují se Loulou, Calèche a Jacques.
Jdu se podívat na její kočáry — má tři, a velice krásné. Chtěla bych si všechno zapamatovat, umět všechno nakreslit.
Bože můj, Bože můj, Bože můj! Proč jsi mi ukázal ten dům ve snu dřív, než jsem ho uviděla ve skutečnosti — a takový, jaký je? Jsem zlomená, ale spokojená.
Zapomněla jsem na její koupelnu — vanu z bílého mramoru, velmi prozaickou a hodnou matky rodiny. Kdybych byla ona, neměla bych takový dům. Protože jí nejsem, budu mít za dva měsíce pokoje, jaké se vidí jen ve snu. Jsem jako znovuzrozená, lze-li to tak říci — cítím se živější.
Byla jsem po krk v banalitách, a teď jsem po krk v oblacích. Při vzpomínce na Něj znovu ožívám — cítím se celá nová, celá jiná, celá čistá!
Vzpomínám — ne, mýlím se; k „vzpomínání“ je třeba zapomenout, a já jsem nikdy nezapomněla, ani na okamžik, nikde. Ale ten dům mě nenutí na Něj myslet — rozpaluje mi krev, rozbuší srdce a zatočí mi hlavou.
Bože můj, copak nikdy nepřijde den, kdy ho uvidím, kdy s ním promluvím!
Proč se mi o něm nikdy nezdá!
Dnes v noci se mi zdálo o Blackprincovi — prohlížel se mnou alba, dvořil se mi.
Proč nikdy takový sen s tím Druhým. Bože můj, Bože můj, vidíš přece, co se ve mně děje. Vidíš přece, že jedině On dokáže mnou hluboce pohnout.
Pryč se všemi těmi malými vzrušeními, malými hloupostmi, dětinskostmi, žerty — zabývám se jimi, to jistě, ale žiji přece, nejsem mrtvá. Nemohu žít jen ze vzpomínek. Pro všední den je to dobré, ale ta vládnoucí myšlenka, ta velká myšlenka, myšlenka, která tak uchvátila mou duši — vše, vše, vše je v Něm!
Ostatně proč to říkat? Bůh vidí a čte v mém srdci. Jednoho dne se nade mnou smiluje — snad!
napříč stránkou
Je to možné, Bože můj, takhle se rozpálit pro nic za nic!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩